Proč evropský Green Deal jadernou energii prostě neřeší?
Green Deal není výsledkem zelené politiky, na to nemá zelená frakce v Evropě ani dost hlasů. Kdyby se plán jmenoval „jak dostat produkci a odbourávání emisí CO2 do rovnováhy“, možná by bylo všem jasnější, co chce. Třeba i to, že jeho cílem není zavírat jaderné elektrárny.
Nedávno jsem měl možnost debatovat s ekonomem Lukášem Kovandou o Green Dealu a současné situaci na trhu s energiemi. Lukáš Kovanda patří do názorového tábora, který odmítá výrazněji řešit dopady změny klimatu a vykresluje Green Deal ve zbytečně temných barvách. Říká, že GD je prý příliš rychlý, způsobí rozvrat ekonomiky a sociální nepokoje. Hlavním problémem prý je, že v jeho důsledku v Evropě zavíráme uhelné a hlavně jaderné elektrárny.
Green Deal ještě neplatí, takže sotva za něco může
Na naší debatě jsme nestihli rozebrat otázku jaderné energetiky do detailu, tak se k tomu stručně vrátím zde. Za prvé, Green Deal sám o sobě je obecný plán, který ještě ani nevešel v platnost. Dávat mu za vinu nějaké zavírání elektráren v uplynulých deseti letech je nesmysl, když první zmínka o Green Dealu pochází z prosince roku 2019, kdy byla zvolena tato Evropská komise. Konkrétní podoby začal nabývat až v červenci tohoto roku s balíčkem návrhů Fir for 55, který je ale stále teprve projednáván v parlamentu.
Za druhé, Green Deal netlačí na uzavírání jaderných elektráren. Cílem tohoto mediálně známého plánu je, aby evropský kontinent dosáhl do roku 2050 klimatické neutrality (co přesně to znamená, zjistíte třeba tady). Na tom se shodli lídři všech členských zemí a velká většina evropských poslanců ze všech politických frakcí (pro: 442, proti: 203, zdrželo se: 51).
Uhlíková neutralita je fyzikálním nastavením systému, nezávislém na ideologii a politice
Green Deal zároveň vychází z vědeckých dat a dřívějších mezinárodních závazků jednotlivých států. My totiž víme, kolik přesně emisí CO2 smíme vypustit do atmosféry, abychom udrželi pod kontrolou koncentraci oxidu uhličitého a tím i nárůst teploty na planetě. Ta stoupá právě v důsledku rostoucích emisí CO2. Máme poměrně přesně spočítáno, kolik toho smíme do atmosféry přidat jako EU i jako jednotlivé státy. Z toho pro nás vyplývá uhlíkový rozpočet, do kterého se musíme vejít (obecně o uhlíkovém rozpočtu zde).
Smyslem Green Dealu je tedy stanovit, ve kterých oblastech potřebujeme na emisích CO2 ubrat, nebo naopak přidat na tempu jejich odbourávání. Green Deal se totiž špatně jmenuje, ve skutečnosti není výsledkem zelené politiky (ve frakci Greens/EFA je aktuálně 68 europoslanců, sami vidíte, že to číslo nesedí s počty výše). Správně by se měl jmenovat třeba „plán na dosažení stavu, kdy budeme v EU mít v rovnováze emise CO2, které vyrobíme, a emise CO2, které odbouráme“. A jeho autorem je koalice evropských lidovců, evropských socialistů a skupiny Renew Europe (kde zasedá např. Babišovo hnutí ANO 2011).
Francouzská energetika je díky jádru ukázkově nízkoemisní
Za třetí, k tomu, co víme o Green Dealu, si přidejme jednu informaci: jaderná energie neprodukuje mnoho emisí CO2. Ve skutečnosti je to z hlediska provozu nízkoemisní technologie.
Dobře je to vidět třeba na mapě electricitymap.org, která pracuje s open source daty v reálném čase. Můžete si porovnat dvě významné evropské země, Francii a Německo. Francie je z hlediska uhlíkové intenzity čtyřikrát efektivnější než Německo. Za každou vyrobenou kilowatthodinu elektřiny vypustí do atmosféry pouhých 38 gramů ekvivalentu CO2. Německo na stejnou kilowatthodinu vyprodukuje 234 g oxidu uhličitého. Podobný poměr mají obě země u spotřeby energie.
Rozdíl je přitom jasně daný tím, že ve francouzském energetickém mixu pochází přes 60 % z jaderných zdrojů. V Německu je to asi jen 12 %. Na celkových emisích CO2 se jaderná energie v Německu podílí jen asi z 0,65 %. Na emisích ve Francii se podílí sice z 19 %, ale jak už jsem ukázal, francouzská energetika je emisně minimálně zátěžová. Z hlediska znečištění je pro ně větší problém zemní plyn, ze kterého vzniká přes 40 % emisí CO2.
