Tento odposlechnutý rozhovor spolu vedli lídr bosenských Srbů Radovan Karadžić a nejslavnější srbský spisovatel a patron srbského nacionalismu Dobrica Čosić někdy v roce 1994 nebo 1995. Je vynikající sondou do myšlenkového světa obou pánů a myslím, že nepotřebuje komentář. Zmiňuje se v něm mimo jiné i Václav Havel a rozpad Československa.
To, že chytli Radovana, jsem se dozvěděl asi 20 minut poté, co to srbská vláda zveřejnila. Seděl jsem v internetové kavárně v černohorském městě Bijelo Polje. Je to spíš městečko, ale v černohorských poměrech třetí nějvětší město. Půlku obyvatel tvoří Muslimové (Bosňáci), druhou půlku pravoslavní, z nichž někteří se označují jako Černohorci a větší část jako Srbové. Karadžić tady v roce 1993 dostal literární cenu Rista Ratkoviće (který se musí obracet v hrobě). Asi jediná literární cena, ke které kulisu tvořily obrněné transportéry...
Jak je možné, že srbskou vládu sestavili demokraté se socialisty nebožtíka Slobodana Miloševiće? Jde o návrat starých časů nebo se Slobodanovi hoši opravdu zreformovali? Tenhle článek pro studentské noviny Bablyon jsem sice psal již po volbách, ale myslím, že je pořád aktuální.
„Zabraňme šíření nakažlivých nemocí v Černé Hoře!“ Upozorňuje plakát na černohorských hranicích. Následuje popis, co všechno se do země nesmí vozit. Skoro nic kromě květin, sušeného ovoce a pěti litrů balené vody originálním balení. Další změnou, kterou se Černohorci snaží odradit turisty od návštěvy své země, je placení ekologické daně 10-150 euro (podle druhu motorového vozidla). Ekologická daň v jediném ekologickém státě na světě … Ano, Černá Hora má ekologii v ústavě, kterou namol opilí poslanci schválili v září 1991 na výjezdním zasedání v horském letovisku Žabljak.