Blíží se 20. dubna.

Více »

Vyspělá společnost

Jak ji definovat? To jsou otázky, které se mi spontánně derou na mysl, když poslouchám četné debaty na témata, která se týkají současného života a nedávné historie vývoje naší společnosti. Jejich společným jmenovatelem je: „máme 21 let demokracii a lidská práva, a přece to nestojí za mnoho“, řečeno zkráceně a slušně. V čem je tedy problém? Je to absence vyspělé společnosti. Co je její podstatou?

Více »

EXPO 2010 – alternativní pohled

Zkusme se oprostit od běžného pohledu na klasickou exhibicionistickou akci tohoto typu a představit si světovou výstavu koncipovanou jako přehlídku nesplněného, potlačeného, nebo dokonce zlikvidovaného. Nepopulární přístup, ale v podstatě kritický a nesmírně užitečný. Vítěz by mohl dostat medaili za nejhorší bilanci. Zkusme si představit, co by naše vlast mohla předložit na takové výstavě.

Více »

Co to vlastně začalo před dvaceti lety ?

Se zájmem jsem naslouchal projevům řady lidí se snahou sám pro sebe pochopit a definovat, co se vlastně změnilo. V tomto textu se budu snažit podat svůj názor, pokud možno maximálně oproštěný od běžných konstatování. Nicméně považuji za nutno se o těch nejčastějších zmínit.

Více »

Jiří Grygar odmítl cenu

Vážený kolego, jen krátce. Svým odmítnutím jste vyhrál na celé čáře, neboť jste ukázal, že existují hodnoty, které daleko převyšují ty uctívané v tomto světě plném průměrnosti. A nejen vyhrál. Obdaroval jste mě a jistě i řadu dalších svým gestem, které je inspirující.

Jak udělat z České Republiky vědeckou velmoc II Závěrečný dodatek k části I

Nelze než dodat, že hodnotná a dlouhodobě aplikovaná evaluace je základem pro další rozvoj vědy. Chápu případné námitky, že jde o naivní požadavek, těžko realisovatelný; v tom je právě část zakopaného problému, že toho tady asi nejsme schopni. Myslím, skoro jsem přesvědčen, že případný průkopník bez velké lobistické (neprůmyslové) podpory by měl posici srovnatelnou s disidenty nedávné doby; nebo by byl degradován na propagátora „vítězství pravdy a lásky“.

Jestli má být přístup k evaluaci vědeckého výkonu racionálně postaven, měl by zohledňovat jinak čistě formální stránky výstupů:
• zvýhodnit korespondujícího autora a prvého autora (nositele myšlenky a její realizace); odráží se v tom skutečnost, že dnes nejcennější jsou chytré hlavy, které je třeba podporovat
• zvýhodnit publikace v mezinárodní spolupráci (ne pokud jde o pouhé spoluautorství, ale zejména, ne-li výlučně, jde-li o českého prvého, nebo korespondujícího autora); „vy tam nahoře“ ! – važte si takových pracovních teamů!!
• odlišovat publikace výzkumné od odborných, zejména v oborech jako je lékařství, kde je nezřetelná hranice mezi odborností (lékařskou profesí) a výzkumem. Nelze srovnávat experimentální práci řešící podstatu nemoci od odborných prací/studii upozorňujících na diagnostické a léčebné přístupy! To není podceňování odborných studií ale pouze upozornění, že srovnávat se má srovnatelné. Je velmi pravděpodobné, že tyto odborné práce (zejména v lékařství) mají vyšší citovanost než klasické práce výzkumné a že tudíž jejich časopisy stojí vysoko v žebříčku IF. Kdo toto nerespektuje dělá špatně.
• jakékoliv čistě mechanické povrchní hodnocení je nedokonalé, neprofesionální a je v podstatě výrazem neschopnosti zadavatele postihnout podstatu. Námitky, že nelze hodnotit tisíce prací jsou pochopitelné, neboť takto mechanicky se věda nehodnotí. Tak to dělají pouze ti, kteří nic jiného neumí. Tento problém je jen důsledkem špatného přístupu. Je dobré do těchto šílených časů připomenou onu sedláckou moudrost: „ z lejna bič neupleteš – a když upleteš – nezapráskáš. Shora jsou zmíněny přístupy víceřádově efektivnější, nesporně náročnější, ale perspektivní. Také neuráží schopné.
• stávající výrazné zvýhodnění výstupů zaměřených do praxe je čistě lobistické a v celkovém pohledu kontraproduktivní; pro dobré vědce je urážlivé

