Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) pod vedením Karla Havlíčka vyprodukovalo už několik mnohasetstránkových „strategií“, jak se zapojit do běžící modernizace průmyslu pro rozvoj čisté ekonomiky. Problém je, že jsou to jen vykopírované výroční zprávy. S reálnými daty MPO nepracuje, neví ani, kolik komu na co posílá peněz. Proto se taky většina ministerského bezemisního plánu míjí s realitou. Vládní chaos může vyřešit jenom větší kontrola ze strany veřejnosti.




Kapitáni českého průmyslu přecházejí na čistá řešení. Škoda Auto dnes oznámila, že v roce 2030 bude v Evropě prodávat z víc než poloviny auta na elektropohon a sníží objem svých emisí o polovinu. ČEZ ohlásil svůj vlastní termín odstavení uhelných elektráren, jejichž výkon nahradí obnovitelnými zdroji energie. Je to logické, průmyslové a energetické firmy reagují na tržní vývoj cen a pokračující změny v systému emisních povolenek. Fosilní paliva se jim zkrátka už finančně nevyplatí.

Vyplatí se naopak investovat do modernizace, protože nové technologie se do pár let stanou úplně normální – asi jako jsme si zvykli na e-maily místo faxů nebo na mobilní telefony místo telefonních budek. Evropská unie navíc takové investice poměrně štědře podporuje a k dispozici je stále větší paleta funkčních technologických řešení. V energetice je to třeba fotovoltaika, kogenerační zdroje nebo nové technologie pro ukládání energie. V dopravě a průmyslu je to třeba zelený vodík.

Vládě chybí vize, jak dostat přínosy čisté ekonomiky k lidem

V Česku nám nechybí konkurenceschopné firmy. Zejména o ty velké bych se nebál, mají dostatečné zázemí včetně lobbistů a profesionálních PR kampaní. Co nám ale v České republice chybí, je vize, jak dělat změny, aby z rozvoje čisté ekonomiky měli co největší užitek lidi. Ano, čistá ekonomika rozšíří spotřebitelům volbu a usnadní jim možnost cestovat, svítit nebo topit doma tak, aby tím finančně nepodporovali fosilní průmysl. Ano, čistá ekonomika přinese nová pracovní místa s vyšší přidanou hodnotou.

Ale kdy, kolik a kam? Bude se všechno soustředit v bohaté Praze, nebo se dostane i na jiné regiony?

Na to měl ministr průmyslu, obchodu a dopravy Karel Havlíček odpovědět už před víc než dvěma roky. Chtěla to po něm Evropská komise v rámci přípravy vnitrostátního plánu na přechod k nízkoemisní energetice. Karel Havlíček ale není úplně ten nejlepší stratég. Vlastně selhal už při úvodním zamyšlení, jak se ukázalo i při přípravě Národního plánu obnovy. Podle něj budeme rozdělovat skoro bilion korun určených na přechod na čistší technologie a řešení dlouhodobých problémů české ekonomiky. Jenže text stále mění a je salátem náhodně vybraných projektů, které řeší otázku „hlavně utratit“, ale už ne to, co se za tyto peníze pořídí.

A podobný je i vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu. Obsahuje dlouhé obecné pasáže, které působí dojmem, že někdo vykopíroval celé odstavce z různých ročenek a strategií. Chybí mu ale vnitřní provázanost, vize a dosažitelné cíle.



Energetická chudoba? Vládou slíbená metodika nikde

V rámci připomínkování klimatického plánu dostal ministr Havlíček několik přímých dotazů na to, jaký vlastně z rozvoje nízkoemisní energetiky budou mít užitek regiony a domácnosti. Komise se za prvé ptala na to, jaká je u nás sociální situace. MPO odpovědělo stručným odstavcem, že míra chudoby je u nás dlouhodobě nízká, jsou tu, pravda, regionální rozdíly, ale za víc než odstavec textu to nestojí. Tohle jsme pak museli složitě dohánět a doplňovat my v Evropském parlamentu, když jsme projednávali, jak bude fungovat Fond spravedlivé transformace.

MPO totiž v plánu ani náznakem neuvedlo, jaké by měly být priority investic do našich bývalých uhelných regionů a o kolik těžší podmínky tam lidé často mají. Naštěstí se nám včas podařilo vysvětlit, že v případě Karlovarského, Ústeckého a Moravskoslezského kraje je potřeba směřovat maximum investic do lidí, do vzdělávání, lepších pracovních míst, k malým a středním firmám a do inovací. Nakonec tímhle směrem poputuje přes 40 miliard korun. Samozřejmě, co nejvíc z těch peněz se snaží zase získat velké podniky, včetně těch vlastněných premiérem, ale to je bohužel opět odpovědnost vlády.

