Průzkum OECD ukazuje, že české ženy jsou nejhloupější.

Žijeme ve zvláštní tajemné Kotlině. Je to téma pro široké multidisciplinární týmy vědců – jsou ve hře geny, severozápadní proudění, příliš mnoho řepky na polích nebo husté oblasti dubohabřin? Ať tak či tak: po už dobře známém faktu, že „naši“ Romové trpí lehkou mozkovou dysfunkcí zhruba desetkrát častěji než zbytek světové populace, se nyní ukazuje, že naše ženy po třicítce nezadržitelně hloupnou. Že se blíží negramotnosti.

Je to jedno z unikátních zjištění čerstvé studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která porovnává různé aspekty vzdělání mezi 24 ekonomicky vyspělými zeměmi. Podle průzkumu ztrácejí české ženy po třicítce část svých intelektuálních schopností, především počítačových a numerických. Pozoruhodné je, že se to ve srovnatelné míře neděje ani českým mužům, ani mužům či ženám z jiných zkoumaných zemí. (O průzkumu se psalo například tady nebo tady a na stránkách OECD jsou informace tady)

Studie přinesla i další zajímavou charakteristiku české situace. Na ni můžeme být spíše hrdí, svědčí o jisté stabilitě, mohutné spolehlivosti očekávání a přehlednosti naší společnosti. Stručně řečeno: to, kam to v životě dotáhneme, záleží na našem původu. Děti vysokoškolsky vzdělaných rodičů získají kvalifikovanou dobře placenou práci s několikanásobně vyšší pravděpodobností než děti rodičů se základním vzděláním. Není třeba si nějak moc vyskakovat, že. Jako třeba v těch morálně rozvolněných severských zemích nebo Nizozemsku, kde jsou šance na vzdělání vyrovnané. Původ nepůvod.

Jistě, známe to: ze všech koutů se vynoří zástupy polofanatických aktivistů a aktivistek a začnou mnohohlasně blouznit o zaručených nástrojích, jak to vše změnit. Slyšeli jsme to už stokrát – nevyřazujme romské děti z „normálních“ škol a zkusme je i s jejich rodinami dostat z ghett, pak se třeba ukáže, že to s tou mozkovou dysfunkcí není zase až tak zlé.

Zkusme ženám na mateřské a po mateřské nabídnout šanci pracovat a dát děti do školky. A zkusme ženy ocenit v práci stejně jako muže a nechat je vykonávat důležité role. Třeba se pak zjistí, že to s tím jejich „hloupnutím“ není až tak fatální.

A zkusme třeba i přemýšlet o „společné škole“, která by nedělila děti co nejdřív na „nadané“ a ty ostatní, ale byla tu od toho, aby děti měly šanci se rozvíjet a aby vyrovnávala rozdíly, které si žáci nutně přinášejí z rodin.

Jenže, znáte to. Kdo má na tyhle lidskoprávní přemoudřelé entuziasty náladu? Vždyť to je všechno možná tím podivným míšením avarské a keltské krve, nebo mohutným magnetickým polem odrážejícím se od úbočí Řípu... Nebo ty dubohabřiny?

Vyšlo v Literárních novinách