Braňme to, co jsme před 101 lety získali
Dnes garantuje příznivý mezinárodní kontext v bezpečnostní oblasti Severoatlantická aliance. „Tak to je v pohodě“, řeknete si, „NATO je zdaleka nejsilnější bezpečnostně-vojenská aliance světa s pevně vybudovanou politickou strukturou, té nějaká eroze jako Versailleskému systému nehrozí.“ Souhlasím, ale i nejsilnější aliance světa má svá slabá místa. Jedním z nich je lokální nevýhoda oproti protivníkovi na východním křídle NATO. Dalším je pak relativní politická křehkost, daná paradoxně jejími vnitřními demokratickými mechanismy a rovnoprávným postavením jejích členů, které s sebou nese přirozeně diverzitu názorů a státních zájmů.
Severoatlantická aliance představuje sílu čítající více než tři miliony vojáků. Na jejím východním křídle, tedy v pobaltských zemích a Polsku, je to ale jen 126 tisíc. To není oproti síle Ruska na druhé straně hranice dostatečné. Rusko soustřeďuje ve svém západním vojenském okruhu 40% všech svých ozbrojených sil, tedy zhruba 400 tisíc vojáků. Ti jsou navíc pravidelně cvičeni při masivních vojenských manévrech s útočným scénářem. Za pozornost stojí zejména míra jejich bojové připravenosti. Odhady mluví o tom, že ruské bojové jednotky v blízkosti hranic s Pobaltím mohou být připraveny k boji do jednoho až dvou dnů od vyhlášení pohotovosti. Do tří až čtyř dnů jsou schopné provádět vojenské operace v Pobaltí. To je rychlost, se kterou NATO nemůže soutěžit. Nemůže soutěžit jak z hlediska času potřebného ke generování dostatečné vojenské síly složené z jednotlivých národních kontingentů, ale ani z hlediska aliančních rozhodovacích mechanismů. Počítačové simulace ukazují, že během 30-40 dní (!), které by si podle modelovaných scénářů vyžádala aktivace článku 5 Severoatlantické smlouvy a následné generování vojenské síly k jeho realizaci, by ruská armáda dokázala v prostoru Pobaltí a Polska dosáhnout všech svých vojenských cílů.
Ruská taktika tzv. limitovaného válčení je postavena na maximálním využití slabostí jinak mnohem silnějšího Západu, resp. NATO. Proto soustředí Rusko veškerou pozornost na úplně počáteční fázi konfliktu, který samo vyvolá. Cílem je způsobit protivníkovi strategický šok a pak mu nabízet „vyjednávání“.
Pokud by ke konfliktu NATO a Ruska došlo, není pochyb, kdo by jej nakonec vyhrál. Případná osvobozovací operace v Pobaltí by ale byla nesmírně náročná a krvavá. Rusko by aplikovalo strategii roztažení protivzdušného a protiraketového deštníku nad dobytým územím spolu s uzavřením tzv. suwalského koridoru. Tento úzký pruh země mezi Kaliningradem a Běloruskem je jedinou spojnicí tří Pobaltských států s Polskem. Ve svých úvahách a zbrojních programech Rusko dokonce kalkuluje s možností provedení velmi litovaného jaderného úderu. Zní to jako strašidelný scénář z dob studené války, ale Rusko toto vše opravdu během uvedených cvičení trénuje
Oficiální bezpečnostně-vojenská strategie Ruska si rezervuje právo na ochranu života Rusů i za hranicemi Ruska. To, že Rusko dokáže vlivovými operacemi podněcovat srážky v ulicích cizích měst, předvádělo na Krymu již mnoho let před jeho anexí. Jeho útok na Pobaltí může tedy vypadat například tak, že ruská armáda s využitím enormní rychlosti, své možná jediné vojenské komparativní výhody, provede v Pobaltí krátkou „trestnou“ výpravu v reakci na ohrožení života svých občanů, které předtím vlivovými operacemi sama zinscenuje. Z území Pobaltí se pak stáhne ještě dříve, než bude NATO schopno v plné síle zareagovat.
V obou případech, ať už konvenčního útoku či trestné výpravy, by Rusko, ihned v počáteční fázi konfliktu začalo nabízet Západu „rozumné politické řešení“. A to je právě to, oč tu běží.
