Klausova a Nečasova eugenika
Premiér Petr Nečas ocenil novoroční projev prezidenta Václava Klause: "Velmi souhlasím s jeho apelem na odpovědnost každého z nás a na podporu pracovitých, schopných a nadaných lidí," uvedl premiér. Můžeme to chápat jako novou a širší, a stále se rozšiřující definici „nepřizpůsobivých“.
Až jich budou miliony…
Jasně, na první pohled se to zdá být úplně samozřejmé: kdo by chtěl podporovat líné, neschopné zabedněnce, že?! Ty, kteří žijí na úkor ostatních, za „naše daně“, jsou zlenivělí spočíváním na příliš hebkém a pohodlném sociálním polštáři atd.
Navíc v době krize – zdrojů je málo, na rozdávání není, každý se prostě musí otáčet. A kdo na to nemá, tak zůstane na okraji, to se nedá nic dělat, může si za to sám, no ne?
Je to takový test společnosti. Alespoň se ukáže, kdo jaký je. Konečně naplno. Například ve Španělsku poslední vývoj odhalil, že těch nepracovitých, nenadaných, neschopných je už pět milionů, převážně jsou to mladí lenoši, kteří se ještě ani pracovat nenaučili, tak co s nimi. A bude jich přibývat.
Dalo by se odhadnout, že u nás by jich mohlo v dohledné budoucnosti být tak kolem milionu. Ale třeba bude naše společnost ještě efektivnější a odhalí jich víc…
A modroocí světlovlasí?
To je první krok toho testu: odhalit je. A druhý krok jasně vyplývá: nepodporovat je. Podívejme se na to bez sentimentu: všichni ti různí „hendikepovaní“ nebo prostě hlupáci, co sotva projdou základní - tedy zvláštní – školou mají smůlu. Co si budeme namlouvat – je mezi nimi i řada simulantů, těm dáme šanci, když jim dávky sebereme.
Je to něco, jako když Kristus řekl „vstaň a choď.“ Uvidíte, že řada z nich se skutečně rozchodí. A kdo ne, má prostě smůlu. V takové době žijeme. Ani pan prezident nebo pan premiér z toho určitě nemají radost, ale berou to jako chlapi.
Možná nejsme zase tak daleko od nějakého třetího kroku: už teď přece průzkumy jasně ukazují, že u přijímacích pohovorů mají větší šanci vysocí, „hezcí“ lidé. Je to přirozený výběr a možná není od věci ho trochu institucionalizovat, prostě mu trochu napomoci, aby to všechno šlo rychleji a nekomplikovaně.
Prostě, na straně jedné vysocí krásní chytří schopní pracovití. Na straně druhé hloupí malí líní kriplové. Ty první podporujeme. Ty druhé samozřejmě nikoli. To dá rozum.
Nedovolme to…
Vypadá to jako přílišná nadsázka a absurdní humor, ale není to tak jednoduché. Toto – podpora „pracovitých, schopných a nadaných“ – je realita současné podoby kapitalismu. Populistická ideologie umožňuje vcelku hladce stále více redukovat veřejný sektor a vyhánět na okraj společnosti stále více lidí. S vysvětlením, že si za to prostě mohou sami – pracovitost například znamená především, že člověk má alespoň nějakou práci. Čím dál víc se nezaměstnaní dostávají do kolonky „nepracovití“.
Je to úplně jiná společnost, než jaká byla na Západě do osmdesátých let minulého století. Otočila logiku podpory a tím i základy svého slovníku a etiky, základy představy o celku společnosti: nepodporuje už ty, kteří podporu potřebují, nýbrž ty, kterým bylo dáno i bez podpory. Logika a etika spočívá v představě, že výkon těchto vyvolených povznese společnost jako celek a tím nakonec i její „spodinu“, která si to sice nezaslouží, ale sveze se…
Bohužel, vývoj v posledních desetiletích tuto logiku nepotvrzuje: nerovnost se prohlubuje a „spodiny“ přibývá. Z politiky se stalo „aplikované účetnictví“ a vytratil se téměř beze zbytku její etický rozměr. Mizí otázky typu, zda je přípustné, aby čím dál víc lidí končilo v nejistotě, beznaději, ponížení a chudobě, a aby se zároveň zvyšovalo bohatství a moc úzkého okruhu privilegovaných.
Argument, že to jinak nejde, je právě koncem politiky. A navíc se ten argument neopírá ani o jasné ekonomické důkazy. Celé to až tragikomicky připomíná situaci komunistických režimů: ty se také odvolávaly na historickou nutnost a také v nich na prvním místě byla společnost jako celek a málo záleželo na tom, jak se žije jednotlivcům.