Záměrně zdůrazňuji, že jde o formální stránku – obsahová stránka publikací může být hodnocena pouze systémem „peer review“. Hodnotitel má mít zkušenost v hodnocené problematice; ty nejlepší hodnotitelé mají schopnost předvídat cenný výsledek i nezávisle na formálních kvalitativních parametrech.

Poslední dodatek: součástí dobré perspektivní vědní politiky musí být vytvoření takové infrastruktury, která by umožňovala masové etablování významných vědeckých pracovníků a jejich skupin v ČR. Nemyslím tím jednotlivé případy, ale systémovou záležitost. Nejde o běžnou účast v mezinárodních projektech EU ani o „čerpání ze strukturálních fondů EU“. Zajištění přílivu zahraničních vědeckých pracovníků by mělo být jednou z priorit případné nové vědění politiky. Obávám se, že se budou stavět výzkumná centra, která mají reálnou šanci se stát městy duchů, nebo vychytralých amaterů. Jinak řečeno – ne redukce významných pracovišť (podceněných povrchním hodnocením) – ale rozšíření o schopné. Čím více, tím lépe.

Stálo by pokus, aby všichni vyjádřili své dosavadní praktické zkušenosti s následujícím problémem

• Může některá z fakult vypsat mezinárodní konkurs na realizaci projektu, který vedení fakulty plánuje jako nezbytný pro její rozvoj?
• Jaké jsou podmínky pro přijetí případného vědeckého pracovníku ? Myslím syrovou skutečnost, ne ujištění, že to je úředně možné


Prosím o zveřejnění srovnání publikačních výstupů AVČR v. VŠ

a) podle publikací (shora zmíněný formální aspekt evaluace),
• kde jsou hlavními autory kmenoví zaměstnanci těchto institucí, které jsou srovnatelně zaměřené, např. v biomedicině ve které pracují jak LF, PřF tak ústavy AVČR, případně výzkumné ústavy MZ
• kde jsou jak prvý tak korespondující autoři z dané instituce

b) podle výstupů zásadního významu, které vznikly a byly realisovány na půdě těchto modelově vybraných institucí (obsahový aspekt evaluace)

Následně lze k takovému srovnání diskutovat a připravit další!

Zcela nakonec : investujte koncepčním způsobem do vědy co nejvíce. Vždy se to vyplatí. Šetřte tam, kde mizí miliardy nenávratně a zcela zbytečně. Jistě nemusím specifikovat deprimující množství takových příkladů.


Milan Elleder

Jak udělat z České Republiky vědeckou velmoc I (Revue České lékařské akademie 2/2005)

Pohled po 4 letech – původní text z r.2005 je rozdělen a ke každé části je připojen komentář vyjadřující současnou situaci


Motto:
• važme si motivovaných a podporujme je – budou z nich dobří
• važme si dobrých a podporujme je – budou z nich vynikající
• važme si vynikajících – obklopí se dobrými atd., atd.


2005: poslední měsíce se stala věda předmětem hojných diskusí. Tyto diskuse jednoznačně ukázaly, že existují problémy s jejím financováním, ale to je, bráno ze široka, všechno. Je však dobré, že vážná diskuse o problémech ve vědě začala. Není jich málo. Nemyslím, že by to bylo vinou vědců. Zde si dovolím pouze konstatovat, že přes veškeré deklarace o důležitosti vědy na straně jedné a vůli přidat „na vědu“ na straně druhé, chybí vědomí zásad podle kterých by to mělo být. Předesílám, že níže uvedené úvahy o ideálním cílovém stavu se týkají institucí zaměřených převážně do základního a cíleného výzkumu v oblasti přírodních věd. Celá problematika je natolik závažná, že by vyžadovala řadu dalších komentářů.
2009: Co dodat? Stav nezměněn, celý problém pouze významně prohlouben