Jak by se politické reprezentace Aliance zachovaly? Nezačaly by raději vyjednávat než riskovat hrozivé lidské ztráty? Zvláště pokud by byla konfrontovány s nějakým, velmi limitovaným, jaderným úderem? Precedent reakce vyjednáváním zde existuje. Když se v roce 2008 valily hordy ruských vojáků na Tbilisi a začaly narůstat civilní oběti, pustil se jménem Evropy „srdnatě“ do vyjednávání prezident Sarkozy. Výsledek? Tzv. šestibodová dohoda EU-Rusko není dodnes naplňována a dvě okupovaná území na severu země jsou pro Gruzii zřejmě definitivně ztracena. Členství země v NATO, slíbené Gruzii krátce předtím, je u ledu. Téměř stejně je tomu s tzv. Minskými dohodami, uzavřenými po ruském útoku na Ukrajinu, jejichž smluvními stranami jsou Německo a Francie. Podobně se Rusko na mezinárodní scénu „vlamuje“ od počátku války v Sýrii.
Pokud by k něčemu takovému došlo v případě Pobaltí, lze si spočítat, že by vyjednané „rozumné řešení“ mohlo být pro země s postavením a polohou České republiky velmi nevýhodné. Rozhodně bychom jej totiž my, malé středoevropské státy, nevyjednávali. Smířili bychom se s tím, že o nás rozhoduje třeba prezident Macron? Polsko a pobaltské státy určitě ne. Politická soudržnost NATO by byla v takovém případě extrémně zatížena a mohla by se dokonce i zcela rozpadnout. A to je to, oč Rusku běží.
Vím, namítnete nyní, že pravděpodobnost tohoto scénáře je nízká. Ano je. Pobaltské státy jsou na rozdíl od Gruzie a Ukrajiny členy NATO. Ale i na nízkou pravděpodobnost krizového scénáře se musíme připravit. Zvláště, když jej náš protivník pravidelně nacvičuje. A co když se prezidentu Putinovi začne jeho režim definitivně hroutit? Popularita už mu nyní klesá, protesty narůstají, vzdělaní a podnikaví Rusové odcházejí na Západ a stav životního prostředí, jakož i zdravotní a sociální systém ruského státu jsou katastrofální. Opoziční síly stále úspěšněji poukazují na zkorumpovanost režimu. Co všechno bude prezident Putin pro záchranu svého režimu ochoten udělat? Obávám se, že politické a ekonomické reformy nebudou jeho první volbou.
Nechci malovat čerta na zeď, ale upozornit na to, že je důležité, abychom mnohem odpovědněji vnímali mezinárodní kontext, na jehož stabilitu tolik spoléháme, že už o ní ani vážně nepřemýšlíme. Summit NATO ve Varšavě v roce 2016 rozhodl o vyslání čtyř mnohonárodních praporů do Pobaltí a do Polska k odstrašení právě těch scénářů, které popisuji. Ve dvou z těchto praporů, v Litvě a Lotyšsku, slouží naši vojáci. Při loňském parlamentním rozhodování o mandátu pro zahraniční mise Armády České republiky chtěla vláda od parlamentu odsouhlasit pokračování této naší účasti na ochraně Pobaltí. Parlamentem byl nakonec mandát schválen jen díky podpoře vlády od opozičních stran KDU-ČSL, ODS, TOP 09 a STAN. Vláda, závislá na hlasech komunistů, nebyla schopna si zajistit potřebnou většinu sama. Nejistota panovala do poslední chvíle. Že se KSČM ze všech zahraničních misí naší armády nejvíce nezamlouvalo právě ono Pobaltí, je nasnadě.
Jsme demokracií a komunisté mají na svůj názor právo. Je ale na nás všech, aby byl v České republice kultivován silný pocit solidarity s potenciálně ohroženým východním křídlem NATO. Abychom si uvědomili, že jde i o naši bezpečnost. Rozpad Aliance by byl stejně fatální, jako eroze Versailleského systému ve třicátých letech.
Až bude v roce 2020 strana, jejíž poslanci jsou s to popírat, že jsme byli v roce 1968 okupováni, nebo tvrdit, že „Milada Horáková se přiznala“, opět hrozit neschválením mandátu pro naši armádu, měl by předseda vlády této země cítit dostatečně silnou, celospolečenskou podporu na to, aby komunisty bez obav poslal do háje. Nesmí se opakovat to, že premiér nemající v parlamentu většinu, bude do světa rozhlašovat, že bude o podpoře parlamentního mandátu s KSČM „vyjednávat“.
Naši praprarodiče se o stát, který před 101 lety získali, náležitě starali. Naši prarodiče ukázali, že jsou ochotni jej bránit se zbraní v roce. Naši rodiče jej v roce 1968, po letech devastace, opět chtěli postavit na solidní základy. I my musíme umět náš stát bránit. Čeští vojáci sloužící v jednotkách NATO v Litvě a Lotyšsku musí vědět, že mají v národě podporu. Nedopusťme, aby tam museli „sedět na kufrech“.