Historický klacek v chytráckých rukou.

Spisovatel Vlastimil Vondruška prokázal opět dostatek vychytralosti a tentokrát pro sebe (opět chytrácky výhodně) postavil historii do služeb premiéra v přetěžké situaci s usnesením Evropského parlamentu.
Vykreslil, ba přímo vysoustružil nám historické paralely, které stavějí aktuální ekonomicko-politický střet zájmů do roviny se symbolem osobnosti a oběti M. Jana Husa. To vše v základním schématu, že ti, kteří nezískávají přirozenou podporu doma, obracejí se zbaběle do zahraničí – od habsburské Vídně, přes komunistickou Moskvu až k byrokratickému Bruselu. Evropský parlament tak musí vyznívat jako něco mezi kostnickým koncilem, Hofburgem a Kremlem. V historické paměti naší společnosti jsou to všechno místa negativní a více či méně téměř zločinná. Co na tom, že církevní setkání v Kostnici v konečném důsledku zabránilo největší krizi tehdejšího křesťanského světa, co na tom, že se české země v rámci rakouského mocnářství vyvinuly v sebevědomé území, společnost i národ. Snad jen ta Moskva, ta Moskva se jakkoliv pozitivně hodnotit nedá. Ale o to tu přece vůbec nejde. Nesrovnatelnost tohoto konstruktu je vzdělanějšímu čtenáři zřejmá, pokud již předem článek pana Vondrušky nečte s vnitřním ostnem proti Evropské unii či s fandovstvím pro aktuálního premiéra.
Podstata je ve zneužití historie jako aktuálního klacku s použitím těch nejhorších klišé. Klišé velikosti a originality malého národa, kterému je ubližováno zvenčí. A zároveň (kupodivu, vzájemně se nevylučující) klišé zrady, která musí přijít zevnitř. Bohužel, pokud by tato klišé byla ve společnosti mrtvá a nefunkční, patrně by pan spisovatel historických detektivek tento klacek nezvedal a poohlédl se po jiné okované lati. Vondruška věří, že jeho brnkání na strunu národní izolovanosti, připomínky mučednictví a nedůvěry k čemukoliv cizímu, bude úspěšné. Tomu nezabrání žádné aktuální argumenty školených historiků, ty se v „době postfaktické“ budou brát jako stejně relevantní „opačný názor“, nikoliv jako odborný hlas. Problém má řešení v sebevědomé společnosti, která ze svých dějin neuznává izolovaná a izolacionistická klišé, ale schopnost otevřenosti, překračování hranic kooperace. A to je práce na dlouhou trať a je stále aktuálnější výzvou nejen pro historickou obec.
Vlastimil Vondruška bude jednou jen pěkným odstrašujícím příkladem selhání inteligence ve prospěch aktuální moci, možná jako jistý normalizační relikt žijící v 21. století. Teď jde ale o to, aby se z jeho čtenářů nestal odstrašující příklad selhání celé společnosti.