2005: Představa cílového stavu (viz nadpis článku)
Silná robustní věda, budící spontánní respekt svou efektivností v řešení závažných problémů. Hustá síť vědeckých institucí (univerzitních i neuniverzitních), soustřeďující pozornost jak vědecké komunity, tak celé společnosti. Jejich věhlas i aktivita přesahují hranice státu, případně kontinentu. Jsou všeobecně uznávanými nositeli rozvoje v daném oboru a vyhledávaným školícím centrem pro doktorandy, postdoktorandské pobyty i pro renomované zahraniční vědce. Přitahují pozornost firem a mají bohaté komerční výstupy. Vše probíhá v prostředí vyznávajícím princip kvality a kompetice.
2009: stále jen sen; tehdejší představa se mění spíše na ilusi; naopak začíná se uplatňovat iluse, že financování spotřebních poznatků nastolí něco zásadního

2005: Jak je tomu v současnosti
Na otázku není snadné odpovědět. Celkově lze říci, že naše věda není ani dobrá ani špatná. Rozhodně není silná. Její postavení v některých parametrech je asi někde blízko světového průměru, což vzhledem k vědecky vyspělým státům je velmi málo. Problém je v tom, že je u nás jen pár skutečně vynikajících vědců (pár = řádově desítky). Na to jaké množství by tu mělo být je to žalostně málo. Tito vědci a jejich instituce pracují v byrokraticky dominantním prostředí, evaluačně nedokonalém a v atmosféře zájmu-nezájmu o další rozvoj vědy a s přetrvávajícími návyky z druhé poloviny minulého století. Z takového prostředí se dobře odchází a obtížně se do něj navrací, bohužel zejména těm nejlepším.
2009: Jistě lze konstatovat, že se kvalita vědy průběhu posledních čtyř let zvýšila, soudě podle počtu publikací. S podstatou celého stavu to však souvisí jen částečně. Hodnocení celého stavu nemůže být postaveno na počtech publikací (viz níže), takže těžko se lze ke změně kvality vyjádřit.

2005: Jak dosáhnout zmíněného cílového stavu
Všechny principy, které jsou k tomu nutné, jsou známé:
1. především, jako ve všech oblastech lidské činnosti, je to vůle ideálního stavu dosáhnout (conditio sine qua non). Tady je nezbytná kombinace motivovaných vědců a osvícených politiků
2. vytvoření efektivních (a objektivních) kriterií pro evaluaci kvality vědeckého výkonu. To umožní posoudit aktuální i potenciální ohniska vědy
3. preferenčně významně financovat ty nejlepší. Preferenční financování je nezbytné i z hlediska psychologického
4. zcela zásadní je dodržovat pravidla hry a držet se této politiky řadu let, tj. vytvořit v tomto smyslu tradici. Kdo není prokazatelně dobrý, nemůže do hry. To neznamená, že by zanikl. Dostane šanci se zlepšit. Pokud ji nevyužije, bude nucen dělat něco, co umí lépe.
2009: co dodat? Jde o zásadní principy, které nelze změnit. Lze je pouze respektovat a podle nich postupovat. Čím více se budou dodržovat, tím dokonalejší bude výsledek. Je to jen otázka vůle a schopnosti pochopit podstatu.