Další otázka, na kterou měl ministr Havlíček odpovědět, se týkala energetické chudoby. Česká republika pro ni totiž nemá jednotnou definici, neumí tedy ani spočítat, kolika lidí by se mohla týkat případná podpora. MPO se v plánu zavázalo, že na to připraví metodiku a do listopadu 2020 „něco“ v tomto směru představí. Následně zadalo výzkum za bezmála 5 milionů korun, jehož cílem bylo popsat, jak se energetická chudoba pozná. Výzkumný projekt skončil podle všeho letos na jaře, v dubnu MPO zveřejnilo letmou informaci, že se něco takového děje… teď máme červen a metodika nikde.

Nevíme, kolik dotací posíláme fosilním firmám, hlásí MPO do Bruselu

Úplně největší pocit absurdna se ale dostaví, když si přečtete odpověď na poslední otázku. Nechci nic parafrázovat, tady je potřeba vidět originál:

Evropská komise: Doporučujeme v plánu uvést veškeré dotace v energetice, zejména včetně dotací na fosilní palivo, a opatření či plány přijaté k jejich postupnému zrušení.

MPO: ČR bohužel v tomto ohledu nemá k dispozici primární data.



Jinými slovy: ministr průmyslu, obchodu a dopravy říká, že neví, kolik peněz jde na dotace do energetiky a fosilních paliv. Tudíž nemůže ani přijímat plány na zrušení takových dotací. Upřímně doufám, že to Karel Havlíček nemyslel vážně, že se prostě jen jeho úředníkům nechtělo data dohledávat a počítat. Zajímalo by mě taky, co na to říká ministr životního prostředí Brabec, nějak jsem si nevšiml, že by se o dotacích do fosilních paliv zmiňoval. Taky doufám, že se nad tím zamyslí v Nejvyšším kontrolním úřadu. Nelze řídit něco, o čem nevíte ani nejzákladnější čísla. Zkuste řídit domácnost tak, že všechny příjmy i výdaje prostě vezmete a řeknete „nevím, co chci, nějak to dopadne a někomu peníze dáme“. Ale přesně tak to teď Karel Havlíček dělá.

Vládní plány nepočítají s lidmi

Jasně to ale ukazuje, v jakém stavu ve skutečnosti česká společnost je, pokud se bavíme o snižování emisí. Velká část ekonomiky se naučila chápat nízkoemisní technologie jako příležitost, jak se zmodernizovat a vyčistit. V energetice roste výkon z čistých primárních zdrojů, rekordně roste počet elektromobilů na silnicích. Ochrana přírody a zastavení klimatické změny, které právě vedou k potřebě snižování emisí, mají velkou podporu i na straně veřejnosti. Z nedávného českého výzkumu vyplynulo, že přes 80 % lidí považuje klimatickou změnu za problém, který by měl stát řešit, a 63 % lidí chce, aby ho stát začal řešit hned.

A v tom to právě vězí. Řešení v podání Karla Havlíčka nepočítá s lidmi, je odtržené od reality i faktických čísel, nevychází z toho, co se doopravdy děje. Vzhledem k tomu, že MPO brzy začne rozdělovat stovky miliard korun právě na modernizační projekty, bychom měli tenhle deficit co nejdřív dohnat a dostat modernizaci pod veřejnou kontrolu.

Zahojit krachující byznys na dotacích? Prostě ne!

I jinde v Evropě se už projevují ambice fosilních gigantů. Vědí, že jejich éra končí, ale rádi by si přeci jen ještě sáhli na veřejné peníze. Například společnost Energean dostala od řecké vlády 100 milionů EUR, protože prý čelila velkým ztrátám v důsledku výkyvu cen ropy. Přitom si ve stejnou dobu vyjednala vcelku výhodný úvěr a nakoupila akcie ve firmách, které jí umožní pokračovat v projektech těžby ropy. Upozornil jsem na to Evropskou komisi a budu trvat na tom, abychom veřejnou podporu prošetřili – a pokud nebyla v souladu s emisními cíli, musí ji těžaři prostě vrátit.

Nízkoemisní ekonomika není to, co za ni prohlásí ministerští úředníci v tabulkách nebo těžaři ve svých lobbistických projektech. Je to reálné, živé odvětví, které může zlepšit naši kvalitu života. A především zabránit nevratným změnám klimatu. Je to nutnost, podmínka pro to, abychom žili víc v souladu s potřebami naší planety a nepoškozovali ji. A každý, kdo by se na úsilí o čistší budoucnost chtěl zadarmo svézt nebo zahojit svůj krachující byznys, musí slyšet jasné „ne“.