Na pláži stojí dva zmrzlinové stánky. Každý stojí logicky na jiné části pláže, každý má své zákazníky. Jednoho dne se jeden ze zmrzlinářů zamyslí, jak prodat více zmrzliny.

Přesune se blíže ke středu pláže a získá tak část zákazníků svého konkurenta. Ten odpoví stejně, a protože oba touží zvýšit si svůj tržní podíl na úkor toho druhého, nakonec oba zmrzlináři nevyhnutelně končí uprostřed pláže. Návštěvníci z jejích okrajů to mají nyní k oběma stánkům daleko a pro zmrzlinu si chodí méně často. Výsledkem neúprosného působení tržních sil je menší celková spokojenost zákazníků a nižší obrat zmrzlinářů. Kdo bydlíte v menší obci, víte, že rozložení obchodů je dosti nepřívětivé vůči těm, kdo nebydlí v jejím centru.

Mezi tržními silami a spokojeností zákazníků existuje úzký vztah, ten ale není stoprocentní. Lze od sebe zmrzlináře nějak „rozehnat“? Situaci by teoreticky vyřešil třetí zmrzlinář, jenže naše pláž tři stánky neuživí. Další možností je tlak ze strany zákazníků. Ti si ale chtějí užít vody a sluníčka, a ne si lámat hlavu nad umístěním stánků. Že by tedy stát vydal vyhlášku nařizující minimální vzdálenost stánků od sebe? Toto řešení je nejrealističtější, ale i ono má své náklady. Kontrola pláží by šla z kapes daňových poplatníků a kromě toho při prosazování zákona by bylo nutno překonat odpor nejen zmrzlinářů, ale též nepřátel státních zásahů. Takže nakonec je nejrozumnější smířit s realitou a buď si pro zmrzlinu zajít, nebo se jí vzdát.

Abychom mohli k uvedenému závěru dojít, museli jsme zvážit pokud možno všechna pro a proti a nad problémem se zamyslet.

Důkladná analýza, použití různých modelů a často zdlouhavé výpočty jsou jediným řešením pro řadu složitějších situací, kdy je třeba rozhodnout, zda pustit k rozhodování úředníky placené státem, či zda vše nechat působení tržních sil. Oblastí, kde je nutné toto dilema je bezpočet: Do jaké míry se má stát starat o zdraví občanů? Jak moc má dbát o jejich bezpečnost? Jak je má (pokud vůbec) povzbuzovat ke spoření na stáří? Do jaké hloubky má kontrolovat rodičovskou péči o děti? Odpovědi na tyto otázky se rodí v dlouhém procesu zahrnujícím diskuse, hledání, pokusy a omyly. Výsledkem jsou řešení, která jsou obvykle nedokonalá, dočasná a ze kterých je často cítit pachuť skupinových zájmů.

Neuspokojivost takovýchto řešení vede část občanů k přesvědčení, že musí existovat něco lepšího. Že není nutné šmodrchat se s gordickým uzlem, ale že stačí jedno nekompromisní seknutí. Komunismus kalkuloval s představou, že politici (výhradně komunističtí) a státní byrokracie mají dostatek informací a schopností, aby dokázali řídit toky surovin, financí a výrobků v celém ekonomickém systému. Konec chaosu, nastane věk racionálního řádu! Vyjmenovávat seznam iracionalit, ke kterým „racionální řád“ vedl asi není třeba, zmiňme alespoň nízkou produktivitu práce a zaostávání v inovacích.

„Je-li komunismus zlo, musí být jeho opakem dobro,“ řekli si někteří, zhlédli se v myšlence minimálního státu a dali vzniknout ideologii libertiánství a rakouské ekonomické škole. Víra v obětavou práci pro společnost byla nahrazena vírou ve svobodný trh a soukromé vlastnictví. Lámat si hlavou nad užitečností státních zásahů opět netřeba. Stačí věřit, že stát by měl do ekonomiky (a vůbec do všech sfér občanského života) zasahovat co nejméně. Chaotické rozhodování byrokratů musí být nahrazeno přirozeným tržním řádem! Zatímco komunisté se zapřísahali, že jejich vytouženým cílem je „mír“ a rádi se zaštiťovali slovem „pokrokový“, libertiáni upírají svůj zrak ke „svobodě“ a libují si ve slově „přirozený“ (nejdále zašel Murray Rothbart, který věnuje mnoho stránek své knihy Etika svobody mystickému přesvědčování, že cosi jako „přirozenost“ objektivně existuje). Bohužel i metoda „vyber řešení, zahrnující co nejmenší účast státu“ je příliš jednoduchá, než aby mohla být pokaždé optimální.

Pokud se vám ta či ona víra nezdá dosti přitažlivá na to, abyste jí podlehli, jste odsouzeni k používání vlastního mozku a k životu ve stálé nejistotě. Právě odpor k nejistotě je jedním z důvodů, proč se komunismus a libertiánství rozšířily. Schopnost nejistotu a nejednoznačnost světa kolem nás akceptovat je nezbytná k odolání vábniček jednoduchých světonázorů a na nich založených ekonomických škol.

Buď jak buď, přeji všem čtenářům, ať se v létě našlapou na pláži na cestě za lahodnou zmrzlinou co nejméně.


Publikováno na ipoint.cz