„Demokracie měla zacházeti s kapitalismem jako se svým sluhou; místo toho dopustila, aby v mnohém ohledu se stal jejím pánem. Není to rozumné a není to ani důstojné." (Ferdinand Peroutka, 1932)

Když jsem v době ekonomické krize započaté v roce 2008 pracoval jako sociální pracovník, měl jsem možnost v praxi vidět důsledky toho, že systém není schopen (a chyběla i vůle) sociální dopady ekonomické krize zvládat. Přístup pravicových politiků pro mě v ničem překvapivý příliš nebyl, překvapilo mě ale, že média problém dlouho přehlížela a díky tomu se veřejnost měla možnost s rozsahem sociálních problémů seznámit až se značným zpožděním.

Když jsem poté tři roky pracoval na Slezské univerzitě, měl jsem možnost určitého odstupu i reflexe získané zkušenosti. Přišlo mi zajímavé tuto zkušenost zpracovat nejen v odborné rovině, ale i srozumitelnějším způsobem ve vztahu k veřejné debatě. Proto jsem uvítal možnost, že blog na Aktuálně nabízel prostor různorodým pohledům a vedle možnosti publikovat články jsem také mohl seznámit s komentáři dalších autorů, s odlišnými názory a zkušenostmi, generačními nebo pracovními.

Mnoho informací, na které člověk přirozeně narazí, když sleduje veřejné dění a veřejnou debatu, potom člověka spolehlivě zbavuje lhostejného klidu. Nejen zprávy organizace Oxfam o majetkové nerovnosti, ale i data a interpretace některých ekonomů, týkající se rozvrstvení bohatství (a chudoby) či stagnace střední vrstvy v západních společnostech, ukazují na vážný problém, který se týká distribuce ekonomikou vytvořených zdrojů jednotlivým lidem. Investigativní články o daňových rájích, nebo informace o tom, jak u nás probíhala v 90. letech ekonomická transformace a privatizace, potom dokumentují, proč namísto „prokapávání bohatství“, se dále šíří sucho. Závažnost dopadů ekonomiky a lidské činnosti na životní prostředí byla zřejmá už v 60. letech, v 90. letech nezpochybnitelná, více řešit se začala teprve v posledních letech. Aktuálně je také myslím zajímavým tématem oligarchizace médií (mediální komunikace).

Zdá se nyní, že pojmenování problémů současného systému, byť velmi nesměle, slyšíme občas i v české veřejné debatě. Jako opožděný impuls ze zahraničí. K pesimismu však rozhodně není důvod, česká společnost je vzdělaná a jistě i je z čeho čerpat. O tom se můžeme například přesvědčit, když si přečteme články Ferdinanda Peroutky z doby Velké hospodářské krize, které představují inspirativní čtení i dnes (odkaz zde, zde a zde).

Velké příběhy máme možnost sledovat jen jako diváci, pokud vůbec (byť na nás dopadají), těm vlastním se snažíme dát nějaký směr. Nyní pracuji v sociologické agentuře, kde mám možnost se podílet na prakticky zaměřených výzkumných projektech. Vrátil jsem se i k sociální práci a pracuji také jako sociální pracovník v programu sociálního bydlení v Brně. Bylo pro mě velmi pozitivním zjištěním, byť situace má samozřejmě k ideálu daleko, že možnosti lidem v bytové nouzi pomoci se v Brně dosti posunuly. Velmi se ale zhoršila dostupnost bydlení pro střední vrstvu. Řešení tohoto problému bytová politika však stále nenabízí. A co se týče změn v sociální oblasti, tak informace o legislativním záměru Zákona o podpoře v bydlení či částce, která by měla být v dotacích alokována na bytovou výstavbu (kolik se tak ročně postaví/zahájí v ČR nových sociálních/dostupných bytů?), těžkou mohou vést než ke skepsi.

To, jaká je naše faktická (nikoliv formální, deklarovaná) svoboda, určuje, vedle našich rozhodnutí a vnitřní svobody, to, jaké máme životní podmínky. A úvahy o bytové politice možná dávají jednu z příležitostí ke změně paradigmatu (tedy toho, co jsme schopni rozpoznat jako problém a možné způsoby jeho řešení) politické praxe, které se ustavilo v 90. letech.