Kapitalismus? Už se stal ideologií...
Kapitalismus se stává už především ideologickou obranou současného rozložení moci. Je na tom lépe, než komunismus: ten byl ideologií už předtím, než se proměnil v „reálný socialismus“. Kapitalismus se v ideologii v tomto smyslu mění až poté, co má nejlepší dny za sebou. To ale neznamená, že ho proto dnes desítky milionů lidí na celém světě více tolerují.
Studená válka?
U nás převládá vidění podobné období Studené války, jen převážně s opačným znaménkem: v řadě médií, v politice, veřejných diskusích… znamená kritizovat současný systém totéž, co chtít návrat do minulosti, kritik kapitalismu rovná se kryptokomunista, nepřítel… Budujeme přece lepší zítřky.
Nejsme právě součástí hlavního světového proudu, ale to se nám prostě stává.
Ve světě patří kritika Systému k normální práci médií, politiků nebo třeba nositelů Nobelových cen za ekonomii. Úvahy o tom, jak by se Systém měl změnit navíc v mnohém vycházejí z toho, jak se ve skutečnosti změnil.
Kapitalismus měl být založen na tom, že je sice společností nerovnosti, ale pokud bohatnou bohatí, bohatnou i chudí. Postupně se zlepšují životní podmínky pro všechny, pokud se všichni starají o svůj vlastní prospěch a nikdo do toho nijak moc centrálně nezasahuje… Trhy jsou racionálnější než centrální plánování…
Kdo dobře pracuje má šanci nejenom na udržení práce, ale i na lepší práci, kdo dobře studuje, zvyšuje si kvalifikaci má nárok na ještě lepší práci…
No, není to nádhera?
Nefunguje to.
Není to nádhera. Minimálně v období posledních třiceti let bohatí bohatnou a chudí chudnou. Nezaměstnanost násobně stoupá a Systém ji začíná brát jako něco normálního. Bez ohledu na to, jak pracujete nebo studujete, nemáte na práci nárok, máte prostě smůlu.
Pokud dříve alespoň do určité míry platilo, že na okraji společnosti zůstávají ti, kdo se tam vyřazují sami – asociálové, alkoholici, lemplové…, pak dnes to jednoznačně neplatí. Systém za sebou zanechává slušné, poctivé, pracovité lidi, mladé lidi, kterým ještě nedal ani první šanci… A tváří se, že to jinak nejde.
Těm lidem se to přestává líbit.
Globalizace
To vše se odehrává v proudu Globalizace. Dalšího zaříkávadla, magické formule vedle Systému. Systém a Globalizace prostě určují, jak se věci mají a jinak to nejde…
Globalizace strhává tradiční hranice mezi politickými institucemi a ekonomikou. Nadnárodní korporace a instituce typu Světové banky mají výrazně větší moc než národní státy, diktují si podmínky. A netřeba připomínat, že to nejsou demokratické instituce, že nevzešly z žádných všeobecných voleb.
Hlavním hybatelem ekonomiky se navíc stávají Finanční trhy – třetí magická formule – iracionálně a chaoticky se rozvíjející komplex snahy bankéřů a makléřů dosáhnout co největšího zisku.. Drží v šachu všechny ostatní, protože hospodaří i s jejich penězi. Jak se to stalo, není příliš jasné. Ale prostě to tak je.
Co s tím?
Co s tím – to je ten největší problém pochopitelně. Nikdo to zatím moc neví.
Respektive: ví se, že je třeba obnovit rovnováhu mezi politikou a ekonomikou. Politika nadále nemá být ve vleku korporací a Finančních trhů. Ví se, že to znamená více regulace a mezinárodní spolupráce a že to nemá být návrat k centrálnímu plánování a znárodňování socialistického typu.
Je to zatím málo. Ale argument, že nám nezbývá nic jiného než se spokojit se stávajícím Systémem, protože vše ostatní je jen cesta k horšímu, tento argument neplatí.
Zbývá nám možnost a nutnost hledat změnu.
Studená válka?
U nás převládá vidění podobné období Studené války, jen převážně s opačným znaménkem: v řadě médií, v politice, veřejných diskusích… znamená kritizovat současný systém totéž, co chtít návrat do minulosti, kritik kapitalismu rovná se kryptokomunista, nepřítel… Budujeme přece lepší zítřky.
Nejsme právě součástí hlavního světového proudu, ale to se nám prostě stává.
Ve světě patří kritika Systému k normální práci médií, politiků nebo třeba nositelů Nobelových cen za ekonomii. Úvahy o tom, jak by se Systém měl změnit navíc v mnohém vycházejí z toho, jak se ve skutečnosti změnil.
Kapitalismus měl být založen na tom, že je sice společností nerovnosti, ale pokud bohatnou bohatí, bohatnou i chudí. Postupně se zlepšují životní podmínky pro všechny, pokud se všichni starají o svůj vlastní prospěch a nikdo do toho nijak moc centrálně nezasahuje… Trhy jsou racionálnější než centrální plánování…
Kdo dobře pracuje má šanci nejenom na udržení práce, ale i na lepší práci, kdo dobře studuje, zvyšuje si kvalifikaci má nárok na ještě lepší práci…
No, není to nádhera?
Nefunguje to.
Není to nádhera. Minimálně v období posledních třiceti let bohatí bohatnou a chudí chudnou. Nezaměstnanost násobně stoupá a Systém ji začíná brát jako něco normálního. Bez ohledu na to, jak pracujete nebo studujete, nemáte na práci nárok, máte prostě smůlu.
Pokud dříve alespoň do určité míry platilo, že na okraji společnosti zůstávají ti, kdo se tam vyřazují sami – asociálové, alkoholici, lemplové…, pak dnes to jednoznačně neplatí. Systém za sebou zanechává slušné, poctivé, pracovité lidi, mladé lidi, kterým ještě nedal ani první šanci… A tváří se, že to jinak nejde.
Těm lidem se to přestává líbit.
Globalizace
To vše se odehrává v proudu Globalizace. Dalšího zaříkávadla, magické formule vedle Systému. Systém a Globalizace prostě určují, jak se věci mají a jinak to nejde…
Globalizace strhává tradiční hranice mezi politickými institucemi a ekonomikou. Nadnárodní korporace a instituce typu Světové banky mají výrazně větší moc než národní státy, diktují si podmínky. A netřeba připomínat, že to nejsou demokratické instituce, že nevzešly z žádných všeobecných voleb.
Hlavním hybatelem ekonomiky se navíc stávají Finanční trhy – třetí magická formule – iracionálně a chaoticky se rozvíjející komplex snahy bankéřů a makléřů dosáhnout co největšího zisku.. Drží v šachu všechny ostatní, protože hospodaří i s jejich penězi. Jak se to stalo, není příliš jasné. Ale prostě to tak je.
Co s tím?
Co s tím – to je ten největší problém pochopitelně. Nikdo to zatím moc neví.
Respektive: ví se, že je třeba obnovit rovnováhu mezi politikou a ekonomikou. Politika nadále nemá být ve vleku korporací a Finančních trhů. Ví se, že to znamená více regulace a mezinárodní spolupráce a že to nemá být návrat k centrálnímu plánování a znárodňování socialistického typu.
Je to zatím málo. Ale argument, že nám nezbývá nic jiného než se spokojit se stávajícím Systémem, protože vše ostatní je jen cesta k horšímu, tento argument neplatí.
Zbývá nám možnost a nutnost hledat změnu.