Stanislavu Křečkovi bylo souzeno zvítězit. Jediná cesta ze současné opoziční bídy vede přes volební urny. Zda k ní dojde, nezáleží na zákonech, volebních prazích, fake-newsových sabotážích a marketingových eskamotážích, ale na osobních kvalitách, odvaze a vůli po změně jednotlivců uvnitř i vně stran, pro které jsou demokracie, právní stát a občanské svobody a práva stále ještě hlavním smyslem jejich veřejné činnosti.

Tak nám zvolili Křečka. A v řadách opozice se okamžitě vzedmula vlna výčitek do vlastních řad, škodolibě podporovaná vítěznou kryptokoalicí strašného Hradu pána, Babiše a jeho bude líp, zdemoralizovaných špiček ČSSD, komunistů, okamurovců a Klause ml. Za viníky jsou označovány neschopné strany opozice, Milion chvilek pro demokracii a nic netušící Šimon Pánek.
Akt politického vandalismu, kterým je zvolení jedenaosmdesátiletého anti-lidskoprávního, anti-menšinového, anti-migračního politického vysloužilce za veřejného ochránce práv pochopitelně vzbudil emoce u mnohých poražených a komentátorů. Průzračné únorové ráno následujícího dne by mělo odvát kocovinu a umožnit střízlivější posouzení situace a šancí na změnu politických poměrů.
Stanislavu Křečkovi bylo souzeno zvítězit. Po blamáži s Helenou Válkovou nemohl tandém pomstychtivého hradního pána a šéfmanažéra České republiky připustit, že by se ombudsmanem stal někdo úctyhodný, kdo by byl schopen se ve střetech mezi stávající mocí a občany identifikovat s těmi druhými. Hlasů v Poslanecké sněmovně k tomu měl tento tandem od začátku dost.
Stejně tak není těžké pochopit, proč zvolení Stanislava Křečka musela předcházet odpudivá šaráda, z které se nakonec vítězný kandidát vyloupl jako někdo, kdo nebyl možná ideální, ale nakonec přijatelný a jediný možný vzhledem k ostudné nejednotě opozice a výhrůžkám jakýchsi nikým nezvolených občanských aktivistů. Andrej Babiš má právních a reputačních problémů dost i bez toho, aby se musel identifikovat s ombudsmanem, jenž chápe funkci spíš jako veřejnou ochranu práv vlády než občanů. Babiš a jeho až příliš schopní píáristé si z pochopitelných důvodů přejí, aby střelka českého kompasu ukazovala alespoň navenek západním, bruselským směrem a nevychylovala se příliš okatě směrem do Maďarska či do Polska. Manipulace veřejnou ochranou práv by se jeho zdatným europoslankyním špatně vysvětlovala.
Proto bylo zřejmě zapotřebí “otevřené” hlasování poslanců ANO, jako by poslanci ANO o něčem otevřeně hlasovali bez souhlasu svého šéfa. Proto byly zřejmě zapotřebí ke zvolení ombudsmana dvě kola volby. Proto bylo zapotřebí vystoupení osvědčeného agenta-provokatéra Foldyny s fakenews nejhrubšího zrna, které však i tak posloužilo jako fíkový list některým “váhajícím” poslancům. Proto bylo zapotřebí, aby výsledek tajného hlasování byl spolehlivý ale těsný, čehož manažéři příslušných stranických klubů dosáhli namícháním vhodného koktejlu hlasujících a abstenujících poslanců. A proto bylo zapotřebí následných tanečků některých, pro tento účel používaných politických prostitutek, které svalovaly zodpovědnost za vlastní bezcharakternost na Milion chvilek pro demokracii.
Na ničem z toho ve skutečnosti nezáleželo. I kdyby všech dvacet poslanců ODS, kteří v prvním kole hlasovali pro Jana Matyse, hlasovalo v druhém kole pro Víta Alexandra Schorma, opozice nikdy nedisponovala zhruba 90 hlasy, které byly pro zvolení kandidáta zapotřebí. Její malou schopnost najít konsensus to neomlouvá; na výsledku by to ale změnilo pramálo.
V tomto konstatování se také skrývá klíč k cestě ze současné opoziční bídy. Demokratické strany kolem středu a pravého středu (KDU-ČSL, ODS, STAN, TOP 09), k nimž se někdy více a někdy méně přidávají Piráti, prohrávají jedno střetnutí za druhým ne proto, že jsou neschopné nebo proto, že jejich úsilí sabotují neukázněné občanské iniciativy, ale proto, že v současné Poslanecké sněmovně představují vždy a za každých okolností menšinu, zatímco hradněfertovská koalice má několik způsobů sestavení většiny, které oportunisticky mění podle potřeby. Zejména v tajném hlasování disponuje potenciální většinou minimálně 130 hlasů, zatímco opozice jich sesbírá sotva 70. Všechno ostatní je jenom folklor.
Jediná cesta ke změně tohoto stavu vede přes volební urny. Chvalitebná činnost občanských iniciativ může demonstrovat naléhavost takové změny a konfrontovat každého z nás s naší individuální zodpovědností za osud obce, ale nemůže tuto změnu sama navodit. Odpověď na otázku, jak takové změny dosáhnout, přitom existuje, ale vyžaduje míru politické vůle, zodpovědnosti a schopnosti přinášet oběti, jaké se zatím nepodařilo dosáhnout.
Vycházíme-li z několika lednových průzkumů volebních preferencí, představuje součet preferencí ODS + STAN + TOP 09 spolehlivých a stabilních 25%. To eliminuje jednu z hlavních překážek sdružování stran do předvolebních koalic ve volebním zákoně, který předepisuje pro tříčlennou koalici volební práh 15%. Přičtěme k tomu bonus, který podle používaného d'Hondtova systému získávají středně velké strany, odstranění nebezpečí propadlých hlasů pro stranu, která nezíská 5%, a prémii udělovanou voliči za schopnost se dohodnout, a máme koalici s minimálně 30% volebním potenciálem, schopnou porazit ve volbách ANO. Možná je podle této analýzy i čtyřkoalice s KDU-ČSL, ale tam je koaliční jednání vzhledem k početnosti její členské základny obtížnější, celkové výnosy menší a rizika vzhledem k minimálnímu práhu 20% větší. Sjednání povolební koalice s KDU-ČSL se na druhé straně jeví o to průchodnější. Totéž platí mutatis mutandi o Pirátech, kteří jsou politické zvíře trochu jiného druhu, ale étosem své geneze a působení předurčení spíše k hájení demokracie a občanských práv a svobod než k pragmatickým obchodům s mocí. Zcela v záloze by se rýsovala i účelová možnost posílit povolební koalici o sociální demokracii, která se převážně vlastním přičiněním stala holkou pro všechno.
Při současných preferencích představuje účinné a chytré spojení těchto politických sil, dílem předvolební a dílem povolební, jasnou potenciální většinu. Společně s již existující většinou v Senátu, která má všechny předpoklady pokračovat i po příštích volbách, by měla dostatečnou kritickou hmotnost k navození žádoucí politické změny. Jestli se tak stane, nezáleží na zákonech, volebních prazích, fake-newsových sabotážích a marketingových eskamotážích, ale na osobních kvalitách, odvaze a vůli po změně jednotlivců uvnitř i vně stran, pro které jsou demokracie, právní stát a občanské svobody a práva stále ještě hlavním smyslem jejich veřejné činnosti.