Někdy až mysticky vypadající „VISEGÁD“ je třeba brát jako běžnou, solidně etablovanou, formou regionální spolupráce, jakých najdeme po Evropě několik. Má tři základní dimenze. Dimenzi občanské spolupráce reprezentovanou Mezinárodním visegrádským fondem, určeným k podpoře vzdělávacích, výzkumných či kulturních projektů. Je to velmi úspěšná část V4, o čemž svědčí mnoho set realizovaných projektů a rozvinutá spolupráce institucí, které se na nich podílí. Další dimenzí je oblast regionální, vnitro-visegrádské, spolupráce rezortních ministerstev zemí V4. Představuje velmi bohatou síť kontaktů ministerstev dopravy, obrany, životního prostředí, kultury, školství, vnitra a dalších. V letošním roce českého předsednictví ve V4 je zaměřena na prohlubování vnitřního trhu EU, podporu procesu rozšíření EU, bezpečnostní a obrannou spolupráci, inovační ekonomiku, přeshraniční dopravní infrastrukturu, či modernizaci energetického sektoru a průmyslu
Poslední dimenzí je oblast zahraničně-politická. Právě ta je tou mediálně nejsledovanější. To ale není obrazu Visegrádu zrovna vždy ku prospěchu. Efektivita spolupráce v této oblasti závisí jak na vůli vrcholných představitelů jednotlivých visegrádských zemí, tak i na prostoru, který mezinárodně-politické prostředí v danou chvíli pro regionální uskupení nabízí.
V poslední době je často hodnocen celkový přínos Visegrádu pro náš stát. Proběhla i poněkud nesmyslná debata, jestli ČR nemá opustit V4 a přimknout se více k Německu.
Hodnocení významu Visegrádu musí zahrnovat komplexně souhrn všech tří jeho dimenzí. Neméně důležité je vědět, jak vlastně Visegrádská skupina funguje


Založení Visegrádské skupiny
Dne 15. února 1991 podepsali prezident Československa Václav Havel, premiér Maďarska Józef Antall a prezident Polska Lech Wałęsa na starobylém hradě Visegrád, někdejším sídle maďarských králů, deklaraci o vzájemné spolupráci tří středoevropských zemí. Podepsat ji na Visegrádu napadlo historika Antalla, neboť právě na tomto hradě se v roce 1335 konalo významné diplomatické jednání českého, uherského a polského krále. Nově vytvořená Visegrádská skupina stála na čtyřech hlavních pilířích: 1) úsilí o likvidaci pozůstatků komunistického bloku ve střední Evropě a čelení sovětskému mocenskému vlivu v regionu; 2) snaze o navázání přátelství a překonání animozit mezi zeměmi střední Evropy; 3) zájmu západních zemí o tuto formu regionální spolupráce jako přímého protikladu krvavých konfliktů v jiných evropských částech bývalého komunistického bloku; 4) společném kulturním a duchovním dědictví a v neposlední řadě i na vzájemné blízkosti tehdejších politických elit.
K postupnému budování identity Visegrádské skupiny přispělo její pozitivní vnímání ze strany dalších zemí. V neklidné době po pádu komunistického bloku v Evropě byl Visegrád důkazem, že středoevropské země jsou schopny efektivně komunikovat a spolupracovat, což bylo předpokladem jejich budoucí schopnosti se integrovat do větších celků.


Rámec fungování V4
Založení regionální spolupráce vyplývalo z podobnosti situace jednotlivých zakládajících zemí, které po svržení komunistických režimů čelily obdobným problémům při přechodu od socialismu k demokratické a tržní společnosti a pociťovali potřebu vzájemné solidarity. Zároveň si však Visegrádská skupina za dobu své existence nevytvořila žádné administrativní či organizační struktury. Jedinou výjimkou je Mezinárodní visegrádský fond, mající v Bratislavě svůj sekretariát.
Visegrádská skupina rovněž odolala návrhům, někdy podporovaným i zevnitř V4, na rozšíření čtyřky o další státy. Někdejší premiér Miloš Zeman se přimlouval za připojení Slovinska, diskutovalo se o rozšíření V4 o Rakousko, objevily se dokonce i úvahy o připojení Rumunska či Ukrajiny.
Základní rámec fungování visegrádské spolupráce je dodnes určován pouze dvěma programovými dokumenty. Jedná se o dokument „The Content of the Visegrad Co-operation“ podepsaný premiéry zemí V4 v roce 1999 na summitu v Bratislavě a dokument „The annex to the Content of the Visegrad Co-operation“, podepsaný v roce 2002 na premiérském summitu v Ostřihomi. První z nich určuje frekvenci setkávání představitelů zemí V4 od pracovní až po vrcholnou úroveň. Obsahuje také výčet oblastí spolupráce. Druhý definuje roli předsednické země V4 a její odpovědnost za přípravu každoročního předsednického programu.