2005: Jak hodnotit
Evaluací se zabývá řada institucí ve světě a představa, že vynalezneme nějaká česká kriteria, je čirou iluzí. Relevantní evaluace je nesmírně náročný, komplexní a zodpovědný proces. Musí probíhat v mezinárodním komparativním prostředí, nejlépe předními zahraničními zkušenými vědeckými pracovníky. Evaluace má zhodnotit schopnost hodnocené instituce (jednotky) koncipovat a řešit závažné problémy v daném oboru. Ideální evaluace musí být individuální. Současné evaluace (počty publikací, IF) jsou spíše screeningové. V dobré evaluaci bych viděl kvantitu na druhém místě. Dobrá evaluace bude mít dalekosáhlý význam, umožní nejracionálnější využití financí na vědu a výzkum. Zároveň může být mocným motivujícím faktorem. Měla by se řídit i heslem – nic není tak dobré, aby to nemohlo být ještě lepší. Dokonalá evaluace, aby měla smysl, musí probíhat v prostředí dokonalé jednotné koncepce podpory vědy (viz též níže) a tak, aby se daly hodnocené instituce navzájem srovnávat.
Troufám si říci, že žádná dosud provedená evaluace zmíněné požadavky nesplnila, i když evaluace ústavů AVČR byla svou kvalitou nejpřijatelnější. Současná absence relevantního procesu hodnocení je kombinací toho, že nevíme co vlastně dobrý vědecký výkon znamená s nechutí opustit „staré sladké časy nicotných závěrečných zpráv a dobrých kontaktů“. Rada vlády teprve nedávno přijala evaluaci vědeckého výkonu do své agendy, ale byl jsem svědkem toho, že příslušná odborná komise, která se myslím chovala nejaktivněji musela toto hledisko prosazovat s velkou vehemencí, protože prvotní požadavek „shora“ byl pouze na financování prioritních směrů.
V případě čistě výzkumných institucí myslím, že není problém v určení, jaké by měly ve své hlavní pracovní náplni být. V případě vysokých škol (VŠ) je situace zdánlivě komplikovanější vzhledem k tomu, že mají zodpovědnost i za výuku a v řadě případů ještě navíc i za odbornou činnost (lékařské fakulty). VŠ by měla být ale v každém případě jedním z výzkumných center státu. Měla by mít rozvinutý výzkum díky rozsáhlému zázemí výzkumných laboratoří a silné mezinárodní konexe, efektivní a náročné doktorské studium (PhD program), moderní (trvale upravovaný) výukový sylabus. Uvedená kriteria odpovídají kategorii výzkumných univerzit. Bohužel, u nás tato instituce ani úředně neexistuje.
O vědeckém profilu instituce informuje v prvním přiblížení charakter doktorských disertačních prací (výsledný titul PhD), a v případě VŠ charakter doktorandského studia, kriteria habilitačních a jmenovacích řízení (udělování titulů docent a profesor). Celý proces by získal na váze medializací výzkumných výsledků instituce, včetně mezinárodního publikačního profilu docentů a profesorů (to poslední třeba anonymně). Vzpomeňme vývoje, který vedl západoněmecké univerzity k dosažení dobrého postavení v mezinárodním srovnání. Provokativní slogan německého studentského hnutí z konce 60tých let „Pod taláry tisíciletá plíseň“ skončil po vášnivé diskuzi kritikou tehdejšího stavu a zásadní změnou německých univerzit. Jsme schopni takovéto sondy?
2009 refrain: co dodat? Evaluace je stále nedokonalá a dozvídáme se o ní, alespoň v případě universit pouze z novin, neboť je dělána v zahraničí; výsledky nejsou povzbudivé. Nemohu nevyslovit názor, že kdo je s nimi spokojen nemůže vzbuzovat spontánní respekt, pouze respekt povinný.

