Ve Švédsku se na vlastního holobrádka Babiše nebonzuje
Někdy se stane, že se potkají dvě zla a pak se musíte za jedno postavit. I když bych to nikdy nebyl řekl, je nutné se z vlastního zájmu Babiše zastat, jelikož jen o něj tu tak zcela nejde. Pirát Peksa měl pravděpodobně ve všem, co na výjezdu sněmovní delegace ve Švédsku řekl, pravdu, ovšem neuvědomil si jednu malou místní úchylku...
Určitě byste zůstali překvapeni, kdyby na vás na stockholmské ulici ze stánku s novinami vyskočilo Babišovo jméno. A to navíc ještě v době, kdy byl jen ministr financí, nebyl předmětem trestního stíhání a nevědělo se ani zcela jistě o jeho úloze v StB. I když si většina místních myslí, že Švédi snad ani neví, kde se Česko nachází, ve skutečnosti to jsou velice důslední čtenáři novin, díky kterým mají relativně podrobně zdokumentovaný osud současného premiéra.
Jak se při bližším pohledu ukázalo, ten jim ležel v žaludku už delší dobu a to nejen pro účast v politice. Ta jej sice i tam udělala známějším, zájem ale v egalitářské a „post-materialistické“ (jakoby posedlost sousedovým majetkem nebyla materialistická...) společnosti vzbuzovalo především jeho bankovní konto. Pro mírně šovinistického Švéda bylo nepochopitelné, jak se mohl stát středoevropan dolarovým miliardářem.
I když tím, že za jeho zbohatnutím tušili nekalosti, vlastně nestříleli zcela vedle, za celou posedlostí jeho osobou byla hodná dávka švédského nacionalismu. Bohatství se tam prostě moc netrpí a když už, tak jen u „našich“, pod naším drobnohledem, s naším dobrozdáním a samozřejmě 75-procentním zdaněním („rádi dopřejeme, hlavně když si pak něco ulijeme“). Určitě ale ne v nějaké střední Evropě (což je zavádějící výraz, pro ně je vše od Moskvy po Prahu „východní Evropou“). Švédské noviny měly Babiše v mušce už dlouho a šli za míru zdravého rozumu v tom, kolik prostoru mu věnovaly. Jeho trestní stíhání dává za pravdu šovinističtější části švédské společnosti, které středoevropský miliardář ležel v žaludku především pro jeho původ.
Když šel pirát Peksa se srdcem na dlani do Švédska, někdo jej měl varovat před pastí, do které vpadl. I když asi říkal o Babišovi jen obecně známé věci, ve skutečnosti dával nevědomě za pravdu nacionalistické části novinářů a švédské společnosti, překypující předsudky vůči novým členským státům a z jejich pohledu jim říkal: „Ano, měli jste ve svém šovinismu pravdu.“ A i když se explicitně ptali na Babiše, implicitně šlo tak trochu o nás všechny, středoevropany.
A tu se ukazuje asi největší skryté negativum toho, mít za politického představitele morálně pofiderní osobnost: i když víme, kým je, v zahraničí jej musíme tak trochu krýt, jelikož v jejich očích On je My. Není na tom nic zvláštního, jen být součástí Západu znamená být i docela nezdravě posedlí vlastním obrazem, který šíříme (jedná se o reflexivní společnost, kde obraz je důležitější než podstata, jestli v ni vůbec někdo ještě věří) a to je nutné se učit.
Právě Švédsko jde v tomto ohledu až tak daleko, že některé instituce a novináři bedlivě sledují vše, co se o zemi řekne či napíše v zahraničních médiích a svůj národní obraz žárlivě a důkladně střeží (jedná se v podstatě o manipulaci s tím, co odtud vidíme, v duchu karteziánského „lživého démona“). Na to nakonec před více než rokem přišla i švédská spisovatelka českého původu Kateřina Janouchová. Když na DVTV podala kritické hodnocení švédské přistěhovalecké politiky (z jinak docela silné pravicové pozice), měla z toho doma průser (spíš než pro názor proto, že o něm „mluvila s cizími“) a musela se jít „na kobereček“ mediálně zpovídat.
Speciálně skandinávské společnosti jsou tradičně silně kolektivistické, kde „mana“ (zvláštní negativní magická energie, která se šíří mezi obyvateli tichomořského ostrova Dobu) jako mor ihned z jednotlivce zamořuje celou skupinu a následně sama infikuje své členy. Proto zatímco doma otevřeně proti vlastním, v liberálním ovzduší Velké Británie či Francie zdvořile proti vlastním, v kolektivistické a uzavřené Skandinávii vždy takticky pomlčet o vlastních.
