Jde o svobodu! - ale jinak...
Je nesmírně důležité připomenout aktuálně symbol Milady Horákové - ale pokud nám jde o svobodu a její ohrožení - dívejme se i na dnešek a zítřek...
Veřejný prostor, politika, to každodenní hemžení přináší, vrství a převrstvuje, znovu nabírá a pak opět nechává upadnout množství témat. U některých, a je jich celkem málo, dokážeme pochopit, co za nimi stojí, krom krátkodobých cílů a účelů. Stejně jako se setřely (či stírají) ideové charakteristiky jednotlivých politických stran, podobně se velmi těžko rozeznává smysluplný rámec, který by ony konkrétní návrhy měly naplnit. Přičemž to vše by mělo být logicky vedeno snahou o zlepšení života všech lidí ve společnosti.
Vedle toho pak zaznívají již dlouho povzdechy (mnohdy přesné), že se politika vyprázdnila, nikam nesměruje. Téměř není témat. Buď se snaží někdo zavděčit "všem" ve smyslu statisticky a marketingově zjištěných znaků, popřípadě se jiní drží zuby nehty svých drobných elektorátů, naplňující však díky tomu ucho svého voliče předem očekávatelnými tématy i hodnotami.
Jedno téma ovšem (nejen) v naší společnosti zůstává skryto a přitom je jednoduché a zásadni, zcela klíčové. Nejde totiž o nic menšího, než o svobodu.
Copak zde nějaká chybí? Ústava přece zaručuje stejná práva všem. Náš právní systém by měl pak zajišťovat rovnost před zákonem a volební systém dávat každému stejný hlas. Zdálo by se tedy, papírově, že žijeme v nejlepší možné společnosti, která skutečně z a r u č u j e stejná práva všem. Je ale tato deklarativní rovina opravdu přetavena ve skutečnost? Pokud jsme na tom všichni stejně, proč se někteří bojí v naší společnosti více než jiní? A proč někteří téměř fyzicky pociťují nesvobodu? Každý ideál liberálni demokracie, vzývajicí schopnosti a píli jedince, je totiž nutně zastaven přede dveřmi ubytoven těch tzv. sociálně slabých - vyloučených. Každá poučka o rovnosti před zákonem se rozplyne u dalšiho exekučního přikazu. Každý volební hlas ztrácí jedinečnou hodnotu v marketingových hrách na strach a jistotu.
Přiznejme si prostý fakt, že nežijeme ve svobodné společnosti. Ostatně, postavili jsme ji na dostatečně divokých a bezprávních základech po roce 1990. Na jedné straně společnost s normalizačním vnitřním strachem, nesebedůvěrou, obavami z nejisté budoucnosti, na druhé straně politicko-zločinecké skupiny vytvářející nové vrstvy držitelů zbytku nezplundrovaného majetku...
Obraťme logiku uvažování o aktuální míře svobody opačnou otázkou. Otázkou po nesvobodě. Kolik studií, průzkumů a analýz potřebujeme, abychom milostivě přijali f a k t (a začali s ním něco dělat), že významná část - ba dokonce snad i většina - společnosti se cítí (či reálně je) nesvobodná?! Nemá rovný přístup k přiležitostem a nakonec ani k právu.
Zkusme jednu konkrétní oblast. Každá z politických stran se zaklíná vzděláním. Ano. Vzdělanost. Schopnost pracovat s informacemi, chápat věci v souvislostech. Lepší lék na krize, problémy a nebezpečí patrně racionálně neexistuje. Jenomže. Chování politických elit tomu následně vůbec neodpovídá. Ostatně, u některých subjektů by vzdělaný přemýšlející volič byl spíše překážkou...
Dobrá. Vzdělání. Ale co s tím? Co dál? Co konkrétně? Vezměme jen jako přiklad humbuk kolem inkluze. Jeden z prvních konkrétních plánů, jak n e v y l u č o v a t děti z kolektivu již během základního vzdělávání. Bavíme se pak o něm na bulvárních stránkách Blesku, počítáme, co to bude stát - ale pozor, to jsou konkrétní děti, lidské bytosti s duší - a my z nich okamžitě uděláme počitatelné položky rozpočtu. Podobně bychom mohli použít opačný dlouholetý příklad víceletých gymnázií, kdy s vidinou výchovy elity přiliš brzy trháme různorodost dětského kolektivu. Inkluze může sloužit jako konkrétní přiklad, ale klíč společenské nesvobody se tak jako tak nachází mnohem výše v ekonomicko - sociální oblasti a této nesvobodě.