Co z toho vyplývá? Green Deal chce, aby na mapě elektřiny Evropa do budoucna svítila zeleně. Aby energetika snižovala uhlíkovou zátěž. Francie (ale i Švédsko nebo Švýcarsko) ukazují, že to je možné se zapojením jaderné energie. Dekarbonizace a omezování emisí CO2 neznamená tažení proti jaderné energii, pokud má takové výsledky, jaké předvádí třeba Francie.
Evropská unie nerovná se Německo
Od Green Dealu je totiž potřeba odlišit německý plán na odstoupení od jaderné energie, který země zahájila v reakci na výbuch Fukušimy před deseti lety. To je svébytná politika německé vlády a týká se právě jen německých jaderných elektráren, nikoho dalšího. Reálné motivace pro odstavení jaderných zdrojů jsou bezpečnostní. Jaderné elektrárny, které Německo momentálně provozuje, zahajovaly provoz ve stejném období jako české Dukovany. Na rozdíl od Dukovan ale nikdy neprošly rekonstrukcí, takže jsou dnes na hranici své plánované životnosti. Můžeme diskutovat o tom, jaké by byly náklady a složitosti takové rekonstrukce, ale uzavření rozhodně uhlíkovou intenzitu německé energetiky nezlepší.
Německo má aktuálně v provozu šest jaderných elektráren. Podle tamní legislativy by měly tři z nich skončit letos v zimě. Mají útlum napevno napsaný v zákoně, takže nová spolková vláda ani nemusí přijímat žádné rozhodnutí a prostě se to stane. Podobně tomu bylo i u JE Dukovany, jejíž projektovaná životnost byla původně 30 let.
Chybějící výkon v evropské síti bude potřeba nahradit, společně s náhradou za další uhelné elektrárny, které podle všeho tržně selžou dřív než v roce 2038, kdy jejich odstavení naplánovala předchozí německá garnitura. Přitom pro snížení emisí CO2 by stačilo vyřešit právě jen ty uhelné provozy (které mimochodem mají na svědomí přes 70 % německých emisí CO2). S čímž by jim nakonec stávající jaderné zdroje mohly i pomoct.
S německou (brzo zřejmě vládní) stranou Zelených sdílíme v Evropském parlamentu stejnou frakci, jakkoli se v mnoha věcech neshodneme. Hodlám toho využít a pobavit se o tom, jak zásadový bude jejich postoj k omezování emisí a k budoucnosti jaderné energie v Německu. Z mého pohledu jdou tyto snahy do jisté míry proti sobě a řešení klimatické krize, vyvolané vysokou koncentrací CO2 v atmosféře, vnímám v dané situaci jako naléhavější.
Pojďme se soustředit na to, co hoří
V Evropské unii máme aktuálně okolo stovky jaderných elektráren rozmístěných po 13 státech, celkově se na produkci elektrické energie v EU 27 podílejí zhruba ze čtvrtiny. Výše zmíněná Francie patří s 56 reaktory mezi absolutní jaderné lídry. Belgie, Španělsko, Švédsko, Německo nebo Česká republika mají podobný počet jaderných elektráren, tedy 6-7, s výkonem od 3900 MWe (my) do 8100 MWe (Německo). U ostatních zemí je počet i výkon jaderných elektráren ještě nižší.
Reálně se tedy bavíme o stabilizovaném odvětví energetiky, které je soustředěné do několika málo zemí a bez větší emisní zátěže nám zaručuje přísun elektřiny. Nevidím moc relevantních důvodů, proč bychom měli ukončovat činnost provozů, který fungují a nedělají problémy. A evropská legislativa ani nic takového nenařizuje. Lepší je napnout síly na ukončení těžby uhlí a rozvoj moderní, bezemisní energetické infrastruktury, která má perspektivu na dalších padesát let. Jaderné elektrárny je třeba řešit s ohledem na jejich životnost a bezpečnost – tak, jak byly projektovány.
Další rozvoj jaderné energetiky tak nesouvisí příliš s Green Dealem, ale spíše s reálnými potřebami a možnostmi jednotlivých provozovatelů. Pro její fungování je totiž nezbytné zajistit i odpovídají podmínky pro zajištění bezpečnosti a skladování vyhořelého paliva. V neposlední řadě je třeba vyřešit otázku výstavby a financování. I pokud dá nově vznikající vláda zelenou dostavbě dalšího bloku v Dukovanech, realistické je očekávat jeho dokončení v letech 2038–2040.
Neméně podstatná bude otázka financování. Díky technologickému průlomu minulé dekády výrazně zlevnily obnovitelné zdroje. Náklady na kilowatthodinu elektřiny ze slunce nebo větru jsou tak zhruba třetinové oproti výrobním nákladům na jadernou energii. Spíš než záměry politiků tak expanzi obnovitelných zdrojů na úkor těch tradičních pohání samotný trh s elektřinou.
