Matka norského teroristy Andrese Breivika prý již v jeho dětství předpověděla, že by se mohl v dospělosti mohl chovat násilnicky. Odhaluje to kniha spisovatele Aage Borchgrevinka. Breivik byl údajně agresivní již při kojení. Na druhou stranu jeho matka se chovala nepředvídatelně, často ho bila a dokonce mu opakovala, že si přeje, aby zemřel(!). Breivik žil v neúplně rodině, otec marně žádal o svěření syna do své péče.

Mnoho dětí žije v podobně neutěšených podmínkám, a zdaleka ne ze všech se stávají násilníci. Naopak. Mnohé dokáží těžit i z této zkušenosti a stanou se z nich vyzrálí lidé. Breivik neměl ani ždibec této schopnosti. Snad v něm cosi agresivního bylo již v tak útlém věku, nicméně rozhodující byl zřejmě fakt, že matka výchovu nezvládala. Pokud přála malému Andresovi smrt, ten musel v hlouby duše pociťovat svou bezcennost. I má vlastní matka si myslí, že bych raději neměl existovat. Co si teprve budou myslet ostatní?

Breivikova sebeúcta v dětství neexistovala, a proto si ji musel v dospělosti vykompenzovat. Vysnil si svět, ve kterém byl on zachráncem hodnot před zlým nepřítelem. Sám ve svých očích byl jedním z mála „probuzených“, kteří dokázali včas rozpoznat nebezpečí, a on se dokonce nebál se mu vzepřít. Breivik, jehož ego v dětství stonalo, měl v dospělosti potřebu věřit, že je superman.

Breivikův příběh není ojedinělý. Pochmurné dětství měli Adolf Hitler, Saddám Husajn (ještě než se narodil, se jeho těhotná matka pokusila o sebevraždu skokem pod autobus, ale zachránil ji náhodný kolemjdoucí, shodou okolností Žid), Josif Stalin i Klement Gottwald.

Proces je dobře popsán ve filmu rakouského režiséra Hanekeho Bílá stuha. Děti žijící v německé vesnici na počátku 20. století jsou krutě trestány za drobnost, chlapec je přes noc přivazován k posteli, aby nemohl masturbovat. Pokud se ale děti dopustí krutého týrání a mrzačení vrstevníků, vyjdou bez trestu. Dospělí si nepřipustí, aby „morální čistota“ jejich pospolitosti byla poskvrněna vědomím, že jejich děti páchají zločiny. Není lehké uhodnout, jakou ideologii budou tyto děti zastávat o něco později – ve třicátých letech, kdy Německo ovládne Hitler.

I když si o sobě každý myslíme, že náš světonázor je odrazem reality, zdaleka tomu tak není. Spíše je odrazem našeho dětství. A můžeme si být jisti, že čím více touží naši vůdcové po uznání a obdivu, tím méně se dokázali vyrovnat s problémy z doby, kdy byli malí.