„Prezident Trump zbavil svět monstra“, pod tímto titulkem vyšel článek německého deníku Bild.
https://www.bild.de/politik/kolumnen/kolumne/usa-toeten-irans-terror-chef-bild-kommentar-trump-hat-die-welt-von-einem-monster-67073674.bild.html?wtmc=twttr.shr. Zcela s ním souhlasím.

Ne, nejsem válečný štváč. Nejde mi o to, aby vypukla válka. Naopak. Souhlasím s vyjádřením ministra zahraničí USA Mika Pompea, že svět je po likvidaci Kásima Solejmáního bezpečnější než před ní.

Ano, reakce Iránu přijde. Jaká ale bude, zatím nevíme. Představitelé iránského režimu jsou extremisté připravení zabíjet své vlastní obyvatelstvo. Rozhodně ale nejsou hlupáci.


Ti z komentátorů a expertů, kteří předem vyhlašují, že zásah USA povede k další eskalaci napětí a možná i k válce, pravděpodobně neznají teorii řízené eskalace a to, jak je potřeba na ní reagovat. Jinými slovy, jakým způsobem je nutné eskalující stranu odstrašit.

V poslední době totiž po stupíncích eskalačního žebříku /anglicky „escalation ladder“/ stoupal Írán.
Útočil na lodě v Hormuzské úžině a ropná zařízení v Saudské Arábii. Terorizoval vlastní obyvatelstvo a pokračoval ve vývoji stále účinnějších balistických raket. Jeho spojenci, Hutuští rebelové v Jemenu vystřelovali íránské rakety a ohrožovali jimi nejzranitelnější úžinu světa Bab el Mandeb. Naposledy navíc došlo i na ohrožení amerických diplomatů v Bagdádu šíitskými milicemi. Írán si tak udržoval „eskalační dominanci“ a snažil se nad eskalačním žebříkem udržovat kontrolu. Protože ale vůdcové íránského režimu nejsou hlupáci, dobře věděli, že reakce USA musí přijít.

Írán zcela jistě disponuje znalci strategie odstrašení toho, co se nazývá „salami slicing“, tedy salámová taktika. Salámová taktika má za cíl znevěrohodnit protivníka a zpochybnit jeho reputaci jako země odhodlané čelit vydírání. Proti-strategie je postavena na tom, že na každý další eskalační krok, který je součástí salámové taktiky, můžete reagovat adekvátním (nebo uměřeným, chcete-li) protikrokem. Pak se ale také můžete dostat do situace, že budete krájet salám až do konce. Pokud se tomu chcete vyhnout, musíte razanci svých odvetných opatření na eskalační kroky protistrany zvyšovat. A to nejen lineárně, ale v případě potřeby i exponenciálně.

Íránští vůdci tedy dobře věděli, že „něco“ ze strany USA přijde. Nepočítali ovšem s reakcí tak razantní. Na rozdíl od nich jsou totiž političtí lídři Západu vystaveni tlaku veřejného mínění, které je v drtivé většině přirozeně mírumilovné.

Tím, že USA zlikvidovaly velitele elitní součásti Íránských revolučních gard, jednotek Al-Kuds, „přepinkly“ míček opět na stranu Teheránu. Nechtěl bych být v kůži íránských lídrů, kteří se nyní musí velmi rychle rozhodnout, zda půjdou do další eskalace. Pravdu totiž mají ti experti na Blízký východ, kteří tvrdí, že v tomto regionu je zachování si tváře životně důležitou věcí.
Co ale udělat pro zachování si tváře ve chvíli, kdy vám zlikvidují absolutně klíčového vojenského stratéga?
Kásim Sulejmání takovou osobou byl. A nejen to. Iránské revoluční gardy, jejichž je Al-Kuds součástí, konzumují až polovinu íránského obranného rozpočtu. Přes spřízněné firmy ovládají až třetinu íránské ekonomiky. Mají tedy obrovský vliv a jsou pro klerikální vedení země klíčovým nástrojem v udržování kontroly nad obyvatelstvem.

Logicky se nabízí úvaha, že onou reakcí, která je s to vám zachovat tvář, musí být v tomto případě „něco opravdu velkého“. „Něco opravdu velkého“ ale může vést ke konvenčnímu vojenskému konfliktu s nejmocnější zemí světa. A to si Írán, jehož ekonomika je sužována nejen sankcemi, a především fatálním poklesem důvěry zahraničních investorů, a jehož mohutné vojenské kapacity jsou kvůli svému angažmá v Sýrii, Iráku, Libanonu či Jemenu na hranici přetížení, nemůže a nebude chtít dovolit.

Nabízí se Íránu něco jiného než válka? Třeba jednání? To nevíme, ale vyvozuji z výše uvedeného svůj soukromý závěr: Ve finále se může ukázat, že to, čeho jsme byli nyní u bagdádského letiště svědky, nemělo charakter eskalačního, ale naopak de-eskalačního úderu.

Mohu se v tomto závěru mýlit. Nemám křišťálovou kouli na věštění budoucnosti a nezbývá, než trochu spekulovat. Ale solidní míra pravděpodobnosti takového vývoje tu je.

V každém případě jsem přesvědčen, že nyní je více než cokoliv jiného zapotřebí jednoty Evropy a Ameriky. Ano, Evropa nemusí podporovat Spojené státy v jejich úsilí o vyvinutí maximálního tlaku na Írán. Dál může strkat hlavu do písku a tvrdit nesmyslně, jak to předváděla minulá "ministryně zahraničí" EU Mogherini, že dohoda o omezení íránského jaderného programu (JCPOA) funguje. Může dál popírat jasné informace o íránských vojenských aktivitách, včetně alarmujícího raketového programu. Pak si ale také bude muset chránit svoje lodě v Hormuzské úžině sama, bez americké podpory. Jsem opravdu zvědav, jak jí to půjde... Cena ropy se mimochodem zvyšuje právě těmi útoky, protože například pojišťovací společnosti enormně zvyšují na tyto plavby pojišťovací sazby.

Na podrobnější rozbor toho, jak Írán ohrožuje nejen své okolí, ale celý svět, zde není prostor. Provedl jsem jej ve svém článku na stránkách OnWar/OnPeace. http://www.onwar.eu/2018/02/13/the-new-american-strategy-on-iran/


PS: K argumentu poslance SPD Jiřího Kobzy, který za komunismu v daném regionu čile obchodoval, že je proti „politickým vraždám“, bych snad jen dodal, že se jedná o starou komunistickou propagandu. Podobně, jako když komunisté odsuzovali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinhardta Heydricha. Tehdy československá exilová vláda také nařídila vojenskou operaci charakteru cíleného zabití. A také by nějací chytráci mohli namítnout, že tato operace porušila svrchovanost státního útvaru, jehož byl Heydrich představitelem...