Vyhraněná podoba sporů o (údajnou?) relativizaci zločinného charakteru komunistického režimu má jediný možný výsledek.
Jeho skutečnou relativizaci.

S koncem léta se v části veřejného prostoru objevila, krom klasické předvolební pěny dní, poměrně zajímavá „kauza“ přístupu k období komunismu. Na rozhovor s Muriel Blaive reagovali ti, kteří poukazovali na nebezpečí levicové relativizace komunistického zla, následovala její reakce se snahou přesněji popsat to, co bylo dle jejího názoru špatně čteno, nepochopeno, desinterpretováno.

„Kauza“ má přitom hned několik rovin, bez kterých je pochopení ze strany vnějšího pozorovatele prakticky nemožné. Jednou z nich je její zakotvení „v čase, prostoru a vztazích“ – těžko se budou chápat některé z reakcí bez znalosti osobních vztahů, institucionálních specifik ÚSTRu, dosavadního vývoje v historické obci, cyklické politické instrumentalizace soudobých dějin, atd., atd. Ale to vše nemusí vnějšího pozorovatele vůbec zajímat. Je před něj kladena rovina „sporu o dějiny“.

Jsme v jednoduchém mediálním schématu postaveni před jakýsi až nelítostný souboj dvojího pohledu na dějiny. Černobílá dualita pak vychází ani ne tak z toho, jaké názory strany prezentují, ale jak jsou nazíráni (a podezíráni z jiných motivací) stranou druhou. O diskusi tedy nelze hovořit. Jde o vršení rozdílných postojů, bazírování na selektivním výběru argumentů protistrany. Na veřejnost tak pronikají spíše „obrazy“ toho, jak vidí toho druhého názorový oponent, než skutečný střet idejí – pohledů na dějiny. Konkrétně?

Jakoby na jedné straně stál primitivní a do své dogmatické pravdy zahleděný antikomunismus, který není schopen překročit hranice represivního vnímání dějin. Komunismus bylo zlo, nálepka totality je nepřekročitelná. Je hluchý, mnohdy navíc svými oponenty vysmívaný pro svoji teoretickou či metodologickou nevybavenost a neschopnost jít s mezinárodními „trendy“ jiného přemýšlení o dějinách. Antikomunismus fetišisticky zavrtaný do zbožštělých svazků státní bezpečnosti. V kontextu aktuální politiky pak opřený o pravicové politické spektrum, které zneužívá dějiny pro strašení před čímkoli levicovým, socialistickým.

Na druhé straně jakoby stálo levicové teoretizování, které má jediný (skrytý) cíl – zrelativizovat tezemi o všedním dni, sociálních konceptech vyjednávání, „fenoménu českého zahrádkáře“ skutečné zlo režimu a komunistický zločinný režim v podstatě omluvit, zjemnit jeho nebezpečný charakter. Dát tak prostor levicové ideologii uzmout si i tyto dějiny a odkázat zločiny komunismu do jakési teoretické rezervace. Stojí za ním ideologický pohled na dějiny, který se nejrůznějšími teoretickými koncepty jen maskuje a znepřehledňuje již jednou (a jednoznačně) pojmenovaný charakter minulého režimu. Politicky je zakotven jasně nalevo a má umožnit návrat nějaké verze podobně rovnostářského režimu.

To vše se odehrává ve společnosti, která si ani po téměř třiceti letech nedokázala období svých soudobých dějin v nějaké vnitřní shodě jasně pojmenovat. Celé generace byly a jsou spjaty s životem v komunistické diktatuře a pro obecnou lidskou (společenskou?) paměť je příliš bolestivé jasné přiznání sami sobě, že jsme byli součástí diktatury. Historická realita (a její zásadní mocenští aktéři) „vtáhla“ tyto generace do života v systému, který by nesvobodný, ale i v něm se nadále odehrávaly čistě osobní životní situace, lásky, spory, rodinné vztahy, profesní úspěchy i neúspěchy, atd. Zdánlivá dualita výše naznačeného (latentního) sporu nás vede k otázce, jaká je role historiků? Lidé nepotřebují (a nejsou schopni pojmout) dějiny v celé jejich komplexnosti, ohlíží se zpět v kombinaci paměti a schematických příběhů.

Je to také otázka motivací, pohledů na svět. Zdálo by se tedy, že jedni se snaží především zdůraznit nesvobodný charakter tehdejší doby a varovat před jeho návratem. Druzí nechtějí redukovat životy lidí na tezi života v nesvobodě, když je každý život mnohem barvitější (a složitější). A upozorňovat ve svém názorovém schématu na to, že svoboda je v jakémkoliv systému relativní pojem – a mohou se opírat o nesvobodu ekonomickou či sociální – i v systémech parlamentní demokracie. Logicky je v dějinách obojí (a nejen to), jde o to, na co budeme klást důraz, jaký příběh budeme vyprávět. Co budeme považovat a prezentovat jako podstatu. (Přinejmenším na tomto příkladu lidem poměrně jasně ukazujeme, že historie rozhodně není nějakou tvrdou – objektivní vědou.)

Oba výše naznačené přístupy, ve svých krajních polohách, pro mě nakonec znamenají nebezpečí téhož. Respektive, přesněji řečeno, nebezpečí totožných výsledků. Krajní ideologický antikomunismus, hluchý a slepý, povede maximálně k jeho odmítnutí a v tomto odmítnutí může být obsaženo i odmítnutí vnímání prožitého komunistického režimu a ideologie jako zločineckého a nebezpečného řádu. Stejně tak krajní relativizace, že nesvoboda minulého režimu je v jistém ohledu na úrovni nesvobod ekonomických či sociálních, povede k témuž. Mám ale za to, že to prostě není totéž. Pokud má být naše společnost postavena na určitých sdílených základních principech občanských svobod, měli bychom v jejich zrcadle přesně pojmenovávat ve veřejném prostoru jejich rozdílnost oproti prožité minulosti. To je podstata, alespoň pro mě.