Dokážeme lépe v naší české kotlince uchránit zdravý rozum před nesmysly a nešvary dnešní doby, nebo se spíše podvolíme?

Milan Kundera v diskuzním příspěvku na sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 Nesamozřejmost národa hovořil o tom, že hodnotu české kultury je třeba prokázat v evropském kontextu. Tedy tak, že bude schopna přesáhnout naše hranice, promlouvat v evropském kontextu, (a tedy říci něco zajímavého i lidem v jiných zemích). Dnes u nás přitom často roste skepse vůči v zahraniční rezonujícím kulturním a myšlenkovým směrům, genderové ideologii, zelenému fanatismu či „neomarxismu“. Osvědčí se naše skepse v tomto smyslu, budou pochybující lidé ze západněji položených zemí více hledat inspiraci v naši zemi, při uvažování nad problémy naší doby a jejich řešeními, při snaze přehodnotit svá východiska?

Kundera mluvil o kultuře, literatuře, filmu, ale kulturu je možno nahlížet v širším slova smyslu. Jako součást kultury potom můžeme chápat i politické a ekonomické myšlení. A je pak jistě dobře, že hlavním tvůrcem ekonomických reforem v 90. letech se stal člověk, který znal českou společnost (a také věděl, jak ji přesvědčit). Nemuseli jsme se tak například obávat, že by se tvorba legislativy při provádění ekonomických reforem uspěchala.

I tak ale dnes může být poučné porovnat například mediální výstupy Jana Švejnara a Václava Klause, či lidí z Institutu Václava Klause a CERGE-EI.

Poměrně často se dnes hovoří o Polsku a jeho ekonomice, v HDP na obyvatele jsme sice stále v předstihu, ale v životní úrovni nás již Polsko dohnalo a ekonomika vykazuje vyšší růst (v roce 1990 přitom měla úplně jinou startovací pozici). V tomto kontextu mi přišla zajímavá slova polského ekonoma a analytika Krzysztofa Debiece, který v říjnu minulého roku v Českém rozhlasu hovořil o tom, že velké téma české politiky, téma úspor je pro Poláky asi stejně nepochopitelné, jako pro nás polské „kulturně etické války“. Cituji:

„Z pohledu Evropské unie jsou jak schodek veřejných financí, tak dluh u obou zemí na průměrných hodnotách. Nejde také jen o to mít co nejmenší schodek rozpočtu, ale aby se ty peníze co nejlépe využily.“

„My zase nedokážeme pochopit ty spory v Česku (o zadlužování), když je přitom Česko mezi nejlepšími v Unii. Jsme v tomto prostě někde jinde než na začátku 90. let, kdy to liberální paradigma (nízkého dluhu) bylo velmi silné.“

Nicméně vystudovaný chemik Miroslav Kalousek by polskému expertovi jistě vysvětlil, že ekonomice vlastně nerozumí.

Neveselé mi přijde i to, že nám ve vztahu k Polsku ujíždí vlak, zdá se, i v naši tradičně silnější stránce, humoru. Na Netflixu nyní boduje polský komediální seriál 1670. Scéna, ve které je majitelem panství jednomu z poddaných vyčítáno, že by měl řešit svůj problém s alkoholem, že od doby co skončil s pitím (svým těžkým alkoholismem), již nezapadá do komunity, jistě pobaví i českého diváka. Obávám se však, že v české televizní zábavě, která není příliš otevřená podnětům, jež nevycházejí z mentální mapy 80. a 90. let, na podobný vtip nejspíš nenarazí.

Ale asi bychom to zase s tou skepsí a sebekritikou neměli přehánět, na opravu a údržbu památek naši političtí reprezentanti jistě i tento rok nějaké prostředky uvolní a lidé ze zahraničí tak důvod k nám jezdit neztratí.