Visegrádská setkání – V4 jako neformální platforma
V praxi probíhá spolupráce formou čtyřstranných jednání představitelů zemí V4 od expertní až po politickou úroveň. Operativní, výkonnou složkou, jsou setkání tzv. “visegrádských koordinátorů“, což jsou zpravidla ředitelé příslušných odborů ministerstev zahraničí.
Kromě institucionálních struktur neexistují ani žádná závazná pravidla, podle kterých je agenda setkáních ve formátu V4 projednávána, odsouhlasena a následně implementována. Visegrádská skupina má tedy povahu jakési neformální platformy. To Visegrádskou skupinu odlišuje od spolupráce severských států, která funguje jako regionální uskupení s definovanými strukturami (Severská rada, Severská rada ministrů, Sekretariát) a pravidly jejich fungování (rozhodovací mechanismy Severské rady a procesní pravidla jejích jednotlivých formací, kterými jsou pracovní výbory či mezistranické poslanecké skupiny). Ustálenými mechanismy disponuje také Benelux, jehož institucionální struktura se opírá o Radu ministrů, Generální sekretariát, či dokonce soudní dvůr Beneluxu.


Důsledky neinstitucionalizované podoby V4
Neformální charakter Visegrádské skupiny má pro Českou republiku tu výhodu, že členstvím ve V4 není nijak omezována, anebo vázána k zastávání stanovisek, která bezprostředně nevycházejí z jejích vlastních zájmů. Může tak například zcela nezávisle připravovat program svého nadcházejícího předsednictví v Radě EU, bez toho, aby bylo očekávána harmonizace plánů s jejími regionálními partnery. ČR také nemusela v minulosti kvůli ohledu na partnery z V4 činit kompromisy v oblastech, kde byla její politika tradičně jasně profilována. V zahraniční oblasti šlo například o důraz podporu lidských práv a demokracie, v energetické politice o obranu jaderné energie či propojování energetické soustavy s Německem a v ekonomicko-obchodní oblasti o další postup liberalizace evropského vnitřního trhu.
Naopak v oblastech, kde jsou jasně profilovány politiky ostatních visegrádských zemí s ohledem na jejich historicky či geograficky determinovaná specifika, mělo Česko vždy dostatečný prostor k vlastní formulaci postojů. Nebyli jsme ani zatahováni do palčivých dvoustranných sporů, jako jsou kupříkladu ty slovensko-maďarské. Neočekávalo se, že zde bude Visegrád vystupovat v roli nějakého arbitra.
Na druhé straně nastaly situace, kdy by se České republice podpora ostatních visegrádských zemí bývala velmi hodila. Šlo o významná témata typu energetická bezpečnost, vztahů EU s Ruskem, vztahu EU-Izrael, které česká diplomacie s velkými obtížemi řešila během svého prvního předsednictví v EU v roce 2009. Týkalo se to ale i řady praktických záležitostí rezortní spolupráce. Od oblasti životního prostředí, až po oblast bezpečnostně-obranné spolupráce. Právě ta, přes mnohé politické deklarace a řadu konkrétních plánů, ať už v oblasti harmonizace vojenských akvizic, spolupráce armád či oblasti strategicko-taktické, zůstává bez konkrétního velkého realizovaného projektu. Limitem jsou rozdíly v hodnocení hrozeb, protekcionismus v obranných průmyslech zemí V4 a jejich rozdílná struktura a v neposlední řadě i rozdíly v obranném plánování. Je příznačné, jak velmi volným až vágním jazykem jsou formulovány plány letošního českého předsednictví v tomto ohledu. ( „Budeme usilovat o harmonizaci národních akvizičních plánů s cílem vytvořit prostor pro společné akviziční projekty a pokračovat ve společných vyzbrojovacích projektech s cílem hledat další příležitosti pro spolupráci. Bude pokračovat výměna informací o obsahu koncepčních a plánovacích dokumentů za účelem harmonizace obranných plánů, a to především v dlouhodobém horizontu.“)