Poučení pro příště: I kdyby Babiš vraždil, do Švédska se nechodí bonzovat, jelikož se tam hříchy jednoho holobrádka obracejí proti celé vesnici...
Určitě byste zůstali překvapeni, kdyby na vás na stockholmské ulici ze stánku s novinami vyskočilo Babišovo jméno. A to navíc ještě v době, kdy byl jen ministr financí, nebyl předmětem trestního stíhání a nevědělo se ani zcela jistě o jeho úloze v StB. I když si většina místních myslí, že Švédi snad ani neví, kde se Česko nachází, ve skutečnosti to jsou velice důslední čtenáři novin, díky kterým mají relativně podrobně zdokumentovaný osud současného premiéra.
Jak se při bližším pohledu ukázalo, ten jim ležel v žaludku už delší dobu a to nejen pro účast v politice. Ta jej sice i tam udělala známějším, zájem ale v egalitářské a „post-materialistické“ (jakoby posedlost sousedovým majetkem nebyla materialistická...) společnosti vzbuzovalo především jeho bankovní konto. Pro mírně šovinistického Švéda bylo nepochopitelné, jak se mohl stát středoevropan dolarovým miliardářem.
I když tím, že za jeho zbohatnutím tušili nekalosti, vlastně nestříleli zcela vedle, za celou posedlostí jeho osobou byla hodná dávka švédského nacionalismu. Bohatství se tam prostě moc netrpí a když už, tak jen u „našich“, pod naším drobnohledem, s naším dobrozdáním a samozřejmě 75-procentním zdaněním („rádi dopřejeme, hlavně když si pak něco ulijeme“). Určitě ale ne v nějaké střední Evropě (což je zavádějící výraz, pro ně je vše od Moskvy po Prahu „východní Evropou“). Švédské noviny měly Babiše v mušce už dlouho a šli za míru zdravého rozumu v tom, kolik prostoru mu věnovaly. Jeho trestní stíhání dává za pravdu šovinističtější části švédské společnosti, které středoevropský miliardář ležel v žaludku především pro jeho původ.
Když šel pirát Peksa se srdcem na dlani do Švédska, někdo jej měl varovat před pastí, do které vpadl. I když asi říkal o Babišovi jen obecně známé věci, ve skutečnosti dával nevědomě za pravdu nacionalistické části novinářů a švédské společnosti, překypující předsudky vůči novým členským státům a z jejich pohledu jim říkal: „Ano, měli jste ve svém šovinismu pravdu.“ A i když se explicitně ptali na Babiše, implicitně šlo tak trochu o nás všechny, středoevropany.
A tu se ukazuje asi největší skryté negativum toho, mít za politického představitele morálně pofiderní osobnost: i když víme, kým je, v zahraničí jej musíme tak trochu krýt, jelikož v jejich očích On je My. Není na tom nic zvláštního, jen být součástí Západu znamená být i docela nezdravě posedlí vlastním obrazem, který šíříme (jedná se o reflexivní společnost, kde obraz je důležitější než podstata, jestli v ni vůbec někdo ještě věří) a to je nutné se učit.
Právě Švédsko jde v tomto ohledu až tak daleko, že některé instituce a novináři bedlivě sledují vše, co se o zemi řekne či napíše v zahraničních médiích a svůj národní obraz žárlivě a důkladně střeží (jedná se v podstatě o manipulaci s tím, co odtud vidíme, v duchu karteziánského „lživého démona“). Na to nakonec před více než rokem přišla i švédská spisovatelka českého původu Kateřina Janouchová. Když na DVTV podala kritické hodnocení švédské přistěhovalecké politiky (z jinak docela silné pravicové pozice), měla z toho doma průser (spíš než pro názor proto, že o něm „mluvila s cizími“) a musela se jít „na kobereček“ mediálně zpovídat.
Speciálně skandinávské společnosti jsou tradičně silně kolektivistické, kde „mana“ (zvláštní negativní magická energie, která se šíří mezi obyvateli tichomořského ostrova Dobu) jako mor ihned z jednotlivce zamořuje celou skupinu a následně sama infikuje své členy. Proto zatímco doma otevřeně proti vlastním, v liberálním ovzduší Velké Británie či Francie zdvořile proti vlastním, v kolektivistické a uzavřené Skandinávii vždy takticky pomlčet o vlastních.
Poučení pro příště: I kdyby Babiš vraždil, do Švédska se nechodí bonzovat, jelikož se tam hříchy jednoho holobrádka obracejí proti celé vesnici...