Výročí konce druhé světové války letos rezonuje přece jen o něco více...

V květnu 2020 si Evropa připomíná konec druhé světové války na svém kontinentu. Jako vždy je to příležitost pro ohlédnutí, zamyšlení, možná i hledání nových pohledů. Zároveň jsme v několika posledních letech objektivně svědky situace, kdy jsou historické události spjaté s touto válkou politicky instrumentalizovány, využívány pro každodenní politické boje. A to nejen vnitropolitické, ale i v mezinárodním měřítku. Je zjevné, že mnohovrstevné události mezi léty 1939 a 1945 přinesly radikální změny, zároveň zasely mnohá těžko překonatelná nepřátelství, averze, odtažitosti.
Zůstáváme ve schématech pohledu na dějiny před rokem 1989
V českém prostředí je situace, podobně jako ve většině východního bloku, složitější vzhledem k ideologickým nánosům čtyřiceti let 1948 a 1989. Něco zde však historicky nehraje. Žijeme přece již více než třicet let od společenské změny roku 1989, ale i přesto nevymizela výrazná část oněch ideologických předpojatostí, které v sobě nesl komunistický výklad dějin. Když půjdeme od obecného ke konkrétnímu, pro mnohé je stále nepředstavitelné hodnotit roli Rudé armády nejen jako osvoboditelky od nacismu, ale zároveň jako nástroj velmocenské politiky Stalina. Nehledě na násilnosti a excesy nejen vůči německým obyvatelům tehdejšího Československa. S dějinami je totiž ta veliká potíž, že nejsou nikdy černobílé. Černobílé jsou příběhy a obrázky, které si z nich tvoříme a bereme, předáváme dalším generacím a budujeme si na nich také tolik důležitou vlastní identitu. A to je i případ druhé světové války a jejího konce.
Různost perspektiv
Na jedné straně je nezpochybnitelnou skutečností konec zločineckého režimu nacionálního socialismu, za kterým jsou miliony mrtvých, genocida, nerespektování základních práv člověka. To však neznamená, že kdokoliv z těch, kdo se podíleli na jeho konci, je automaticky bájným princem se zářícím mečem a tím pádem také představitelem dobra. Zejména kontext vzniku druhé světové války je spjat se spojenectvím Hitlera se Stalinem, jemuž padlo za oběť Polsko. Však se také polský pohled na válku v mnohém nepodobá tomu našemu. Poláci mají v dobré paměti situaci, kdy z jedné strany obsazuje zemi německý voják a ze strany druhé Rudá armáda. Stejně jako si pamatují vojáky Rudé armády před Varšavou 1944, kdy nechali polské povstání vykrvácet… Nechci zabředávat do podrobného líčení polských dějin, chci na tomto krátkém příkladu ilustrovat různost perspektiv, se kterými lze na jednu událost nahlížet. Navíc, rozdílné velmocenské zájmy byly zjevné již během válečného konfliktu. Mnohá rozhodnutí kalkulovala s tím, kam asi dopochoduje čí armáda, a kdo získá kde vliv. Rok 1945 tedy není žádným poválečným rokem nula, po kterém se začaly věci „nějak kazit“ až dospěly k železné oponě a studené válce. Konkrétní data jsou jen naše mnemotechnické pomůcky, pro školáky stejně jako pro historiky, abychom kolem nich odehrávaly více či méně složité příběhy.
Neexistující konzerva dějin
Francouzský filozof a sociolog Maurice Halbwachs se ve svých pracích zamýšlel nad lidským vnímáním minulosti a paměti, přičemž konstatoval, že minulost je stále znovu rekonstruována na základě přítomné aktuální situace. Neexistuje tedy nějaká osvědčená historická konzerva, ke které se lze vrátit. Konzerva, kterou lze v případě konkrétního výročí vytáhnout ze spižírny, otevřít a pokochat se projednou definitivním obrazem dějin. To dokázala možná tak ideologická šablona komunistické diktatury, ale i ta byla postupně narušována. Připomenutí konce války je tak jednou oslavou Rudé armády, podruhé oslavou statečnosti aktérů Pražského povstání a připomenutí Vlasovců, potřetí vyzdvihováním statečnosti vojáků generála Pattona v Plzni, jindy kritickým pohledem na následné retribuce a popravy, případně poté ještě kritičtějším pohledem na vysídlení Němců... A přitom je to pořád jedna a ta samá historická událost, jedno historické období nahlížené ale z různých perspektiv. A tyto perspektivy mají své konkrétní motivace. Ať již ideologické, vymezující se proti minulým interpretacím či přímo politické s přesahem do veřejného prostoru.
Dějiny jako klacek aktuální politiky
Pokud je pak lidská paměť a její historické kolektivní konstrukty záležitostí aktuální situace, logicky musí být propojeny s politikou. Což nejsme v posledních měsících a týdnech konfrontováni například s kauzou sochy maršála Koněva, která třicet let od revoluce 1989 nebudila nikdy tak ostré reakce, jako v posledním období? Nejde v tomto případě přece o Koněva a o otázku, zda Rudá armáda osvobodila či neosvobodila území od nacistů. Jde o to, že odpůrci sochy tím vyjadřují své čistě aktuálně zakotvené postoje vůči dnešní situaci v Rusku a ruské politice prezidenta Putina. A stejně tak na druhé straně jde o to, jakým způsobem Rusko mocensky instrumentalizuje své dějiny. Vrací se nepokrytě k identitě velkého Sovětského svazu a svou velmocenskou roli v rámci druhé světové války aktualizačně přenáší na území, kam kdysi vstoupila noha sovětského vojáka.
Válka neskončila…
Kulatá či půlkulatá výročí nám umožňují upřít pozornost na konkrétní historickou událost a hledat nové perspektivy. Ne proto, aby nahradily a zastřely ty předchozí, ale abychom dokázali přemýšlet o nás samých v zrcadle minulých klíčových událostí. V tomto kontextu druhá světová válka neskončila. Nemohla skončit, dokud vstupuje do naší paměti, do našich reakcí a postojů, dokud má potenciál aktuální aktivizace. Nemám připravenu na konec této úvahy žádnou třaskavou pointu, doufám jen, že některé z předchozích řádků mohly inspirovat k přemýšlení o dějinách. K přemýšlení, které nebude v zajetí schémat, zjednodušení a ideologických pravd.