Vnitřní evaluace jsou prováděny, ale o kriteriích lze s úspěchem pochybovat. Mají mechanický charakter a jdou po povrchu. Vyvrcholením byla evaluace vědeckého výkonu nedávno koncipovaná Radou pro výzkum a vývoj. Vzbuzuje úžas svoji věcnou nedokonalosti a svým zaměřením pro podporu průměrnosti a průmyslové loby (viz řadu blogů na toto téma).
Jediná hodnotná evaluace (nebo spíše ideálnímu hodnocení nejbližší) je typu „peer review“ – to snad vědí po celém světě. Je velmi náročné a je prováděno institucemi, které mají komise složené z vědeckých pracovníků s celoživotní zkušeností. Hodnotí „obsah publikací“ a tím intelektuální a pracovní kapacitu instituce. Vyhýbá se kvantitě. Hodnocení se týká institucí typu škol, výzkumných ústavů atd. Je periodické a závisí na něm existence hodnocené instituce. Je o něm velké množství dokladů. Lze počítat s takovýmto hodnocením i u nás? Pokud je mi známo, požádalo o něj vedení AVČR v časných devadesátých letech. Poučte mě – bylo někdy i mimo AVČR ?
To, co se zrodilo ve vrcholném poradním orgánu vlády ČR, je „poor review“. Je to výraz neprofesionalismu, kombinovaného s lobismem. Bylo by zajímavé přečíst si CV členů této komise.
Je zajímavé, jak je dobrá korelace mezi kvalitou vědy v určitém státě a hodnotou její evaluace. Kvalita hodnocení je zároveň nepřímým důkazem kvality pracovníků na řídících úrovních.

2005: Jak využít výsledky hodnocení
Dobré a perspektivní instituce mají být přednostně a velkoryse dotovány. To jim umožní realizovat jejich představy ve všech úrovních (viz níže). Dominantou dnešní vědní politiky je však dávat peníze na to, aby dobré skupiny mohly pracovat. Málo se dbá, aby se dobří mohli dále rozvíjet. A právě na takovéto podpoře závisí rozvoj vědy momentálně nejvíce. My nejsme stále ještě vědecky rozvinutá země. Zameškali jsme desítky let, po kterých se světová věda rozvíjela bouřlivě a poslední léta byla u nás využita málo. To vyžaduje nárůst institucionálního financování takových perspektivních institucí a liberální mzdovou politiku.

2005: Důsledky zmíněných opatření
Závislostí na evaluaci a tím na kvalitě výkonu nastoupí při zmíněných pravidlech do hry nesmírně důležitý faktor – nutnost vynikajících vědeckých pracovníků (osobností). Přes všechnu sílu moderních technologií je intelektuální výkon stále rozhodující silou vědy. Vynikající lidi s invencí lze získat v současnosti především v zahraničí. Etnická a všeobecně rozmanitá skladba výzkumných týmů je sama o sobě prokázanou pozitivní silou kompetitivní vědy. Investice do mobility povedou k nárůstu prvotřídních vědeckých pracovníků v každé kvalitní instituci a k dosažení „kritické masy“. To je nezbytný prvý „aktivační„ krok k shora zmíněnému cílovému stavu. Nebudou již izolovaní vědci. Podstatné je to, že vytvořením takového prostředí se spontánně aktivuje motivace a kreativita. Vědečtí pracovníci získají patřičné sebevědomí. Expanze kvality bude mít zákonitě za následek i rozšíření počtu vědeckých institucí. Je zcela přirozené, že takového skupiny/instituce nabývají automaticky schopnost získávat finance z celé řady dalších zdrojů a stávají se tak stále více nezávislými na státní dotaci.
Vysoké školy. Efektivní evaluací se automaticky zvýší nároky např. na vědeckou přípravu (doktorské studium) a na akademické postupy. Pro docenturu a profesuru se konečně začnou vyžadovat jiné parametry než pouhé počty publikací všeho možného typu. Přestanou se udělovat výjimky, neboť o průměrného akademického pracovníka v tomto ranku nebude zájem. VŠ (a nejen ony) se tak stanou závislé na vysoké kvalitě výzkumu. To se promítne i do kvality výuky a odborné činnosti. Nemohu si odpustit malou poznámku. Současná politika financování VŠ je pozoruhodně kontraproduktivní. Je založena převážně na kvantitativních parametrech, platí zde v podstatě kapitační platba. Chce-li škola větší rozpočet na svůj institucionální kvalitativní rozvoj, musí především přijmout více studentů, což znamená větší pedagogickou zátěž a úbytek výzkumné kapacity. Je to klasický příklad bludného kruhu. Nešlo by evaluací získat relevantní informace a podle kvality instituce násobit finanční příspěvek na studenta? Snadno by tak byly institucionálně podporované perspektivní školy a nemusely by tak stát v jedné řadě se školami průměrnými. Myslím, že je to přirozený požadavek, v podstatě snadno uskutečnitelný budou-li příslušné dotace udělovány podle kriteria kvality.
Komerční využití vědy. Pokud nebude věda dovedena vývojem na vysokou úroveň, je zbytečné předpokládat signifikantní výsledky. Silné vědecké instituce zájem firem přitahují spontánně a svoje výsledky dokáží komercializovat v příznivé infrastruktuře. Je tedy sporné, zda se mají vynakládat prostředky na propojení průměrných a podprůměrných vědeckých institucí s průmyslem. Myslím, že takový přístup by bylo možné přirovnat k plýtvání financemi na vysílání jazykově nedokonale vybavených pracovníků na zahraniční mise s požadavkem hájit zájmy státu v kompetitivním prostředí.

