Po zveřejnění svého posledního blogu na aktualne.cz jsem byl pozván do Českého rozhlasu Plus, abych o záležitosti Íránu diskutoval s publicistou Danielem Veselým.
Video:
https://plus.rozhlas.cz/kdyby-naopak-iransti-agenti-zabili-treba-pompea-tak-trump-nevaha-a-zautoci-mysli-8132636

Přesto, že zastáváme diametrálně odlišné názory, nijak výrazně jsme se nepohádali. A to ani během pořadu, ani v kuloárech po jeho skončení. Mně šlo ostatně o něco jiného. Chtěl jsem upozornit na to, že česká debata se podrobně zaměřuje na Írán a na jeho konfrontaci se Spojenými státy. Situace na Blízkém východě je rozebírána ze všech úhlů. Zájem České republiky ale spočívá v něčem jiném. Naším životně důležitým zájmem je, aby z této situace nevzešla poškozená trans-atlantická vazba, neboli vztahy USA a Evropy. Je to něco, co můžeme jako člen NATO a EU aktivně ovlivnit. Na Blízkém východě, při vší úctě k našim pomazaným hlavám, nikdy žádným hráčem nebudeme.
V krátkém čase, vymezeném pro diskusi v pořadu Pro a Proti, jsem uvedl, že trans-atlantická vazba nyní skutečně zatížená je, a to z obou stran Atlantiku. Jednou z mnoha příčin tohoto stavu je něco, co nazývám zvyšujícím se doktrinálním rozdílem mezi USA a Evropou.

Americká doktrína: Národní bezpečnostní strategie, Národní obranná strategie a Strategická jaderná revize /Nuclear Posture Review/:

Na události roku 2014, kdy Rusko zahájilo vojenské operace na východní Ukrajině a ilegálně anektovalo Krym, reagovaly obě strany Atlantiku bezpečnostně-vojenskými opatřeními a zavedením ekonomických sankcí. Zatímco ale Spojené státy změnily také zásadním způsobem svou doktrínu, na evropské straně Atlantiku k ničemu takovému nedošlo. Strategický koncept NATO z roku 2010 zůstává nadále v platnosti a v základních doktrinálních dokumentech rozhodujících evropských mocností, jako je Francie a Německo, lze zaznamenat pouze taktické, nikoliv však strategické posuny.

Obsah nové americké bezpečnostní strategie, obranné strategie i jaderné strategie reflektuje významný posun v americkém strategickém myšlení a ve výkonu zahraniční politiky. V centru pozornosti Spojených států již nestojí, poprvé od 11.září 2001, teroristé, ale soupeřící mocnosti /označované jako “adversaries”/. Za čtyři hlavní soupeře jsou označeny Rusko, Čína, Severní Korea a Írán. Nová doktrína jasně deklaruje, že s politikou „zapojování soupeřů“ /anglicky „engagement“/ je potřeba skoncovat, neboť nic pozitivního nepřinesla. Nejenom, že byla politika “zapojování” hlavním prvkem přístupu předchozí Obamovy administrativy, ale dodnes je součástí doktrín většiny evropských států, jakož i samotné EU. Kolikrát jsme jen v Evropě slyšeli: „je potřeba se s Ruskem dohodnout“, „je potřeba Rusku porozumět“, „je potřeba Čínu respektovat“ a podobně. Všechny výše uvedené dokumenty tvořící americkou doktrínu zcela realisticky říkají, že s nepřáteli je třeba jednat „z pozice síly“.
Nová americká doktrína nespatřuje ve vojenské síle pouze nástroj urgentního řešení krizí, ale přisuzuje jí i důležitou roli v prosazování amerických zájmů. Poněkud militaristické, řeknete si, ale ruku na srdce. Tak dnes vypadá ve světě realita.

Podstatné je, že všechny základní zahraničně-politické dokumenty USA jednoznačně označují za nejdůležitějšího partnera Ameriky Evropu. A to proto, že s ní USA sdílejí nejenom společné zájmy, ale také společné hodnoty. To má samozřejmě trvalou platnost. Evropu jako partnera číslo jedna pro Ameriku tedy logicky nikdo jiný nahradit nikdy nemůže. Neplatí tedy to, co tak často, především v unijních institucích, zaznívá, že totiž USA Evropu opouští. Místo podobných nářků potřebujeme v Evropě naprosto vážnou debatu jak na odborné, tak na politické úrovni o tom, nakolik pro nás nová americká doktrína představuje šanci být po boku USA skutečně globálním politickým hráčem.


Tři principy nové americké doktríny zasluhující pozornost:

1.”Mír prostřednictvím síly”
Znamená to například uplatnění ekonomických sankcí jako účinného nástroje zahraniční politiky. Americké sankce jsou přímo spojené s konkrétními zahraničně-politickými agendami a jsou velmi dobře strukturovány. Sankční opatření jsou rozdělená na ty, která po schválení Kongresem automaticky vstupují v platnost, a ty, jejichž implementace vyžaduje další rozhodnutí exekutivy. Může jít o sankce finanční, technologické, sektorové, ale také personální. A co je rozhodující, USA disponují velkou flexibilitou v jejich zavádění i odvolávání. A také soudní silou k jejich vymáhání. Než přistane viceprezident Pence v Ankaře na jednání s tvrdohlavým Erdoganem, útočícím bez milosti na sousední Sýrii, už si v kapse veze cílené sankce na tři turecké ministry a produkci turecké oceli. To se pak jedná jinak. Evropa za tu dobu nestihla v reakci na tureckou invazi vůbec nic nebo téměř nic. Měla by se proto z americké flexibility poučit. Je totiž ekonomickou supervelmocí, která ale svůj potenciál nevyužívá na globální scéně. Podle mě je tohle ideální téma pro jednání v etablovaném formátu EU - NATO.
„Mír prostřednictvím síly“ není nicméně jen o sankcích, ale také například o výši a struktuře vojenského rozpočtu, na který je americký daňový poplatník ochoten dávat více než 3% HDP. Něco v Evropě nemyslitelného.

