Motto: „Státy se udržují těmi idejemi, ze kterých se zrodily.“ (Tomáš Garrigue Masaryk)

Česká republika potřebuje čitelnou a efektivní zahraniční politiku, opírající se o jasný hodnotový rámec a pevně daná pravidla. Taková politika, jak potvrzují dlouhodobé zkušenosti, přináší reálné výsledky. Úspěch je v tomto ohledu podmíněn jak správným výkonem zahraniční politiky po stránce personální, procedurální a institucionální, tak správným nastavením jejího obsahu.

- Dobré vztahy se sousedy, posilování institucionálního a expertního zázemí naší relace s Německem, strategické ukotvení zahraniční politiky (efektivně fungující transatlantická vazba; aktivní členství v NATO a v EU) či dobře fungující Visegrádská skupina. To vše jsou konstanty, které jsou v našem zahraničně-politickém diskurzu přítomné již mnoho let. Nejsou v zásadě nikým, snad vyjma extremistických stran, zpochybňovány.

To ale nestačí.
- Zahraniční politika malého či středně velkého státu, který má omezené administrativní kapacity, limitované finanční či vojenské zdroje, a nesousedí s žádným strategicky významným regionem (Poláci sousedí s Východní Evropou, Maďaři s Balkánem) si musí aktivně hledat své charakteristické, specifické téma. Jinak je odsouzena k neviditelnosti či dokonce marginalizaci. Dobře to vědí Švédi, Holanďané či Dánové, jejichž diplomacie si svou specifickou tvář našly.

Vyvstává přirozeně otázka, co pro nás takovým charakteristickým tématem může být. Jako jedna z možností se nabízí podpora demokracie a lidských práv spolu s transformační politikou. Česká zahraniční politika má v této oblasti velmi dobré politické renomé (Masarykovo a Havlovo dědictví), ale i vynikající praktické know-how. V roce 2004 vniklo na ministerstvu zahraničí oddělení nazvané „TRANS“ realizující tzv. transformační politiku (koncepce této politiky byla vypracována v r. 2005 a je dostupná na webové stránce MZV v mírně pozměněné verzi z dílny předchozího vedení MZV). V roce 2007 bylo toto oddělení sloučeno s Odborem lidských práv a vznikl Odbor lidských práv a transformační politiky (LPTP). Unikátnost českého systému oproti diplomaciím jiných srovnatelných států spočívá v propojení transformační, tedy na projekty zaměřené a klasické lidskoprávní, tedy především o multilaterální rámce se opírající, politiky. Také ale v tom, že je odbor LPTP součástí politické sekce ministerstva zahraničí, nikoliv sekce ekonomicko-rozvojové.

Co se týče reálných výsledků zmíněných v úvodu, lze připomenout například na období, kdy se v Evropské unii projednávaly tzv. „June Measures“, soubor restriktivních opatření Evropské unie vůči Kubě. Tehdy byla ČR nejen aktérem, ale přímo rozhodujícím hráčem v zahraniční politice Evropské Unie. Evropské administrativy, ale i evropský či americký tisk, sledovaly diskusi mezi dvěma názorovými proudy a kolem nich seskupených táborů. Jeden byl veden Českou republikou a druhý Španělskem. Tak exkluzivní pozice české diplomacie byla možná jen díky zcela konzistentní a naprosto jasně zdůvodněné politice ČR v dané oblasti. Podobně rezolutní či vyhraněnou pozici nelze ve strukturách Evropské unie zaujmout bez předchozí dlouhodobé systematické práce na daném tématu.

Nemusí se dnes jednat zrovna o Kubu, uvádím to jako příklad, jak je možné se v rámci mezivládní Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU v určitých konkrétních případech prosadit. Mezivládní, do rozhodující míry na zásadě konsensu fungující, SZBP takové prosazení se menších a středních zemí umožňuje. V tomto ohledu je pro ČR výhodné, že v Německu, rozhodující evropské mocnosti, pravděpodobně i nadále převáží zastánci rovnováhy mezi mezivládním a komunitárním přístupem při realizaci unijních politik.

Aby bylo jasno, ano jsem „havlista“. Rozhodně ale uvítám, když bude vedena diskuse o tom, zda může mít naše zahraniční politika ještě nějakou jinou, stejně hodnotnou a viditelnou devizu. Anebo třeba ještě nějakou hodnotnější a viditelnější. Napadá vás něco? Nový ministr zahraničí Petříček jistě uvítá, pokud bude disponovat něčím, co jej dostane do záře evropských reflektorů tak, jako tam kdysi „tvrdohlavě hodnotový přístup“ naší diplomacie k relaci Evropské unie s Kubou dostal ministra Schwarzenberga