Je nepopiratelné, opakuji - nepopiratelné, že sociálni situace rodiny limituje možnosti budoucího vzdělání a rozvoje člověka. Je to dnes již prokazatelná realita. Odpovědí politiky je minimální aktivita v této oblasti. Ono je to totiž nesmírně těžké, objektivně. Řešení totiž nepatří (pouze) do resortu školství. Je to otázka ekonomiky, sociálni politiky, role státu a především prostého uvědomění, že zde nejde o počitatelné jednotky rozpočtu, nýbrž o konkrétní občany, rodiny a v konečném důsledku celou společnost.
Zbytečně a naivně se divíme úspěchu jednoduchých politických řešení, vycházejí ze strachu, nejistoty a touhy po jistotě. Když jim je nedá systém, dá jim je krátkodechý populista se svými cíli. A předevšim - strach - to je také nesvoboda. Tváříme se, že žijeme v racionální společnosti, zatímco naše (osobní i politické) kroky z velké části řídí emoce. Ale ani to si nepřiznáme, proto chodíme kolem pojmu nesvoboda po špičkách. Jenomže bez pojmenování některých věci zcela jasně se nic nezmění. Pak by se možná některé pojmy začaly blížit své podstatě. Solidarita by nebyla vyslovována v podmínečném způsobu o zásluhovosti, přerozdělování by neznělo jako vyhazování prostředků a stát by se mohl opět vnímat jako prostředí ochrany, nikoliv jako byrokratická hlídací hydra.
Jednou z největšich absurdit výše psaných řadků je pak aktuální vládní sestava, kdy se vedle sebe staví subjekty, jež by v klasickém systému musely být v smrtelném rozporu a bojovém klinči. Egon Bondy, jemuž tímto přes pár desetiletí děkuji za inspiraci k dnešnímu textu, v roce 1968 napsal: "...v moderním kapitalismu se spěje stále více k přímému sjednocení vlády ekonomické a státněpolitické". Nu, nám se to tedy zatím daří...
Veřejný prostor, politika, to každodenní hemžení přináší, vrství a převrstvuje, znovu nabírá a pak opět nechává upadnout množství témat. U některých, a je jich celkem málo, dokážeme pochopit, co za nimi stojí, krom krátkodobých cílů a účelů. Stejně jako se setřely (či stírají) ideové charakteristiky jednotlivých politických stran, podobně se velmi těžko rozeznává smysluplný rámec, který by ony konkrétní návrhy měly naplnit. Přičemž to vše by mělo být logicky vedeno snahou o zlepšení života všech lidí ve společnosti.
Vedle toho pak zaznívají již dlouho povzdechy (mnohdy přesné), že se politika vyprázdnila, nikam nesměruje. Téměř není témat. Buď se snaží někdo zavděčit "všem" ve smyslu statisticky a marketingově zjištěných znaků, popřípadě se jiní drží zuby nehty svých drobných elektorátů, naplňující však díky tomu ucho svého voliče předem očekávatelnými tématy i hodnotami.
Jedno téma ovšem (nejen) v naší společnosti zůstává skryto a přitom je jednoduché a zásadni, zcela klíčové. Nejde totiž o nic menšího, než o svobodu.
Copak zde nějaká chybí? Ústava přece zaručuje stejná práva všem. Náš právní systém by měl pak zajišťovat rovnost před zákonem a volební systém dávat každému stejný hlas. Zdálo by se tedy, papírově, že žijeme v nejlepší možné společnosti, která skutečně z a r u č u j e stejná práva všem. Je ale tato deklarativní rovina opravdu přetavena ve skutečnost? Pokud jsme na tom všichni stejně, proč se někteří bojí v naší společnosti více než jiní? A proč někteří téměř fyzicky pociťují nesvobodu? Každý ideál liberálni demokracie, vzývajicí schopnosti a píli jedince, je totiž nutně zastaven přede dveřmi ubytoven těch tzv. sociálně slabých - vyloučených. Každá poučka o rovnosti před zákonem se rozplyne u dalšiho exekučního přikazu. Každý volební hlas ztrácí jedinečnou hodnotu v marketingových hrách na strach a jistotu.
