Letošní březnové členské shromáždění Svazu marginálních oblastí (SMO) ukázalo, že problematika hospodaření v horských a podhorských oblastech získává na významu. Členy SMO či jeho členských organizací je již 1406 zemědělských farem.

Členská základna Svazu marginálních oblastí se za posledních šest let rozrostla téměř o polovinu, resp. o 450 farem, a to při vyloučení všech duplicit, tzn. po zohlednění faktu, že někteří zemědělci jsou současně členy více organizací, které jsou kolektivními členy SMO. Při posledním sčítání členů v roce 2008 přesahoval počet členů SMO či jeho členských organizací 950 zemědělských farem.

Svaz marginálních oblastí, který působí na zemědělské scéně již dvanáct let, vznikl ze spontánní potřeby farmářů řešit problémy, které žádná z nevládních zemědělských organizací neřešila. Za toto období si svaz vybudoval pevné místo mezi hlavními zemědělskými organizacemi a je při řešení problémů svých členů platným partnerem Ministerstva zemědělství, Státního zemědělského intervenčního fondu, Státního pozemkového úřadu a dalších rozhodujících organizací státní správy.

Vedení SMO je složeno výlučně z aktivních zemědělců, kteří znají problematiku chovu zvířat a farmaření v méně úrodných oblastech. Politika Svazu marginálních oblastí se zakládá na moderní ekonomii a transparentních ekonomických propočtech. Vychází z preference tržního hospodářství, které má stát vhodně doplňovat jen tam, kde trh selhává a nikoliv obecně jako v příkazové, resp. centrálně řízené ekonomice. Právě oblast externalit a veřejných statků je rolí moderní agrární politiky EU, snažící se vyvažovat obrovskou tržní sílu producentů a zpracovatelů komodit, kteří by bez odpovídajících mantinelů neustále sklouzávali k maximalizaci produkce bez ohledu na životní prostředí, čistotu vody a trvalou úrodnost půd. Naopak v horších přírodních podmínkách by zemědělství coby nekonkurenceschopné zaniklo.

Dlouhodobě stabilní a čitelná politika SMO vyplývá také ze zaměření činnosti Svazu na jasně vymezené oblasti, které jsou specifické nejenom geograficky, ale hlavně z hlediska výrobního zaměření a charakteru zemědělských činností. Jedná se o zemědělské hospodaření s chovem zvířat v méně úrodných oblastech s omezenou možností orientace na trh a komodity, jak z hlediska množství tak i sortimentu.

Je tedy jasné, že současná deklarovaná a slibovaná politika podpory produkce či komodit zemědělce z marginálních oblastí zcela míjí a nic jim nepřinese. Mluvíme teď o oblastech skutečně znevýhodněných, nikoliv o podnicích v LFA zařazených pouze administrativně, které bez problémů a za přijatelných nákladů participují na trhu a realizují dostatečné zisky např. z rostlinných komodit.

Nejistota a hrozba podfinancování extenzívnějších i ekologických forem zemědělského hospodaření v následujícím rozpočtovém období plynoucí ze současné zemědělské politiky přivádí do profesních organizací působících v podhorských a horských oblastech další a další farmáře a posiluje jejich spolupráci. Nikoliv tedy povinné členství, ale skutečné řešení problémů a potřeb je tou nejlepší cestou k rozvíjení organizace i členské základny.