2005: Jak lze zmíněný proces řídit
Genialita a invence pracovních týmů nesmí být omezována přebujelou administrativou a drákulovskými opatřeními byrokracie, která má tendenci mít vědce spíše za náplň své práce než za intelektuální výkonnou sílu zajišťující rozvoj země. Koordinaci v procesu podpory vědy by měli provádět vědci sami a měla by jim k tomu sloužit instituce, vytvořená a řízená jejich reprezentanty s celoživotní zkušeností ve vědecké práci. Bez podpory od osvícené politické reprezentace bude jejich činnost ale málo efektivní. Moudrá vláda, která si uvědomuje význam vědy, se bude snažit, aby se dala uzákonit administrativa v té nejjednodušší a nejefektivnější formě. Liberální přístup se dá ohlídat výstupní evaluací. Podstatně efektivnější a byrokraticky méně zatěžující je však hodnotná evaluace vstupní - bez předchozí kvality by mělo být financování.
2009: proces by měli řídit vědci, tedy lidé s representativním CV, jinak řečeno ti, kteří vědí co je věda a jaký je její význam (viz shora). Měly by to být osobnosti, ne manažeři ve službách velkých podniků, kteří ve vědě tuší pouze příliv peněz do provozu, nebo politici, pro které je věda a její podpora jedním z mechanicky omílaných prohlášení omezených dočasně na předvolební boj a následovaných povolebním tichem.

Jaké jsou setrvávající síly zabraňující takové reformě.
Především je to neschopnost a nevůle (fatální kombinace) si uvědomit, že po r. 1989 nastala éra profesionalismu, která vyžaduje obrovské úsilí v přeměně myšlení. Je to něco analogického biologické metamorfóze, ale s tím, že tento proces není spontánní, ale je nastartován a hnán silou lidského rozhodnutí a vůle na všech úrovních. V tom je rovněž skryt závažný problém současné vědy – lidé chtějí peníze na vědu (zejména na školách), aby ji mohli dělat, ale jejich motivace je v řadě případů nulová, nedostatečná nebo nesprávná. Jejich argument je, že bez peněz to nejde. Skutečnost je ale taková, že motivaci k vědě nemohou peníze nikdy vyvolat – mohou ji pouze pomoci realizovat. Vtipný evergreen vývojové biologie: co bylo dříve - vejce nebo slepice lze zde jednoznačně vyřešit : nejdřív motivace a slibný výkon – pak peníze. Dobrá evaluace a efektivně seřízená koncepce vědy by měla veškeré problémy minimalizovat nebo zcela vyřešit. Ne bleskově, ale postupně. V tom je skrytá i neveselá skutečnost, že prvá generace (možná nejen prvá) se nedožije význačného progresu a de facto se obětuje ve prospěch svých následníků.
Situaci zhoršuje absence charismatických osobností, které by nás v prvých dnech nové politické éry oslovily oním proslulým „nemohu vám na této náročné cestě slíbit nic než krev, slzy, dřinu a pot“. Myslím, že většina z těch, kteří po tzv. revoluci vyplouvali do horních řídících sfér, nebyli ničeho takového schopni. S tím úzce souvisí neschopnost a nevůle zodpovědných lidí na všech úrovních vytvořit stimulační prostředí. Příliš dlouhá doba uplynula od kritického roku 1990.
Dlouhodobá absence dobré evaluace, bez které se plýtvají cenné finance ve prospěch rutinérů a vychytralých na úkor chytrých a schopných, nepředstavuje nic jiného než spolehlivý a finančně náročný holocaust kvality. Nedávný rozbor sekretáře Rady vlády na půdě České lékařské akademie ukázal smutnou bilanci současné vědní politiky bez evaluace.
Poznámka 2009 do minulosti: které konkrétní instituce nevykázaly jedinou informaci o spotřebovaných miliardách na vědu? Jak jsou na tom tyto instituce v současnosti? Jakou institucionální podporu dostanou teď? Prosím kompetentní místa k vyjádření. Měli bychom napsat oficiální žádost?Jak je možné, že byl takovýto výsledek ponechán bez sankce? Nebo byly nějaké? Kdo byl zodpovědný za takovýto benevolentní přístup? Nebo se někdo k sankcím chystal? Je to tajemství pro plátce daní? Dá se očekávat odpověď? Nebo se ocitáme těmito otázkami na šikmé ploše?