Přiznejme si prostý fakt, že nežijeme ve svobodné společnosti. Ostatně, postavili jsme ji na dostatečně divokých a bezprávních základech po roce 1990. Na jedné straně společnost s normalizačním vnitřním strachem, nesebedůvěrou, obavami z nejisté budoucnosti, na druhé straně politicko-zločinecké skupiny vytvářející nové vrstvy držitelů zbytku nezplundrovaného majetku...
Obraťme logiku uvažování o aktuální míře svobody opačnou otázkou. Otázkou po nesvobodě. Kolik studií, průzkumů a analýz potřebujeme, abychom milostivě přijali f a k t (a začali s ním něco dělat), že významná část - ba dokonce snad i většina - společnosti se cítí (či reálně je) nesvobodná?! Nemá rovný přístup k přiležitostem a nakonec ani k právu.
Zkusme jednu konkrétní oblast. Každá z politických stran se zaklíná vzděláním. Ano. Vzdělanost. Schopnost pracovat s informacemi, chápat věci v souvislostech. Lepší lék na krize, problémy a nebezpečí patrně racionálně neexistuje. Jenomže. Chování politických elit tomu následně vůbec neodpovídá. Ostatně, u některých subjektů by vzdělaný přemýšlející volič byl spíše překážkou...
Dobrá. Vzdělání. Ale co s tím? Co dál? Co konkrétně? Vezměme jen jako přiklad humbuk kolem inkluze. Jeden z prvních konkrétních plánů, jak n e v y l u č o v a t děti z kolektivu již během základního vzdělávání. Bavíme se pak o něm na bulvárních stránkách Blesku, počítáme, co to bude stát - ale pozor, to jsou konkrétní děti, lidské bytosti s duší - a my z nich okamžitě uděláme počitatelné položky rozpočtu. Podobně bychom mohli použít opačný dlouholetý příklad víceletých gymnázií, kdy s vidinou výchovy elity přiliš brzy trháme různorodost dětského kolektivu. Inkluze může sloužit jako konkrétní přiklad, ale klíč společenské nesvobody se tak jako tak nachází mnohem výše v ekonomicko - sociální oblasti a této nesvobodě.
Je nepopiratelné, opakuji - nepopiratelné, že sociálni situace rodiny limituje možnosti budoucího vzdělání a rozvoje člověka. Je to dnes již prokazatelná realita. Odpovědí politiky je minimální aktivita v této oblasti. Ono je to totiž nesmírně těžké, objektivně. Řešení totiž nepatří (pouze) do resortu školství. Je to otázka ekonomiky, sociálni politiky, role státu a především prostého uvědomění, že zde nejde o počitatelné jednotky rozpočtu, nýbrž o konkrétní občany, rodiny a v konečném důsledku celou společnost.
Zbytečně a naivně se divíme úspěchu jednoduchých politických řešení, vycházejí ze strachu, nejistoty a touhy po jistotě. Když jim je nedá systém, dá jim je krátkodechý populista se svými cíli. A předevšim - strach - to je také nesvoboda. Tváříme se, že žijeme v racionální společnosti, zatímco naše (osobní i politické) kroky z velké části řídí emoce. Ale ani to si nepřiznáme, proto chodíme kolem pojmu nesvoboda po špičkách. Jenomže bez pojmenování některých věci zcela jasně se nic nezmění. Pak by se možná některé pojmy začaly blížit své podstatě. Solidarita by nebyla vyslovována v podmínečném způsobu o zásluhovosti, přerozdělování by neznělo jako vyhazování prostředků a stát by se mohl opět vnímat jako prostředí ochrany, nikoliv jako byrokratická hlídací hydra.
Jednou z největšich absurdit výše psaných řadků je pak aktuální vládní sestava, kdy se vedle sebe staví subjekty, jež by v klasickém systému musely být v smrtelném rozporu a bojovém klinči. Egon Bondy, jemuž tímto přes pár desetiletí děkuji za inspiraci k dnešnímu textu, v roce 1968 napsal: "...v moderním kapitalismu se spěje stále více k přímému sjednocení vlády ekonomické a státněpolitické". Nu, nám se to tedy zatím daří...