Robin Kvapil svým dokumentem Smrti a sny Evy Tálské zvěčnil svou učitelku jako největší ženskou postavu české divadelní režie

V rámci pondělního prologu Divadelního světa Brno, který pořádá Národní divadlo Brno, se konal večer věnovaný Evě Tálské. Ta na věčnost odešla před necelými dvěmi lety, v září 2020. Večerem provázel teatrolog David Drozd, jeden z mnoha jejich žáků, a hlavní roli v druhé půlce hrál jak jinak než Miloš Štědroň, její dvorní skladatel. Koláž ukázek z její tvorby s povídáním Štedroně v nás všech vyvolávalo živé vzpomínky na její osobu a její dílo. Štědroň výstižně zdůrazňoval, že Tálská byla jedinečná v práci s herečkami. Nebrala je jako objekt, který je potřeba svléknout, aby vynikla jejich krása, ale jako celistvé bytosti a v mnoha ženách dokázala najít obrovské osobnosti, které se díky ní plně rozvinuly.

Toto povídání navazovalo na dokument Robina Kvapila o ní, který byl v první polovině večera. A nemusíte smutnit, že jste to včera nestihli. Je k vidění na ČT Art - Česká televize byla koproducentem.

Jsem stejně jako Robin Kvapil jedním z mnoha set lidí, kteří prošli Studiem Dům, studentským divadlem, které měla Eva Tálská při Provázku.U sledování dokumentu jsem si uvědomil znova jednu velkou pravdu. Tálská je bezesporu největší česká divadelní režisérka, s obrovským fokusem na poetické divadlo, kdy na jeviště dokázala přenést mnoho poetických sbírek, od lyriky po nonsens. Její představení jsou dotekem absolutna. I když záznamy představení, které jsou do dokumentu prostříhány, nejsou v nijak zvlášť dobré kvalitě, z pár vteřin poznáte, že vidíte něco výjimečného, co vybočuje z běžných činoherních schemat. Nikdo nedokázal takto pracovat s lyrikou, básní, se scénou a hudbou dohromady. Je na tom něco magického. Je to hmatatelně metafický divadelní tvar, který vyvstává nad scénou. Ať je to neskutečně vtipné divadlo Příběhy dlouhého nosu, nebo bezeslovný, čistě obrazový a artistický Cirkus, aneb se mnou smrt a kůň.

Může se zdát, že v dětství člověk ještě nemůže mít nějaký smysluplný názor na divadelní tvar a posoudit, zda se dívá na něco kvalitního. Ale na základě zkušenosti s tvorbou Evy Tálské, si myslím, že může. Pokud si z útlého dětství pamatuju něco opravdu bytostně, pak je to Svolávám všechny skřítky, Královna. Ještě z Domu umění. Ale pak taky Příběhy dlouhého nosu. Opakovaně. A Alenku. A Krále Leara. Byl to dotek absolutního porozumění divadlu, přirozeného, dětského a přitom tak jemného a unikajícího tvaru. Když se později vypisoval jeden z konkurzu do “Domečku”, neváhal jsem. Přišli jsme tam až na sklonku její režisérské éry, kterou pak zatemnilo silné duševní onemocnění, takže už nám sama nemohla tolik předat a inscenace na úrovni Svatbiček už s námi nevznikla, ale k propadnutí divadlu ten prostor Provázku a naši učitelé - Aťka Ambrová na jevištní pohyb, Láry Hauser a Pavel Zatloukal na mluvu, Tonda Maloň k loutkám, Kopřiva ke gymnastice, samozřejmě Štědroň na divadelní hudbu a další - zcela stačili. Takže i z našeho “vrhu” a pak ještě z toho dalšího, přes postupující nemoc, vyšly opět zástupy lidí, které doteď od divadla neodtrhnete ani kleštěma. Protože to propadnutí divadlu, tu bezednou jámu, kam jako Alenka spadnete a pak se nestačíte divit, co všechno dokáže divadlo, tam nastávalo zákonitě.

Tálská byla jedinečná. Sama bez ničeho vybudovala profesionální divadelní školu. Spojovala v sobě geniálního divadelníka a pedagoga současně. Její představení jsou ikonická, věčná a prakticky nenapodobitelná, protože ten způsob hledání jevištního ztvárnění poetických předloh je tak svérázný, že je to jak se snažit napodobit Janáčka…

Samotný dokument je zpracován citlivě a zaráz vypovídajícím způsobem a poskytuje v té jedné hodině ucelený profil Tálské prostřednictvím výpovědí jejich blízkých kolegů. Sám má vysoké umělecké kvality v práci s kamerou, výběrem scén, v rytmu střídaní nových záběrů s archivem a při chronologickém řazení jejich stěžejních děl dává vzniknout plastické postavě Tálské i pro ty, kteří se s její tvorbou nemohli osobně setkat.

Měli jsme v Brně unikátní divadelní osobnost světového formátu a teď je díky jejímu žáku, Robinovi Kvapilovi, i dokument, který to o ni dokáže vypovědět.