Nedávno jsem měl možnost debatovat s ekonomem Lukášem Kovandou o Green Dealu a současné situaci na trhu s energiemi. Lukáš Kovanda patří do názorového tábora, který odmítá výrazněji řešit dopady změny klimatu a vykresluje Green Deal ve zbytečně temných barvách. Říká, že GD je prý příliš rychlý, způsobí rozvrat ekonomiky a sociální nepokoje. Hlavním problémem prý je, že v jeho důsledku v Evropě zavíráme uhelné a hlavně jaderné elektrárny.
Green Deal ještě neplatí, takže sotva za něco může
Na naší debatě jsme nestihli rozebrat otázku jaderné energetiky do detailu, tak se k tomu stručně vrátím zde. Za prvé, Green Deal sám o sobě je obecný plán, který ještě ani nevešel v platnost. Dávat mu za vinu nějaké zavírání elektráren v uplynulých deseti letech je nesmysl, když první zmínka o Green Dealu pochází z prosince roku 2019, kdy byla zvolena tato Evropská komise. Konkrétní podoby začal nabývat až v červenci tohoto roku s balíčkem návrhů Fir for 55, který je ale stále teprve projednáván v parlamentu.
Za druhé, Green Deal netlačí na uzavírání jaderných elektráren. Cílem tohoto mediálně známého plánu je, aby evropský kontinent dosáhl do roku 2050 klimatické neutrality (co přesně to znamená, zjistíte třeba tady). Na tom se shodli lídři všech členských zemí a velká většina evropských poslanců ze všech politických frakcí (pro: 442, proti: 203, zdrželo se: 51).
Uhlíková neutralita je fyzikálním nastavením systému, nezávislém na ideologii a politice
Green Deal zároveň vychází z vědeckých dat a dřívějších mezinárodních závazků jednotlivých států. My totiž víme, kolik přesně emisí CO2 smíme vypustit do atmosféry, abychom udrželi pod kontrolou koncentraci oxidu uhličitého a tím i nárůst teploty na planetě. Ta stoupá právě v důsledku rostoucích emisí CO2. Máme poměrně přesně spočítáno, kolik toho smíme do atmosféry přidat jako EU i jako jednotlivé státy. Z toho pro nás vyplývá uhlíkový rozpočet, do kterého se musíme vejít (obecně o uhlíkovém rozpočtu zde).
Smyslem Green Dealu je tedy stanovit, ve kterých oblastech potřebujeme na emisích CO2 ubrat, nebo naopak přidat na tempu jejich odbourávání. Green Deal se totiž špatně jmenuje, ve skutečnosti není výsledkem zelené politiky (ve frakci Greens/EFA je aktuálně 68 europoslanců, sami vidíte, že to číslo nesedí s počty výše). Správně by se měl jmenovat třeba „plán na dosažení stavu, kdy budeme v EU mít v rovnováze emise CO2, které vyrobíme, a emise CO2, které odbouráme“. A jeho autorem je koalice evropských lidovců, evropských socialistů a skupiny Renew Europe (kde zasedá např. Babišovo hnutí ANO 2011).
Francouzská energetika je díky jádru ukázkově nízkoemisní
Za třetí, k tomu, co víme o Green Dealu, si přidejme jednu informaci: jaderná energie neprodukuje mnoho emisí CO2. Ve skutečnosti je to z hlediska provozu nízkoemisní technologie.
Dobře je to vidět třeba na mapě electricitymap.org, která pracuje s open source daty v reálném čase. Můžete si porovnat dvě významné evropské země, Francii a Německo. Francie je z hlediska uhlíkové intenzity čtyřikrát efektivnější než Německo. Za každou vyrobenou kilowatthodinu elektřiny vypustí do atmosféry pouhých 38 gramů ekvivalentu CO2. Německo na stejnou kilowatthodinu vyprodukuje 234 g oxidu uhličitého. Podobný poměr mají obě země u spotřeby energie.
Rozdíl je přitom jasně daný tím, že ve francouzském energetickém mixu pochází přes 60 % z jaderných zdrojů. V Německu je to asi jen 12 %. Na celkových emisích CO2 se jaderná energie v Německu podílí jen asi z 0,65 %. Na emisích ve Francii se podílí sice z 19 %, ale jak už jsem ukázal, francouzská energetika je emisně minimálně zátěžová. Z hlediska znečištění je pro ně větší problém zemní plyn, ze kterého vzniká přes 40 % emisí CO2.