Je evidentní, že současné „reformy“ nejsou jedinou alternativou řešení aktuálních problémů. Ale stanou se jí, pokud budeme pouze přihlížet. Pokud se necháme zmanipulovat populistickou ideologií, která nám vnucuje představu, že „podpora schopných“ je v našem zájmu…
Ano, možná je…, dokud ještě sami práci máme, dokud jsme zdraví, dokud neschopní politici nedovedou zemi na periferii…
Až jich budou miliony…
Jasně, na první pohled se to zdá být úplně samozřejmé: kdo by chtěl podporovat líné, neschopné zabedněnce, že?! Ty, kteří žijí na úkor ostatních, za „naše daně“, jsou zlenivělí spočíváním na příliš hebkém a pohodlném sociálním polštáři atd.
Navíc v době krize – zdrojů je málo, na rozdávání není, každý se prostě musí otáčet. A kdo na to nemá, tak zůstane na okraji, to se nedá nic dělat, může si za to sám, no ne?
Je to takový test společnosti. Alespoň se ukáže, kdo jaký je. Konečně naplno. Například ve Španělsku poslední vývoj odhalil, že těch nepracovitých, nenadaných, neschopných je už pět milionů, převážně jsou to mladí lenoši, kteří se ještě ani pracovat nenaučili, tak co s nimi. A bude jich přibývat.
Dalo by se odhadnout, že u nás by jich mohlo v dohledné budoucnosti být tak kolem milionu. Ale třeba bude naše společnost ještě efektivnější a odhalí jich víc…
A modroocí světlovlasí?
To je první krok toho testu: odhalit je. A druhý krok jasně vyplývá: nepodporovat je. Podívejme se na to bez sentimentu: všichni ti různí „hendikepovaní“ nebo prostě hlupáci, co sotva projdou základní - tedy zvláštní – školou mají smůlu. Co si budeme namlouvat – je mezi nimi i řada simulantů, těm dáme šanci, když jim dávky sebereme.
Je to něco, jako když Kristus řekl „vstaň a choď.“ Uvidíte, že řada z nich se skutečně rozchodí. A kdo ne, má prostě smůlu. V takové době žijeme. Ani pan prezident nebo pan premiér z toho určitě nemají radost, ale berou to jako chlapi.
Možná nejsme zase tak daleko od nějakého třetího kroku: už teď přece průzkumy jasně ukazují, že u přijímacích pohovorů mají větší šanci vysocí, „hezcí“ lidé. Je to přirozený výběr a možná není od věci ho trochu institucionalizovat, prostě mu trochu napomoci, aby to všechno šlo rychleji a nekomplikovaně.
Prostě, na straně jedné vysocí krásní chytří schopní pracovití. Na straně druhé hloupí malí líní kriplové. Ty první podporujeme. Ty druhé samozřejmě nikoli. To dá rozum.
Nedovolme to…
Vypadá to jako přílišná nadsázka a absurdní humor, ale není to tak jednoduché. Toto – podpora „pracovitých, schopných a nadaných“ – je realita současné podoby kapitalismu. Populistická ideologie umožňuje vcelku hladce stále více redukovat veřejný sektor a vyhánět na okraj společnosti stále více lidí. S vysvětlením, že si za to prostě mohou sami – pracovitost například znamená především, že člověk má alespoň nějakou práci. Čím dál víc se nezaměstnaní dostávají do kolonky „nepracovití“.
Je to úplně jiná společnost, než jaká byla na Západě do osmdesátých let minulého století. Otočila logiku podpory a tím i základy svého slovníku a etiky, základy představy o celku společnosti: nepodporuje už ty, kteří podporu potřebují, nýbrž ty, kterým bylo dáno i bez podpory. Logika a etika spočívá v představě, že výkon těchto vyvolených povznese společnost jako celek a tím nakonec i její „spodinu“, která si to sice nezaslouží, ale sveze se…
Bohužel, vývoj v posledních desetiletích tuto logiku nepotvrzuje: nerovnost se prohlubuje a „spodiny“ přibývá. Z politiky se stalo „aplikované účetnictví“ a vytratil se téměř beze zbytku její etický rozměr. Mizí otázky typu, zda je přípustné, aby čím dál víc lidí končilo v nejistotě, beznaději, ponížení a chudobě, a aby se zároveň zvyšovalo bohatství a moc úzkého okruhu privilegovaných.
Argument, že to jinak nejde, je právě koncem politiky. A navíc se ten argument neopírá ani o jasné ekonomické důkazy. Celé to až tragikomicky připomíná situaci komunistických režimů: ty se také odvolávaly na historickou nutnost a také v nich na prvním místě byla společnost jako celek a málo záleželo na tom, jak se žije jednotlivcům.
Je evidentní, že současné „reformy“ nejsou jedinou alternativou řešení aktuálních problémů. Ale stanou se jí, pokud budeme pouze přihlížet. Pokud se necháme zmanipulovat populistickou ideologií, která nám vnucuje představu, že „podpora schopných“ je v našem zájmu…
Ano, možná je…, dokud ještě sami práci máme, dokud jsme zdraví, dokud neschopní politici nedovedou zemi na periferii…