Jak ji definovat? To jsou otázky, které se mi spontánně derou na mysl, když poslouchám četné debaty na témata, která se týkají současného života a nedávné historie vývoje naší společnosti. Jejich společným jmenovatelem je: „máme 21 let demokracii a lidská práva, a přece to nestojí za mnoho“, řečeno zkráceně a slušně. V čem je tedy problém? Je to absence vyspělé společnosti. Co je její podstatou?

Je to demokracie? Demokracie formálně zajištěná všeobecným volebním právem existuje v řadě zemí. V mnohých z nich si však lidé s rozpaky kladou otázku stejnou jako my. Sama demokracie tedy není zdaleka zárukou vyspělé společnosti. Faktem ale zůstává, že to bez ní nejde.
Jsou to lidská práva? Sama o sobě k vyspělé společnosti nevedou. Ale stejně jako u demokracie, bez nich to nejde. Naopak dogmatická propagace lidských práv, bez jakékoliv protiváhy lidských povinností, vede ke groteskním a nezodpovědným tvrzením, že jsou pro společnost tím nejhlavnějším a že jsou neomezitelné. Jak naivní a zároveň nebezpečné a demagogické. A přece tento názor propagují lidé s vysokoškolským vzděláním, vysoce postavení ve společnosti.
Je to ekonomika? To je dobrý sluha, ale zlý pán. Pokud by se její role adorovala, nic by se nevyřešilo ve prospěch vytváření společnosti vyspělé ve správném slova smyslu. Měla by ale být ale efektivní. V žádném případě by neměla být její role rozhodující. Jen podpůrná.
Co to tedy asi je, co je znakem vyspělé společnosti? Troufnu si to definovat. Je to pozoruhodně jednoduché. Omlouvám se za naivitu, ale vánoční čas se blíží a s ním stále ještě persistující, trochu pohádková atmosféra. Je to uctívání (ne pouze dodržování) obecných etických principů. Jinak řečeno, je to systém nepsaných zákonů, které jsou v hlavách lidí dané společnosti zakořeněny a kterými se lidé spontánně bez jakékoliv direktivy řídí. Je to zajištěno vědomím lidských povinností, vypěstovaným tradicí (společenskou, rodinnou) a upevňovaným všudypřítomnými okolními vzory. Takto vyspělá společnost nemá hypertrofický a nepříliš funkční právní systém, který se zoufale snaží nařizovat lidem, že nemají korumpovat, podvádět a krást. Pokud se však něčeho takového dopustí, jsou souzeni, mírně řečeno, málo efektivně. Ale to je to nejmenší zlo. Mnohem větším zlem je nekonečná chtivost mít více a ještě více (zejména peněz, ale i moci) a udržet to, oboje za každou cenu. Tady zákony nemohou platit. Pokud jde o tržní principy, jejich působení je velmi neefektivní a navíc omezené, jak ukázala a stále ukazuje hospodářská krize.
Ve vyspělé civilizované společnosti platí jeden vnitřní zákon – „to se nedělá“.Tento vnitřní zákon stále ještě někde ve světě přežívá. Vybavuje se mi snad jedině Velká Britanie, kde snad stále ještě existuje nepsaný „common sense“. Jeho zavádění se dělo procesem výchovy a vlivem vzorů. Byl to proces dlouhodobý, několikagenerační, jinak to nejde. Nedá se rychle zavést žádným nařízením, manažerským plánem, a to ani za přispění evropských fondů.
Je jeho uskutečnění utopií? Jestliže nebude jeho uskutečňování bráno vážně, co lze očekávat ve společnosti, prosté základních etických principů, zdivočelé formální demokracií a plné deklamací lidských práv na všechno? Jedině nadvládu mazaných a vychytralých a strašné celospolečenské ztráty (aktuální scénář je v denním tisku). Proto považuji etické a humánní principy za hlavního garanta vyspělé společnosti. Je to efektivní brzda všech pudově motivovaných excesů. Její výkon je zdarma, ale do jejího vývoje se musí investovat, a to nejen finance. Vyžaduje vysokou motivaci, vůli a vytrvalost. Bude-li nastolen vnitřní zákon „to se nedělá“, bude na světě klid, budou ušetřeny biliony nejdražší měny. Demokracie dostane pravý smysl, lidská práva správný obsah. To je na další diskuse po Vánocích.
Tímto blogem navazuji na svůj předchozí blog k dvacetiletému výročí listopadové revoluce "Co to vlastně začalo před 20 lety?".