Berlínský deník: David Černý? Wahnsinn!

Jako ředitel Českého centra v Berlíně mám v posledních dnech o konverzační téma postaráno. Na všech schůzkách a místech, kam přijdu kvůli českému umění, se téma skoro vždy stočí na Davida Černého. Následuje řada názorů – sympatizujících i odmítavých, neutrálních zřídkakdy. Často jsme zasypán upřesňujícími otázkami, z nichž nejčastější je ta, jak byl umělec vlastně vybrán.

David Černý prý chtěl od počátku mystifikovat, protože mystifikace patří k současnému umění. Chtěl zjistit, zda si Evropa dokáže dělat legraci sama ze sebe.
Zjevně moc ne. Na posledním zasedání ředitelů kulturních institutů evropských zemí v Berlíně jsem ohlas jeho díla pocítil víc, než jsem čekal. Pohoršené pohledy z bulharské židle, slovinský smutek, Řek dílo označil „za nevhodný příklad evropské kultury“. Belgičan jásal, něco takového prý „Brusel potřeboval jako sůl“...
Celý rozruch je pikantním soustem pro média, a to i německá, která Davidu Černému zajistila reklamu nebývalých rozměrů. Myslím, že málokterému českému umělci se něco takového podaří.
Zcela rozumím tomu, jak je těžké vybrat jednoho umělce či jeden umělecký směr, který by nás měl v Evropě prezentovat. Sám se s mým týmem při mé práci v Německu často zamýšlím nad tím, čím zaujmout, který směr umění zvolit a kterého jeho nejlepšího zástupce do Berlína či jiných německých destinací pozvat. Pokud si ale vyberu, pak většinou vím, co od něj mám očekávat. O to víc mě překvapuje, kolik politiků a odborníků je v Čechách zaskočeno tím, co David Černý udělal. Osobně bych byl zaskočen, kdyby něco takového neudělal, kdyby jeho dílo žádnou kontroverzi nevyvolalo. To by totiž nebyl David Černý!