Can the fear of being without a phone be a medical condition?

Strach, že nebudu mít po ruce bezprostředně debilní telefon, se nazývá NOMOFOBIE a hodlá se stát novou nemocí. Hlasovalo pro to 56 a něco procent z dotázaných LÉKAŘŮ, což zdůrazňuji, protože takové procento pitomců jsem mezi americkými soudruhy nečekal (a to většinou nejsou v žádných odborech).

Pamatuju doby, kdy můj dědeček měl telefon. U toho se zatočilo kličkou a ozvala se slečna v centrále v Novém Kníně. Tu bylo nutno požádat o přepojení k někomu konkrétnímu v dostřelu (to bylo rychlé), nebo do Prahy (to trvalo minimálně půlhodinu). Kromě mého dědečka měli telefon Dvořákovi v obchodě a pak byl na četnické stanici.

Po válce jsme přišli do Prahy, kde táta díky své pozici dostal telefon do bytu s pětimístným číslem, Kolem číslic byla ještě písmena a RF, neboli 04, bylo na meziměstské volání. Moje sestra si jméno vytvořené z písmen našeho prvního telefonu, dala jako heslo nevím k čemu. Když přijela do USA, už tam písmena nebyla. Volala tedy zpět do Prahy. Jako děti jsme si oba pamatovali naše první číslo a já jsem byl schopen rozšifrovat její heslo.

Přiženil jsem se do domácnosti, kde byla „podvojnáí linka“. Když mluvili sousedi, tak jste se nedovolali a pak nás na ten jeden drát připojili pět. Zato bylo možné volat z telefonní budky za pětadvacetník jak dlouho se vám chtělo, ač fronta před budkou narůstala. Poděsila mě tedy telefonní budka v Saint Vincent, která odklepávala čas a já jsem měl (v oprávněné obavě z hraničního šacumgu) těch plných šest dolarů na den.

Pak se objevil debilní telefon. Ve Stavovském divadle se tehdy hrál nesestříhaný Faust. Hrozná kláda. Od sedmi do půl dvanácté. Zažil jsem, ale následující příběh mám až z druhé ruky. Herci i publikum zcela urvaní, Markéta na popravišti, kolem andělé a náhle zazněl z publika tehdy jeden z prvních mobilních telefonů. A uondaná Markéta řekla, jak měla v roli: Kdo mě to volá?!? Tehdy to neustáli. Opona šla dolů.

A pak už to jelo s kopce. Mně koupil přístroj kamarád, který říkal, že už stárnu a kdybych se na chalupě přerazil…, byl by mi zcela na nic, protože ho mám v Praze. V šupleti, abych ho neztratil.

Od těch prvních dob uplynulo osmdesát let. Z hlediska vesmíru a existnce Země, okamžik. A náhle ten, kdo nemá kličku na starodávném dřevěném přístroji na slečnu v Novém Kníně, je nemocnej. To je pro mě dost zajímavé. Kdo to bude léčit a čím? Musí to být něco se serotoninem jinak by se to poserotoninovalo!!!