Na akademické půdě, ale i mezi širší veřejností, se v poslední době rozšířila myšlenka nepodmíněného příjmu. Nápad je poměrně prostý. Vláda ukončí sociální programy a bude garantovat základní měsíční příjem. Například místo vyplácení podpory v nezaměstnanosti by každý, tedy i nezaměstnaný, dostával ze strany státu pouze nepodmíněný příjem, který není vázaný na zaměstnanecký status. To znamená, a to je klíčový prvek celého nápadu, že zaměstnanec s nástupem do práce nepřijde o příjem od státu. Může to fungovat?

Ekonomové jsou schopni poměrně dobře identifikovat kvalitativní efekty. Dokážou určit, jaké „ekonomické síly” působí na chování a rozhodování jedince. Nepodmíněný příjem může lidi demotivovat – odradit je od další práce, investic do vzdělání nebo rekvalifikace. Tento problém by měl být častější na straně tzv. intensive margin. Jde tedy o lidi, kteří již pracují, ale po zavedení základního příjmu budou mít tendenci pracovat méně. Pro některé může kupříkladu zmizet potřeba pracovat přes svátky a přivydělat si tak, pokud dostanou od státu podporu. Hlavní problém zavedení základního příjmu ale leží pravděpodobně jinde. Plošné zavedení tohoto systému ve společnosti zvyšuje mandatorní výdaje státu, a není tedy samozřejmé, že si to vlády mohou dovolit.

Jako hlavní výhoda zavedení nepodmíněného příjmu se často zmiňuje vyšší motivace lidí nastoupit do práce. V rámci současného sociálního sytému nástupem do práce nezaměstnaný ztrácí finanční podporu ze strany státu, což uměle vytváří vysoké „zdanění“. Jako příklad může posloužit situace, kdy nepracující dostává podporu v nezaměstnanosti 1000 jednotek imaginární měny (JIM) a užívá si volného času. Při nástupu do práce si sice vydělá víc, třeba 1200 JIM, ale přijde o podporu i volný čas. To může odrazovat (především nízkopříjmové skupiny lidí) od hledání zaměstnání. V ekonomice s nepodmíněným příjmem však člověk s nástupem do práce nepřijde o peníze „zdarma“ – bude pracovat a zároveň obdrží 2200 JIM. Pokud se zvýší nabídka práce tím, že více lidí bude ochotno pracovat, nazýváme to extensive margin.

Nepodmíněný příjem nabízí i několik dalších, pravděpodobně méně významných, pozitiv. Ekonomové zpravidla přemýšlejí o jednotlivcích jako o rizikově averzních. To znamená, že lidé preferují menší jistou částku před podstoupením rizika se stejnou očekávanou hodnotou. Jistota (základního) příjmu může vést k větší odvaze nést riziko a například vyčkat na lepší pracovní pozici (tedy riskovat a odmítnout první pracovní nabídku) nebo založit nadějný podnikatelský projekt. Zaznívá i názor, že plošné zavedení nepodmíněného příjmu zjednoduší byrokratickou zátěž a zlevní správu sociální podpory.

Kde je z pohledu ekonomů problém? Zatím nemáme dostatek dat o velikosti jednotlivých efektů. Naštěstí, ač poměrně pozdě, se i ekonomie přestala bránit experimentům. Právě ty totiž mohou pomoci určit dominanci jednotlivých efektů.

Známý dvouletý projekt, který zavádí nepodmíněný příjem, odstartoval letos ve Finsku. Každý ze skupiny 2000 nezaměstnaných ve věku 25 až 58 let dostane 560 eur měsíčně. Ekonom by si od takového experimentu sliboval, že se něco naučíme a posuneme se v otázce, zda může být budoucí sociální systém založen na nepodmíněném příjmu. Je trochu zklamání, že design tohoto projektu má několik nedostatků. Zásadní nedostatek je fakt, že skupina lidí, které byl poskytnut nepodmíněný příjem, je složena pouze z nezaměstnaných lidí. Klíčovou podmínkou experimentů je totiž (pokud možno) náhodný výběr účastníků. V opačném případě je zobecnění výsledků komplikované.

Jako příklad, proč je složité zobecňování výsledků experimentů bez náhodného výběru, může sloužit srovnání vlastností průměrného nezaměstnaného člověka a průměrného zaměstnaného. Je pravděpodobné, že se liší ve vlastnostech, které mohou ovlivnit chování se základním příjmem, například zodpovědnost, píle nebo motivace. Pokud jsou nezaměstnaní méně motivovaní, pak výsledky experimentu ukazují, jak se budou chovat méně motivovaní lidé, ale nikoliv „průměrný člověk”.

Druhý problém, který je již tradičním nedostatkem všech experimentů, je neschopnost identifikovat efekty všeobecné rovnováhy. Experimentem na 2000 lidech například nezjistíme, zda by v momentě plošného celospolečenského zavedení nedošlo ke změně chování zaměstnavatelů, kteří budou, řekněme, nabízet nižší mzdy s vědomím, že každý ze zaměstnanců má základní příjem. Stejně tak experiment přirozeně neukáže nic o schopnosti státního rozpočtu zvládnout celoplošnou implementaci základního příjmu. Dalším efektem v modelu všeobecné rovnováhy jsou dlouhodobá rozhodnutí, například dopad na investice do vzdělání. Dvouletý experiment nám neprozradí nic o změně chování při výběru škol.

Jiný zajímavý experiment testování základního příjmu spouští tým okolo Alana Kruegera (Princetonská univerzita), bývalého poradce Baracka Obamy, člena výkonné a dozorčí rady pražského CERGE-EI a bývalého studenta profesora Švejnara. Skupina ekonomů s podporou neziskové organizace GiveDirectly plánuje 12letý projekt, během kterého bude poskytovat chudým rodinám v Keni přibližně 22 dolarů měsíčně, přičemž zapojeno bude více než 6000 lidí.

V porovnání s finským scénářem nabízí specifikace tohoto experimentu několik výhod. První je ta, že nedošlo k zavedení podmínek pro výběr podpořených rodin, které by ohrozily věrohodnost obecnosti závěrů. Umístění a cílová skupina umožňují zkoumat další otázky. Například, zda lidé na hranici nebo pod hranicí chudoby utratí peníze za jídlo, za vzdělání dětí nebo je investují do „podnikání“? Možnost zkoumat podobné otázky souvisí i s tím, že jde o časově dlouhý experiment, během něhož se do značné míry rozhodne například i o vzdělání jedné generace. Můžeme se tedy o chování lidí dozvědět více než z dvouletého finského experimentu. Na druhou stranu, problém s výsledky představuje jejich omezená aplikovatelnost na ekonomiku vyspělých zemí.

Nápad zavedení nepodmíněného základního příjmu je odvážný a má potenciál změnit fungování sociálního systému. Je pravděpodobné, že snižuje byrokratickou zátěž a mění motivaci při rozhodování ekonomických aktérů. Zatím však nedokážeme přesně kvantifikovat změny, které by základní příjem přinesl v rozhodování o nabídce práce. Není ani jisté, zda by státní pokladna unesla zvýšení mandatorních výdajů. Je tedy dobře, že ve světě vznikají experimenty, z kterých bychom se mohli o chování lidí naučit mnohem víc, a to i navzdory tomu, že žádný z nich není kouzelný nástroj odpovídající na všechny otázky. Obzvláště pokud se některé z experimentů potýkají s nesprávným nastavením.