Co z toho vyplývá? Green Deal chce, aby na mapě elektřiny Evropa do budoucna svítila zeleně. Aby energetika snižovala uhlíkovou zátěž. Francie (ale i Švédsko nebo Švýcarsko) ukazují, že to je možné se zapojením jaderné energie. Dekarbonizace a omezování emisí CO2 neznamená tažení proti jaderné energii, pokud má takové výsledky, jaké předvádí třeba Francie.
Evropská unie nerovná se Německo
Od Green Dealu je totiž potřeba odlišit německý plán na odstoupení od jaderné energie, který země zahájila v reakci na výbuch Fukušimy před deseti lety. To je svébytná politika německé vlády a týká se právě jen německých jaderných elektráren, nikoho dalšího. Reálné motivace pro odstavení jaderných zdrojů jsou bezpečnostní. Jaderné elektrárny, které Německo momentálně provozuje, zahajovaly provoz ve stejném období jako české Dukovany. Na rozdíl od Dukovan ale nikdy neprošly rekonstrukcí, takže jsou dnes na hranici své plánované životnosti. Můžeme diskutovat o tom, jaké by byly náklady a složitosti takové rekonstrukce, ale uzavření rozhodně uhlíkovou intenzitu německé energetiky nezlepší.
Německo má aktuálně v provozu šest jaderných elektráren. Podle tamní legislativy by měly tři z nich skončit letos v zimě. Mají útlum napevno napsaný v zákoně, takže nová spolková vláda ani nemusí přijímat žádné rozhodnutí a prostě se to stane. Podobně tomu bylo i u JE Dukovany, jejíž projektovaná životnost byla původně 30 let.
Chybějící výkon v evropské síti bude potřeba nahradit, společně s náhradou za další uhelné elektrárny, které podle všeho tržně selžou dřív než v roce 2038, kdy jejich odstavení naplánovala předchozí německá garnitura. Přitom pro snížení emisí CO2 by stačilo vyřešit právě jen ty uhelné provozy (které mimochodem mají na svědomí přes 70 % německých emisí CO2). S čímž by jim nakonec stávající jaderné zdroje mohly i pomoct.
S německou (brzo zřejmě vládní) stranou Zelených sdílíme v Evropském parlamentu stejnou frakci, jakkoli se v mnoha věcech neshodneme. Hodlám toho využít a pobavit se o tom, jak zásadový bude jejich postoj k omezování emisí a k budoucnosti jaderné energie v Německu. Z mého pohledu jdou tyto snahy do jisté míry proti sobě a řešení klimatické krize, vyvolané vysokou koncentrací CO2 v atmosféře, vnímám v dané situaci jako naléhavější.
Pojďme se soustředit na to, co hoří
V Evropské unii máme aktuálně okolo stovky jaderných elektráren rozmístěných po 13 státech, celkově se na produkci elektrické energie v EU 27 podílejí zhruba ze čtvrtiny. Výše zmíněná Francie patří s 56 reaktory mezi absolutní jaderné lídry. Belgie, Španělsko, Švédsko, Německo nebo Česká republika mají podobný počet jaderných elektráren, tedy 6-7, s výkonem od 3900 MWe (my) do 8100 MWe (Německo). U ostatních zemí je počet i výkon jaderných elektráren ještě nižší.
Reálně se tedy bavíme o stabilizovaném odvětví energetiky, které je soustředěné do několika málo zemí a bez větší emisní zátěže nám zaručuje přísun elektřiny. Nevidím moc relevantních důvodů, proč bychom měli ukončovat činnost provozů, který fungují a nedělají problémy. A evropská legislativa ani nic takového nenařizuje. Lepší je napnout síly na ukončení těžby uhlí a rozvoj moderní, bezemisní energetické infrastruktury, která má perspektivu na dalších padesát let. Jaderné elektrárny je třeba řešit s ohledem na jejich životnost a bezpečnost – tak, jak byly projektovány.
Další rozvoj jaderné energetiky tak nesouvisí příliš s Green Dealem, ale spíše s reálnými potřebami a možnostmi jednotlivých provozovatelů. Pro její fungování je totiž nezbytné zajistit i odpovídají podmínky pro zajištění bezpečnosti a skladování vyhořelého paliva. V neposlední řadě je třeba vyřešit otázku výstavby a financování. I pokud dá nově vznikající vláda zelenou dostavbě dalšího bloku v Dukovanech, realistické je očekávat jeho dokončení v letech 2038–2040.
Neméně podstatná bude otázka financování. Díky technologickému průlomu minulé dekády výrazně zlevnily obnovitelné zdroje. Náklady na kilowatthodinu elektřiny ze slunce nebo větru jsou tak zhruba třetinové oproti výrobním nákladům na jadernou energii. Spíš než záměry politiků tak expanzi obnovitelných zdrojů na úkor těch tradičních pohání samotný trh s elektřinou.