2005: Je to ale i fylogeneze psychologie standardního Čecha, která se vyvíjela v prostředí prostém význačných osobností, v jakémsi maloměstsky národním prostředí a ve frustraci z vědomí obtížnosti prosazování změn, umocněné tragickým obdobím od konce II. světové války do roku 1989. Problém je jinak zcela jasný. Věda u nás (jako všude jinde) je vynikající investice. Musí se vyplatit, bude-li se do ní masivně investovat podle principu podpory kvality.
2009 - jediný dodatek. Není pochyb o tom, že v ČR jsou schopní a bystří lidé. To ale nestačí. Bylo by dobré si uvědomit, jaké procento z nich jsou bystří a moudří (a tedy kolik je bystrých a vychytralých). Ale ani to nestačí. Jsem přesvědčen, že největším problémem je nedostatek moudrých osobností. Nepochybně převažují osobnosti vychytralé bez zjevných zábran (hochštapleři, politici, manažeři a podobní). Moudré osobnosti vzniklé v ČR během posledních desítek let buď emigrovaly, nebo mají zábrany. Problém pro další generace. Šťastné země, kde je vysoký výskyt moudrých osobností ve vědě. Je z čeho vybírat do koncepčních úrovní. Dobrá vědní politika bude podporovat rozvoj moudrých osobností i u nás. Bude kultivovat a vzdělávat populaci, což jsou bezkonkurenčně nejdůležitější věci do budoucna. Budeme mít hodně dalších osobností srovnatelných s Dr.Holým a Dr. Wichterlem.
Současně nastolovaná politika bude ve prospěch rozvoje osobností vychytralých. Dále netřeba.

Následuje část II uveřejněná separátně v nejbližší době.

Milan Elleder

Českou vědeckou komunitou obchází strašidlo České cesty v hodnocení vědy

Na základě zákona č. 130/2002 Sb. o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací byl vypracován a uvádí se do praxe nový způsob hodnocení hlavních výstupů vědecké práce. Jde o hodnocení, ze kterého se odvíjí podstatná část financování vědeckých institucí prostřednictvím jejich „resortu“. Veškeré publikované výsledky se přepočítávají na body. Hodnota jednoho bodu se předpokládá 5000 Kč/rok po dobu 5 let. Byl vypracován algoritmus hodnocení publikačních výstupů (viz Úřad vlády č.j.10810/2008-RVV).

Více »

O autorovi

Profesor patologie, s velkým zájmem o genetické poruchy, zejména lysosomálního systému buňky. Přes nepřízeň předchozího režimu jsem si vydobyl určitou národní i mezinárodní reputaci. Po roce 1989 jsem se stal proděkanem pro vědu na 1. LF UK, založil jsem spolu s kolegy z lékařských fakult UK a z AVČR společné postgraduální studium v biomedicíně, které nahradilo tehdejší kandidatury.

Více »

Oblíbené

Aktuálně.cz
Centrum.cz