Zřizování a zabezpečení činnosti tak zvaných paměťových institucí je společným zájmem státu, místní samosprávy a organizací občanské společnosti. Žádná z těchto institucí si nemůže zkoumání a připomínání minulosti, která je navzdoru častému zneužívání tohoto pojmu minulostí národní, přivlastňovat, ale všechny by se na něm měly s patřičnou dávkou pokory podílet a navzájem spolupracovat. Představa, že by nově vznikající paměťové instituce měly spolu soupeřit o pojetí své činnosti, o pár dostupných budov, kterými stát či město disponuje, a posléze o návštěvníky, diváky a posluchače, není příliš lákavá. I při respektování různých metodologických přístupů k historii, rozdílných odrazů historie v paměti jednotlivců a skupin a rozdílných interpretací historických nálezů se činnost paměťových institucí vztahuje k jedné společné historii. Z různorodosti pohledů, narativů a výkladů se ještě nedá usuzovat, že neexistuje. Společné a synergické partnerství státních, municipálních, soukromých a občanských aktérů naopak vede ke vzniku prestižních, stabilních a nezávislých institucí národní paměti.

Před dvaceti lety skončil neúspěchem první pokus o zřízení institutu paměti bolestné historie našich dějin dvacátého století. Senátní návrh zákona o Památníku doby nesvobody 1939-1989, který iniciovala skupina dvanácti senátorů všech senátních politických klubů a který v závěrečném hlasování v Senátu podpořilo 50 z 64 přítomných (proti hlasovalo pět senátorů) zamítla Poslanecká sněmovna 5. dubna 2000 hlasy 80 poslanců (73 poslanců hlasovalo pro návrh). Na vině nebyl jen předpokládaný a vcelku pochopitelný odpor poslanců za KSČM, které myšlenka památníku, jenž by připomínal události z období vlády komunistického režimu stejně jako z doby nacistické okupace, nenaplňovala valným nadšením, ale nevůle drtivé většiny klubu sociální demokracie a nejednota v klubech ostatních demokratických stran, přestože se většinově pro návrh zákona vyslovily (i bez sociálních demokratů disponovaly tyto strany dostatečnou většinou pro schválení návrhu).

Návrh zákona se inspiroval některými zahraničními zkušenostmi s podobnými institucemi. Vyhýbal se ideologickým formulacím, konstruoval šestnáctičlennou správní radu Památníku na základě volby či jmenování čtyřmi různými ústavními institucemi (prezidentem, Senátem, Poslaneckou sněmovnou a vládou) a nepodřizoval financování Památníku libovůli vlády či parlamentu, nýbrž odvozoval ho percentuálně z částky vynaložené státem na financování politických stran v předchozím roce. Logika tohoto přístupu vycházela z vědomí, že existence institutu paměti moderní historie stejně jako fungování politických stran není jen politickým, nýbrž národním zájmem. Návrh zákona o Památníku doby nesvobody přímo inspiroval vznik obdobné slovenské instituce Ústavu pamäti národa podle zákona Slovenské národní rady 553/2002 v roce 2002. Jeho zakladatel a vůdčí duch, bývalý federální ministr vnitra Ján Langoš, několikrát v Praze i Bratislavě konzultoval s autorem tohoto článku a s iniciátory českého návrhu zákona svoje představy a jejich zkušenosti.

Určitou splátkou na přetrvávající dluh u nás doma byl v roce 2007 vznik Ústavu pro studium totalitních režimů, jehož parlamentní genealogie včetně doslovné citace v preambuli a převzetí dalších formulací přímo odkazuje na návrh zákona o Památníku doby nesvobody. Ústav je ovšem především badatelskou institucí, která zpřístupňuje výsledky své práce hlavně odborné veřejnosti. Ani on se navíc nevyhnul určité politizaci vyplývající z jeho financování ze státního rozpočtu a z klíče pro volbu členů rady Ústavu, který se alespoň podle názoru některých ukázal být nedostatečně odolný vůči politickým vlivům.

Úkolu připomínat nedávnou minulost se tak ujaly některé instituce občanské společnosti. Mezi nejúspěšnější, i když ne jedinou, patří v tomto ohledu od roku 2001 nezisková organizace Post Bellum, jejímž stěžejním projektem je sbírka osobních vzpomínek a dokumentů Paměť národa. Později doznaly vzniku také další nadějné projekty, např. Památník ticha Bubny usilující o proměnu bývalého bubenského nádraží v památník a připomínku obětí holocaustu a dalších obětí totalitní zvůle mezi našimi občany. V nedávné době schválilo zastupitelstvo hlavního města Prahy projekt a finanční dotaci Muzea paměti 20. století jako nové paměťové instituce zřízené městem.

Je nesmírně obtížné, ne-li nemožné pokusit se určit, která z těchto institucí má větší význam a větší naději na naplnění úkolu zpřítomňovat nedávnou minulost budoucím generacím. Každá z nich vychází z poněkud jiného chápání své úlohy, jiné organizační struktury, jiného právního zakotvení a jiné podoby financování. Nesporný je však tentýž společenský zájem na existenci paměťové instituce tohoto druhu. Stejně nesporná je potřeba učinit tyto instituce maximálně odolné proti politizaci jak ze strany politických struktur tak ze strany nátlakových skupin všeho druhu. Paměťové instituce by měly být podobně jako veřejnoprávní média v pravém slova smyslu institucemi veřejné služby, vykonávající svoji činnost v zájmu celé společnosti, pod veřejným dohledem, ale také pod veřejnou ochranou.

Z výše uvedeného neodbytně vyplývá potřeba součinnosti institucí státu a místní samosprávy s organizacemi občanské společnosti a soukromými dárci při zřizování a zabezpečení činnosti podobných institucí. Žádná z nich si nemůže zkoumání a připomínání minulosti, která je navzdoru častému zneužívání tohoto pojmu minulostí národní, přivlastňovat, ale všechny by se na něm měly s patřičnou dávkou pokory podílet a navzájem spolupracovat.

Podobné úvahy nabývají na aktuálnosti při hledání společenského i fyzického začlenění pro nově vznikající paměťové instituce zabývající se obdobím nacistické a komunistické totality. Představa, že spolu mají soupeřit o pojetí své činnosti, o pár dostupných budov, kterými stát či město disponuje, a posléze o návštěvníky, diváky a posluchače, není příliš lákavá. I při respektování různých metodologických přístupů k historii, rozdílných odrazů historie v paměti jednotlivců a skupin a rozdílných interpretací historických nálezů se činnost paměťových institucí vztahuje k jedné společné historii. Z různorodosti pohledů, narativů a výkladů se ještě nedá usuzovat, že neexistuje.

Společné a synergické partnerství státních, municipálních, soukromých a občanských aktérů naopak vede ke vzniku prestižních, stabilních a nezávislých institucí národní paměti, ať už uvádíme za příklad Národní muzeum holocaustu ve Washingtonu, Muzeum dějin polských Židů ve Varšavě či Muzeum topografie teroru v Berlíně. Cesta k takovému partnerství je bez výjimky klikatá a trnitá, je ale morální povinností všech, kdo mají na poznání a připomínání minulosti zájem, se o její zdolání alespoň pokusit. Odměnou mohou být výsledky, které čekají na jejím konci.