2.“Změny v jaderné strategii a architektuře odstrašení“
Spojené státy deklarují potřebu reagovat na překotný vývoj v bezpečnostní a obranné strategii nepřátel a v jejich rozvíjejících se vojenských schopnostech. Chtějí propojit konvenční a jaderné odstrašovací schopnosti svých ozbrojených sil, protože je nutné porazit nepřítele nejen technologicky, ale také porazit jeho strategii. Pokud nepřítel, v tomto případě Rusko, používá hrozbu jadernými útoky jako běžnou součást své nátlakové strategie, musí se na to reagovat. Jak jsme viděli, Rusko hrozilo mobilizací svých jaderných sil v době krize na Krymu a východní Ukrajině. Pravidelně při vojenských cvičeních simuluje jaderné útoky například na Polsko či Švédsko (!). To opravdu není legrace. V Evropě si zatím nikdo netroufl téma nutnosti úpravy jaderné strategie vážně otevřít. Uvědomme si přitom jednu zásadní věc. Odstrašení nepřítele, a to i za pomocí jaderné síly, potřebujeme ne proto, abychom bojovali, ale právě proto, abychom bojovat nemuseli.

3. „Soupeření mocností namísto terorismu primárním tématem mezinárodní politiky“
Koncept „soupeření mocností“ podstatně změnil přístup Spojených států k některým regionům. Na Blízkém východě je spojen s metodou „offshore balancing“, což lze volně přeložit jako „vyvažování zpovzdálí“. Příkladem aplikace „offshore balancing“ v praxi je Sýrie. Spojené státy zde udržují nadále určité síly (zhruba 400 až 500 vojáků), jejichž hlavním cílem je bránit návratu teroristů ISIS do země. Zároveň zde dohlíží nad stabilizačními, bezpečnostně- ekonomickými projekty a udržují silný tlak na režim Bašára Asada. I nadále probíhá spolupráce amerických sil s kurdskými milicemi (YPD/PYD) a USA komunikují s Tureckem ohledně tzv. „bezpečných zón“, kam je režimu Bašára Asada jednoduše zapovězen přístup. Zároveň Spojené státy zřetelně signalizují připravenost okamžitě zavést ekonomické sankce vůči kterékoliv zemi regionu, která by začala Bašára Asada podporovat. Z hlediska vojenského je podstatné, že tato strategie musí být doprovozena schopnostmi Spojených států ovládnout v případě potřeby vzdušný prostor nad Sýrií a kineticky /tedy zejména pomocí raket a nebo speciálních jednotek/ zde zasáhnout ze svých lodí rozmístěných v oblasti.
Je nepochopením, že to, co Spojené státy činí poslední dobou v Afghánistánu, Iráku či Sýrii, je mylně považováno za „stahování se USA“. Ne, není to stahování, je to vyvažování zpovzdálí. USA tak činí kvůli nutnému šetření zdrojů. Od konce druhé světové války totiž bylo základem americké globální strategie udržování takových vojenských sil, aby Amerika dokázala vést dvě války najednou /Jako v letech 1941-1945 vedla válku v Evropě a v Pacifiku/. Dnes už tuto schopnost USA pomalu ztrácí. Byť se nám to nemusí líbit, aplikace této „šetřící“ strategie je a bude realitou. NATO, jehož jsme my, Evropané, součástí, se musí rozhodnout, jestli do jejího uplatňování po boku Spojených států půjde. Pokud ano, vyžaduje to například masivní evropské investice do vojenského námořnictva. Ty jsou dnes mimochodem v USA největší položkou vojenského rozpočtu. Pokud ne, můžeme si nadále stěžovat na to, že nás USA opouští.

Situace v Evropě po roce 2014:

Jaká byla reakce na rok 2014 v Evropě? Ve francouzských doktrinálních dokumentech je na více než stu místech stále jako priorita uveden boj s terorismem. A to povýtce, jaký to div, především terorismem majícím kořeny v Africe. Německá doktrína je postavena na konzervativním přístupu s důrazem na zachování stávajících bezpečnostně-multilaterálních rámců.
Základní dokument NATO, Strategický koncept, je z roku 2010. Koncepční dokument definující alianční politiku obrany a odstrašení (Defence and Deterrence Posture Reveiw) je z roku 2012 a je značně zastaralý. NATO má podle něj například usilovat o spolupráci s Ruskem v oblasti budování jednotné protiraketové architektury v Evropě. S tím Ruskem, které nacvičuje konvenční a jaderné raketové útoky na naše města?
Rozdíl v přístupu na obou stranách Atlantiku tedy vidíme diametrální.


Závěr:

Stojím si za tím, že disharmonické tóny, které mezi Amerikou a Evropou na téma Íránu poslední dva tři roky zaznívají, jsou projevem výše uvedeného koncepčního rozdílu. Mohou se proto opakovat i napříště, pokud se tomuto fenoménu nebude Evropa s Amerikou velmi seriózně a důsledně věnovat.
Trans-atlantická disharmonie je každopádně pro nás, zemi bytostně závislou na udržení akceschopnosti a koherence jak EU, tak NATO, špatnou zprávou. A proto mě právě tohle na celém vývoji, spojeném se zabitím Sulejmáního, zajímá nejvíce.