Před pár minutami jsem byl s Michaelem Jacksonem u Braniborské brány! Kolikrát jsem tuto větu v posledních dnech v Berlíně slyšel či viděl někomu posílat ve formě sms. Že to není možné, když je po smrti?



Je. Berlínské muzeum voskových figurín pár hodin po zpěvákově smrti vystavilo jeho figurínu u svého vchodu právě poblíž Braniborské brány s kyticí bílých růží a kondolenční knihou. Od té chvíle tam proudí řady fanoušků, kteří se s voskovým Michaelem pietně v tichu fotí a truchlí.



Jackson prožívá podle mě největší „come back“ svého života, paradoxně ve chvíli, kdy už si ho nemůže vychutnat. Alespoň tady, v Berlíně. Ve městě pohnuté historie a nekonformních uměleckých projektů chodívám na jazz, v klubech a lokálních rádiích se tu hraje spíše rocková či kabaretní muzika, anebo typické německé šlágry. Poslouchám různé rozhlasové stanice a střídám žánry, ale písničky Michaela Jacksona jsem tu za poslední rok a půl často neslyšel. Ode dne jeho smrti je tomu přesně naopak – mám pocit, že už nic jiného zdejší rádia ve svých fonotékách nemají. První den po osudném okamžiku ve zpěvákově životě snad hudbu nikoho jiného ani nehrála, dnes už písně alespoň mixují s jinými. Veřejnoprávní televize minulý pátek dokonce přerušila vysílání a změnila celý večerní program, jenž věnovala právě králi popu. Odvysílala zajímavý dokument o jeho životě a záznam z Jacksonova koncertu v Bukurešti. Taková pocta mě trochu zaskočila.

Jedna z nejposlouchanějších rozhlasových stanic, Rádio Fritz, zase nechala vyřezat Jacksonovu sochu ze dřeva a nyní ji v rámci hudební soutěže může vyhrát posluchač či posluchačka, který/která vymyslí nejoriginálnější místo jejího umístění….



… i já jsem měl rád některé Jacksonovy písně. Ano, zemřel výjimečný umělec a hudebník, ale umírají i jiní lidé, výjimeční vědci, spisovatelé, myslitelé… Proč se o nich dozvídáme tak málo?

(2x foto: RBB)