Tvrzení Agrární komory České republiky, že zastupuje všechny farmáře, je jako tvrdit, že lze sedět na více židlích najednou.

Česká republika je z hlediska zemědělské výroby geograficky velmi pestrý region. Tomu samozřejmě odpovídá i různost komoditního zaměření a charakteru farem. Sedláci se podle toho sdružují do spolků a nevládních organizací s cílem obhájit existenci a prosadit své cíle. To je přirozené a funguje to všude na světě a ještě v daleko větší míře než u nás.
Není žádným tajemstvím, že v této republice existují oblasti úrodné a neúrodné, to chápe i laik. Stejně tak je jasné, že zájmy sedláků v intenzívních regionech budou jiné než v marginálních regionech zaměřených spíše na extenzívnější formy hospodaření a ochranu krajiny.
Jasné to ale není zřejmě vedení Agrární komory České republiky, která na svých stránkách v článku Dialog o reformě oznámila bohulibý záměr „navázat permanentní dialog“ s marginálními farmáři formou pravidelných setkání a diskusí a různorodost přírodních podmínek překonat „kvalifikovanou agrární politikou odborníků“.
Na této péči o horské a podhorské sedláky by mimochodem nebylo nic špatného, pokud by se tak AKČR chovala alespoň posledních 15 let a nikoliv až několik měsíců před konečným rozhodnutím o české podobě budoucí reformy Společné zemědělské politiky
Ale právě proto, že tomu tak doposud nebylo, vznikly v marginálních oblastech paralelní nevládní a komoditní organizace, které si tamní farmáři založili sami. Podle AKČR ale s cílem „urvat, co se dá“. Dvě z nich se staly dokonce členy komory. Jedna už ale své členství před časem vzdala a jedna o svém vystoupení uvažuje. Obě dospěly k názoru, že v AKČR se svými minoritními hlasy nic ze svých cílů a potřeb prostě neprosadí. Stejně tak veškeré snahy dát v komoře hlas a paritu také podhorským a horským farmářům skončily vždy neúspěchem. Také složení představenstva zcela jasně ukazuje, které regiony mají v komoře navrch.
Ale zpět na začátek. Nikoliv rozvratná politika „tajemných lobbistických skupin“, ale variabilita výrobních podmínek a různá komoditní zaměření farem zakládají počet a variabilitu resortních nevládních organizací.
Rozhodčím mezi nimi ale nemůže být komora, ale pouze ministr, který zodpovídá nejen za prosperitu resortu ale také za budoucí zlepšení či zhoršení poměrů v krajině, kterou zemědělství ovlivňuje rozhodujícím způsobem. Současný ministr se naštěstí dialogu s nevládními resortními organizacemi nijak nebrání.
Deklarovaná snaha AKČR stát se zástupcem všech zemědělců a skutečně rovnocenně zastupovat zájmy nížiny i podhor,prakticky není možná. Jednoduše proto, že jedním zadkem na více židlích prostě sedět nelze.