Pandemie každodenně proměňuje naše představy nejen o tom, co je důležité, ale také o tom, kdo je důležitý.

I když je televize dennodenně plná mužů, kteří dychtivě nastavují své obličeje v rouškách anebo i bez nich před kamery, aby ohlásili svá poslední rozhodnutí anebo změny svých posledních rozhodnutí či změny změn svých posledních rozhodnutí a seznámili nás se svými posledními předpověďmi, které se zítra stanou předposledními a pozítří předpředposledními, každodenní realita vypadá úplně jinak. Náš život závisí očividně a ve více než jednom slova smyslu na ženách. Ženy tvoří drtivou většinu zdravotního personálu, který se stará o neustále se zvyšující počet nakažených, ženy tvoří většinu laborantek v laboratořích, které tento počet zjišťují, ženy se starají o seniory v domovech a o děti v porodnicích, neboť navzdory koronaviru se děti stále ještě rodí, a v naprosté většině jsou to ženy, kdo riskuje nákazu u pokladen samoobsluh, abychom všichni nezemřeli hlady. Jistě, ani na okamžik nezapomínejme na všechny chrabré záchranáře, hasiče a policisty, na řidiče sanitek, lékaře v nemocnicích, piloty helikoptér a další skvělé muže, kteří též stojí v prvních liniích obrany proti neviditelnému nepříteli, ale ruku na srdce, žen je tam podstatně víc.
Proč jsme tedy tak málo zvědaví na to, co si ženy myslí, a tak nepřející k tomu, aby o něčem rozhodovaly? Pravda, o Andreji Babišovi si myslíme a říkáme a píšeme ledacos, ale z misogynství ho asi obvinit nemůžeme. V české vládě jsou po delší době hned čtyři ženy, žena je českou eurokomisařkou a česká žena je místopředsedkyní Evropského parlamentu. Zato domácí parlamentní reprezentace se složením podobá rakousko-uherskému říšskému sněmu. V šestičlenném vedení Poslanecké sněmovny (předseda a pět místopředsedů) není žena jediná, v šestičlenném vedení Senátu jedna. A tváře, které sledujeme v televizních debatách, na tiskových konferencích a v hloubavých rozhovorech jsou až na čestné výjimky obličeje nás mužů. Zaplaťpánbu za moderátorky.
Není to samozřejmě žádné nové zjištění, ale v každodenním běhu života přijímáme tento nepoměr víceméně jako fakt, který možná není úplně v pořádku, ale jsou tu přece důležitější věci, ne? Přijde krize a ukáže, že nejsou. Jedno předsevzetí, které bychom si z ní mohli odnést, až viry odvane čas nebo teplejší počasí nebo sociální vzdálenosti nebo co, protože vlastně přesně nevíme, co je odvane, o nic víc, než co je vlastně přivanulo, je, že na rozdíl od věcí, o kterých málo víme, a věcí, které neovlivníme, s tím můžeme něco dělat.