Nevíme s určitostí, kdy bude avizovaná ukrajinská protiofenzíva spuštěna. Můj odhad je, že do konce července. Může to být později. Určitě ale bude spuštěna tehdy, až bude 100% připravena. Ukrajinské vedení není šílené, jako je to kremelské. Prioritou bude vedle osvobození území i co nejmenší ztráta vojáků a civilistů.

Konzultace o protiofenzivě probíhají mezi Ukrajinou a spojenci z NATO, především Spojenými státy. Kromě Washingtonu je hlavním koordinačním centrem, kde se posuzují ukrajinské požadavky oproti možnostem USA a dalších spojenců, velitelství amerických sil v Evropě ve Stuttgartu.
Jedná se o přípravu vojenské operace mimořádné důležitosti. Musí to vyjít. Stylem pokus-omyl může postupovat diktátor v Kremlu, ne demokraticky volené vedení Ukrajiny či USA. To znamená, že můžeme mít o procesu přípravy jen velmi omezené povědomí. U řady otázek, jakkoliv diskutovaných vynikajícími bezpečnostními a vojenskými experty, je tak nadále pravý stav věcí velkou neznámou.
Dva příklady:
(1) Poskytnutí munice delšího dostřelu pro systémy HIMARS, tedy tzv. ATACMS s dostřelem 300 kilometrů. Ukrajinci je požadují a několik významných západních stratégů je v tom podporuje, mezi jinými bývalý velitel amerických vojsk v Evropě Ben Hodges. Otázka, na kterou ale znají odpověď jen vojenští plánovači uvnitř systému, zní, nakolik jsou ATACMS pro ukrajinskou protiofenzívu skutečně nezbytné. V uplynulých třech týdnech jsme viděli, že i zásahy raketovou municí s doletem 80 kilometrů jsou schopny způsobit Rusům závažné logistické problémy. Projevily se enormním snížení ruské dělostřelecké palby. Podle názoru některých expertů se však Rusové nyní přizpůsobují a posouvají své muniční sklady a velící centra dále za hranici 80 km od ukrajinských pozic. A proto by Ukrajina potřebovala právě ATACMS, aby je mohla dále zasahovat. Zní to logicky. Na druhé straně je ale zřejmé, že i přenesení muničních skladů za 80kilometrovou hranici je pro ruskou logistiku (počítající s ruční vykládkou a kamiony jezdícími v kolonách po silnicích k jednotkám) dostatečně velkým problémem. Počet kusů munice ATACMS v amerických skladech je navíc omezený a rakety s kratším doletem se do HIMARSů doplňují v sadách po šesti kusech, palba je tak rychlejší.
(2) Podobnou otázkou je letectvo. Pro nadcházející ofenzivu bude Ukrajina vzdušné prostředky bezpochyby potřebovat. V USA se vedou diskuse o poskytnutí letounů A-10 nebo starších F-16. A tyto diskuse sledují experti po celém světě.
Opět jsou to ale zejména vojenští plánovači odpovědní za přípravu protiofenzívy, kdo musí uvážit, který typ se pro nynější fázi hodí lépe. F-16 by měly tu výhodu, že by mohly zasahovat cíle hluboko za ruskými liniemi a ničit důležitá ruská vojenská zařízení. A-10 se oproti tomu více hodí na ničení obrněné techniky (tanky, BVP) na bojových liniích a bezprostřední poskytování bojové podpory útočícím ukrajinským jednotkám.
A-10 jsou zakonzervované a jejich vyskladnění a příprava do tréninkového procesu zabere určitý čas. U 47 letounů F-16 C/D, kterých se armáda USA plánuje zbavit, by proces uvedení do provozu na Ukrajině mohl být rychlejší. Diskuse se vedou také o náročnosti zaškolení. Názory v otevřených zdrojích se v tomto opět liší. Někteří mluví o horizontu týdnů, jiní o horizontu měsíců. Dokonce zaznívá názor, že právě s ohledem na termín plánované ukrajinské protiofenzívy je na poskytnutí letounů pozdě. Řešením by bylo spíše poskytnutí většího počtu velkých bojových dronů jako jsou MQ-1C Gray Eagles nebo MQ-9 Reaper.

Nemám na tyto otázky jasnou odpověď. A bude jich jistě víc. Použití zbraňových systémů u konkrétní armády vychází z mnoha let úvah stratégů a plánovačů, cvičení nebo i z bojových nasazení. Zde probíhá přezbrojení celé armády „za pochodu“, navíc před operací mimořádného strategického významu.
Jak časem zahájení protiofenzívy, tak její podobou (nabízí se zahájení u Chersonu, ale může to být i jinde) se musíme nechat překvapit.
Více toho víme o ruské armádě. Ani jednu z pěti systémových slabin se jí nepodaří odstranit (nedostatek vojáků, slabá logistika, špatné velení, neovládnutí ukrajinského nebe, neschopnost provádět společné operace pozemních, vzdušných a námořních sil)
Nutně musí začít prohrávat. Jediným, na co může ruská armáda vsadit – a co je koneckonců i součástí její doktríny – je, že bude aktivní obranou schopna způsobit ukrajinské straně tak vysoké ztráty, že v jeden moment přestanou být akceptovatelné a Ukrajina přijme nějakou formu jednání. Uvidíme.
Poctivě je třeba říct, že do hlav plánovačů nevidíme a je to dobře. Mějme pevnou víru a velkou důvěru. Víru v odhodlání Ukrajinců vydržet i strádání, které jim protiofenzíva může přinést. A důvěru v to, že vojenští plánovači Ukrajiny a jejích spojenců dobře vědí, co a jak mají dělat.
Každopádně už se nemohu dočkat, až Ukrajinci s plnou silou svou protiofenzívu spustí. Sláva Ukrajině!