Otevřené otázky fungování V4
Výše uvedená pro a proti neformální povahy V4 vedla diplomacie čtyř zemí k opakovaným diskusím o tom, zda přeci jenom neustavit pevně dané struktury V4, například v podobě sekretariátu. Vždy však byla nakonec institucionalizace Visegrádské skupiny politickou reprezentací i administrativním aparátem odmítnuta.
Méně nákladnou cestou než institucionalizace se jevilo vytvoření souboru určitých procesních pravidel spolupráce. Pevně stanovená pravidla přípravy agendy visegrádských setkání by zefektivnila výkon ročního předsednictví, které je zodpovědné za přípravu oficiálních premiérských summitů V4. Právě na nich se schvaluje program v zahraničně-politické i rezortní dimenzi V4. Kvalita agendy premiérských summitů tak ovlivňuje reálný výkon předsednictví na celý rok. Ale ani k tomu zatím nedošlo.
Impulz by také mohlo přinést přesunutí kompetencí při koordinaci visegrádské spolupráce na pracovní úrovni. Nejdůležitější položkou externí dimenze V4 je dnes koordinace postojů v rámci sektorové a finanční agendy Evropské unie. Tu ale mají nyní, na rozdíl od roku 1999, kdy vznikl „The Content of the Visegrad Co-operation“, v gesci úřady vlády spíš než ministerstva zahraničí. Nabízí se tedy varianta přesunu funkce „visegrádského koordinátora“ z ministerstev zahraničí na úřady vlády. Za této konstelace by formát pravidelného setkávání „visegrádských koordinátorů“ mohl sehrávat úlohu jakéhosi „virtuálního sekretariátu V4“. Koordinátoři by totiž měli bezprostřední spojení se státními tajemníky na úřadech vlády, kteří jsou premiérskými „šerpy“ pro unijní agendu.
Užitečné by bylo i vybudování funkčního interního komunikačního kanálu Visegrádské skupiny. Něco na způsob vnitřní komunikační sítě EU – COREU, ovšem na jednodušší bázi internetové stránky V4 nebo on-line aplikace s pevně stanovenými pravidly jejího naplňování obsahem. Pokud jsou například nyní Mezinárodním visegrádským fondem schvalovány dosti velkorysé stipendijní programy bez toho, aby se o jejich parametrech automaticky dozvídaly studijní oddělení univerzit ve visegrádských zemích, je v komunikaci co zlepšovat.

Závěr:

Visegrád může samozřejmě i nadále fungovat dosavadním způsobem jako neformální platforma. Pokud má však i bez struktur, pravidel a komunikačních kanálů přinášet konkrétní výsledky, předpokládalo by to existenci dostatečně silné solidarity mezi visegrádskými zeměmi. Dnešní politické elity ale k sobě nemají tak blízko, jako měli kdysi Havel, Wałęsa a Antall.

Za daného stavu věcí není možné mít od Visegrádské skupiny vyšší očekávání, než odpovídá neformálnímu charakteru tohoto uskupení. V zahraničně-politické dimenzi, bude Visegrád v dnešní realitě působit nadále zejména jako komunikační platforma, spíše než nějaký zájmový blok. Je to tak ostatně i lepší. Uvnitř Evropské unie či Severoatlantické aliance je třeba jít cestou flexibilně se vytvářejících ad hoc koalic spíše než cestou uzavřených zájmových bloků.

Text je zkrácenou verzí článku na: https://ikdp.cz/wp-content/uploads/2020/02/Paper_Svarovsky_Visegradska-skupina.pdf