Nebo spíše tomu, že bychom se díky nim dokázali dohodnout?

Je zřejmé, že víra, že dějiny skončily, tedy byly završeny, vývoj společnosti dospěl (v podobě liberální demokracie zformované v 90. letech) kam měl a již budou třeba jen kosmetické změny, je nenávratně pryč. Utopie zkrátka nenastala.

Liberalismus 90. let ale přinesl též to, že ekonomické svobody byly nadřazovány nad společenskou smlouvu. Určují ji jasné hranice – kam může zajít a kam ne. Jenže nejsou spíše ekonomické svobody: právo podnikat, vlastnit majetek (neomezeně?) odvozené od společenské smlouvy? A naopak ta by měla vytyčit jejich hranice?

Jistě není cílem, pokud uvažujeme o společenské změně (nebo lépe vše ponechat tak, jak to je?), vytvářet představy o ideálním světě (ve kterém se k sobě budeme všichni chovat dobře a budeme kolonizovat Mars). Jde asi spíše o určování pravidel. Ale jaké potom jsou vlastně dnes možnosti pravidla změnit? Nelze jistě předstírat, že neexistují ekonomické a politické danosti (či častěji pozapomínané environmentální), či že dopředu známe výsledek, pokud cílíme na nějakou změnu.

A pak také, jak jsme na tom vlastně se schopností se na něčem dohodnout? Slova nám pomáhají popsat naši zkušenost nebo svět, ve kterém žijeme. Jenže dnes se zdá, že jsou mnohdy spíše nástrojem virtuální jazykové hry.

Ekonomické teorie: ztroskotali jsme na pustém ostrově a máme konzervu, jak ji otevřeme? Předpokládejme, že máme otvírák… Akademické: každá pravda je sociálně konstruovaná, ale tento předpoklad platí. Politického ptydepe: lidé se naučili spoléhat na stát, místo aby spoléhali sami na sebe. Mohou si přeci obléct dva svetry, i Křetínský by s tím souhlasil. Sociální sítě pak všem demokraticky dávají slovo.

Možná není nutné se uchylovat tolik k velkým slovům a cílům a užitečnější může být mnohdy naslouchat druhým, či více si všímat věcí okolo. A například pak spíše než sociálními konstrukty o světě, ve kterém se budou naši syni bát ženě otevřít dveře, se zabývat tím, zda třeba vrcholný představitel policie zdůrazní více to, že v případě nahlášeného znásilnění může dojít ke křivému obvinění, nebo to, že u této trestné činnosti je vysoká míra latence. Co se týče vůle nahlásit trestnou činnost, není však samozřejmě důležitá důvěra ve slova, ale ve druhé lidi nebo systém, který zastupují.