Kupředu…?
O narůstajícím státním dluhu píší zejména novináři, kteří upozorňují na neudržitelnost veřejných financí. Politici jsou ve svých prohlášeních opatrnější, hovořit o zásadnějším zvyšování daní nebo škrtech před volbami, se pravděpodobně rovná politické sebevraždě.
Řešení daného problému – vysokého schodku veřejných financí a narůstajícího státního dluhu, přitom ukazuje, že tradiční pravo-levé dělení politiky neztratilo svůj význam. Při řešení daného problému se, po mém soudu, nabízejí dvě alternativy.
Ta pravicová by mohla znamenat úsporu výdajů, tedy oslabení sociálního státu, respektive toho, co stát garantuje svými veřejnými službami. Vyšší spoluúčast pacientů na zdravotní péči nebo snížení penzí, by přitom mohly znamenat výrazně znatelnější pomoc pro státní rozpočet, než pravicí avizované propouštění státních úředníků.
Levicová varianta pak může představovat zvyšování příjmů státního rozpočtu, tedy zvyšování daní. Cestou může být daňová progrese, vyšší daně pro korporace s vysokými příjmy nebo progresivní majetková daň. Tedy to, aby zvýšená daňová zátěž nedopadla na střední vrstvu, ale na skupinu osob s nejvyššími příjmy. Zde je podle mě důležité, aby majetkové daně, o kterých se v poslední době častěji hovoří v souvislosti s daní z nemovitostí, nedopadly právě na střední vrstvu, ale na ty, kteří vlastní větší počet nemovitostí.
Třetí možnost potom představuje plošné zvedání daní. Osobně se domnívám, že pro společnost a její soudržnost je nejvýhodnější zachování současné podoby veřejných služeb a posilnění solidarity směřované do nejvyšších vrstev společnosti. Má to ale jedno ale…
Pro tuto alternativu je důležité mít důvěryhodný stát, v jehož čele stojí silní a důvěryhodní lídři, podpořeni kvalifikovanými státními úředníky. A samozřejmě ve kterém nevzniká snadno podezření na korupční jednání nebo střet zájmů.
Nelze dle mého soudu čekat, že po volbách se popsané dilema dalšího směřování společnosti vyřeší, spíše lze čekat nějaký mix jednotlivých opatření. Pokud by se ale politikům podařilo posílit kredibilitu veřejných institucí, otevíralo by to do budoucna větší prostor pro zásadnější reformy.
Řešení daného problému – vysokého schodku veřejných financí a narůstajícího státního dluhu, přitom ukazuje, že tradiční pravo-levé dělení politiky neztratilo svůj význam. Při řešení daného problému se, po mém soudu, nabízejí dvě alternativy.
Ta pravicová by mohla znamenat úsporu výdajů, tedy oslabení sociálního státu, respektive toho, co stát garantuje svými veřejnými službami. Vyšší spoluúčast pacientů na zdravotní péči nebo snížení penzí, by přitom mohly znamenat výrazně znatelnější pomoc pro státní rozpočet, než pravicí avizované propouštění státních úředníků.
Levicová varianta pak může představovat zvyšování příjmů státního rozpočtu, tedy zvyšování daní. Cestou může být daňová progrese, vyšší daně pro korporace s vysokými příjmy nebo progresivní majetková daň. Tedy to, aby zvýšená daňová zátěž nedopadla na střední vrstvu, ale na skupinu osob s nejvyššími příjmy. Zde je podle mě důležité, aby majetkové daně, o kterých se v poslední době častěji hovoří v souvislosti s daní z nemovitostí, nedopadly právě na střední vrstvu, ale na ty, kteří vlastní větší počet nemovitostí.
Třetí možnost potom představuje plošné zvedání daní. Osobně se domnívám, že pro společnost a její soudržnost je nejvýhodnější zachování současné podoby veřejných služeb a posilnění solidarity směřované do nejvyšších vrstev společnosti. Má to ale jedno ale…
Pro tuto alternativu je důležité mít důvěryhodný stát, v jehož čele stojí silní a důvěryhodní lídři, podpořeni kvalifikovanými státními úředníky. A samozřejmě ve kterém nevzniká snadno podezření na korupční jednání nebo střet zájmů.
Nelze dle mého soudu čekat, že po volbách se popsané dilema dalšího směřování společnosti vyřeší, spíše lze čekat nějaký mix jednotlivých opatření. Pokud by se ale politikům podařilo posílit kredibilitu veřejných institucí, otevíralo by to do budoucna větší prostor pro zásadnější reformy.