Demokracie není jenom vláda většiny, ale také soubor formálních pravidel, jejichž dodržováním se dospěje k rozhodnutí, který z různých názorů v demokratickém střetu názorů většinu získal.

Dodržování formálních pravidel je věc procedurální a technická, a proto se málokdy těší stejné pozornosti a emocionálním projevům souhlasu či nesouhlasu jako názory, na které jśou uplatňována.

Existuje tak reálné nebezpečí, že dnešní postup Poslanecké sněmovny ve věci sněmovního usnesení o zvyšování platů pedagogů upadne v zapomnění stejně rychle jako vzrušení, které ve Sněmovně vyvolal. Nešlo zde o samotný návrh zavázat vládu, aby v roce 2020 zvýšila platy pedagogů na 130% průměrné mzdy, nýbrž o postup při jeho přijetí a následném nepřijetí. V hlasování č. 311 o tomto bodě, kterým úterní jednání v Sněmovny v 19.16 skončilo, byl tento návrh přijat 75 hlasy při účasti 149 poslanců, tedy většinou přítomných v souladu s jednacím řádem Sněmovny. Na počátku středečního pokračování 27. schůze Sněmovny vystoupil poslanec ČSSD Foldyna s námitkou proti 14 hodin starému hlasování s tím, že byl uveden jako hlasující pro, ačkoli se prý hlasování zdržel. Poté, co předsedající námitku zamítl s tím, že námitku proti hlasování je třeba vznést bezprostředně a nikoli až druhý den, napadl jeho postup poslanec KSČM Pavel Kováčik a dožadoval se hlasování o námitce. To vedlo k dvojnásobnému přerušení jednání a posléze k hlasování, v němž si vládní koalice ANO, ČSSD a KSČM svými hlasy vynutila opakování hlasování o již schváleném usnesení, které bylo tentokrát zamítnuto.

Za postupem vládní koalice byla očividně nelibost nad schválením návrhu opozičních poslanců, a nikoli selhání hlasovacího zařízení. Hlasovací zařízení ve Sněmovně neselže prakticky nikdy a pokud ano, je přístupné poslanecké kontrole. K takzvanému selhání hlasovacího zařízení dochází prakticky pouze v případech, kdy některý poslanecký klub, respektive jeho vedení, není spokojen s hlasováním některého ze svých poslanců. Proti hlasování je možné podle Zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny vznést námitku pouze “bezprostředně”.

Jestliže je možné námitku proti hlasování vznést druhý den, nestojí nic v cestě tomu vznést ji třeba příští týden a trvat na tom, že jde o námitku bezprostřední, protože v minulých dnech (např. o víkendu) Sněmovna nejednala. Pokud schůze Sněmovny skončila, lze námitku vznést třeba na příští schůzi o několik týdnů později. Pokud to byla poslední schůze Sněmovny před volbami, lze námitku teoreticky vznést třeba v novém volebním období o několik měsíců později. A tak dále. Nijak nevadí, že ve středu 27.3. nebyli ve Sněmovně někteří poslanci, kteří tam byli v úterý, a byli tam někteří, kteří tam v úterý nebyli. Nevadilo by zřejmě ani, kdyby tam byli úplně jiní poslanci.

Není žádného divu, že námitku vznesl poslanec Foldyna, obdivovatel demokratických postupů prezidenta Putina a nočních vlků. Stejně tak není divu, že k tvrzení o bezprostřednosti této účelové námitky se přihlásil poslanec komunistické strany, jejíž předchůdkyně dokázala uplatňovat koncept “dočasného pobytu” sovětských vojsk na několik desetiletí. Je ale na pováženou, že tento postup nakonec akceptovala většina jedné komory nejvyššího zákonodárného tělesa v zemi.

Rozhodnutí demokratického sboru přijatá řádným postupem podle demokratických pravidel mají význam pouze tehdy, když jsou nezpochybnitelná. Lze je samozřejmě změnit novým jednáním, diskuzí a hlasováním o téže věci, ale nelze je zamést pod koberec tím, že budeme jednoduše ignorovat výsledek demokratického hlasování.

Jde ve skutečnosti o zachování důvěryhodnosti a ústavnosti celého demokratického procesu. Třetí odstavec článku 9 Ústavy České republiky jasně stanoví, že výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. A ač se to může jevit jako trivialita, postup soudruhů Foldyny a Kováčika ohrožením základů demokratického státu je.

Psaná i nepsaná pravidla demokracie říkají, že řádně přijatá demokratická rozhodnutí je třeba respektovat, ne se je snažit výše popsaným způsobem obcházet. V současně probíhající vřavě kolem Brexitu si mnoho Evropanů klade otázku, proč Britové nehlasují o rozhodnutí vystoupit z Evropské unie znovu, když v prvním hlasování neměli dostatek informací, nebo měli informace nesprávné, nebo se je někdo snažil ovlivňovat nebo byl zrovna úplněk atd. Vysvětlení je jediné: Britové už jednou hlasovali a zpochybnění jejich hlasování “bezprostředně” o téměř tři roky později se nesnáší s jejich chápáním demokracie a s chápáním demokracie obecně. Může se to jevit jako pošetilé, ale možná díky této pošetilosti si dokázali zachovat demokracii již téměř tři sta let.