Okupaci 1968 jsme připomínali obrovskou kampaní, srpnu 1969 musí stačit na připomenutí pár dní…

Bohumil Siřínek‬, ‪Danuše Muzikářová‬, ‪Stanislav Valehrach, ‪František Kohout‬, ‪Vladimír Kruba. Znáte ta jména? Myslím, že drtivá většina společnosti ne. Jsou to jména obětí střelby 21. srpna 1969. Během demonstrací zemřelo pět občanů této země, nikoliv však rukou bídného vnějšího okupanta, ale rukou vlastních lidí, patrně příslušníků Lidových milicí. Připomínáme si letos výročí potlačených demonstrací roku 1969, ale intenzitou, rozsahem a důrazem se to vůbec nepodobá loňskému připomínání okupace ze srpna 1968. A přitom o nás toto výročí říká mnohem více než invaze vojsk Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem. Většina společnosti bude znát jména jako Dubček, Svoboda, Černík nebo Smrkovský. Postavme ale tyto politické ikony vedle čtrnáctiletého Bohumila Siřínka, vedle čerstvě osmnáctileté Danuše Muzikářové…

Pokud bychom si skutečně chtěli připomínat vlastní dějiny bez schematických představ, museli bychom o roce 1969 mluvit mnohem podrobněji, otevřeněji a v konečném důsledku i bolestivěji. Jenže mnohem jednodušší je připomínat si ty historické chvíle, kdy jsme se stali obětí čehosi vnějšího. Mnichov 1938 je držen v paměti jako zrada západních velmocí a je tak víceméně připomínán. Mnohem méně se připomíná charakter Druhé republiky a naše vlastní vyhlášky o vylučování Židů z profesních komor, o zřizování pracovních táborů. Stejně tak je jednodušší odkazovat se na mýtus Pražského jara a zlé okupanty 1968, nežli hovořit o těch tisícovkách milicionářů, příslušníků SNB i armády, kteří stojí jen rok po okupaci proti vlastním lidem. Museli bychom si totiž sáhnout do paměti, která nenese pečeť jednoznačnosti, černobílé schéma, jasný příběh domácího dobra a vnějšího zla. Jenomže tyto kategorie procházeli napříč naší společností. Do mladých lidí tehdy stříleli příslušníci našich jednotek – a s tím se černobílá paměť těžko vyrovnává.

Nejde tu přitom o to, abychom se flagelantsky bičovali a hledali v moderních dějinách ty nejtemnější chvíle našich vlastních selhání. Stačilo by si je přiznat, uvědomit, mluvit o nich a postavit je do stejně významného světla, jaké má bolestínské vzpomínání na roli oběti. V srpnu 1969 jsou vrah i oběť příslušníky jednoho národa, jedné společnosti. Tím, že tento rok stavíme do stínu za okupaci 1968, napomáháme zamlžování vzpomínek na podstatu normalizačního režimu po roce 1968. A podstatou bylo násilí, represe, nesvoboda a především spoluvytváření tohoto zločinného systému občany této země. Neřídil nás v každodenním strachu a represích žádný okupant, našlo se dost těch, na kterých režim stál, a tyto dějiny jsou příliš blízko na to, abychom si to přiznali. To všechno jsou důvody, proč se nám v naší paměti srpen 1969 hodí méně než okupace 1968. Té jsme věnovali minulý rok celé kampaně připomínek, roku 1969 musí stačit pár dní. Po nich opět vplujeme do každodennosti, jež si v sobě nese pořád dosti normalizačních zvyklostí.