Má Čína nejlepší léta za sebou? Je důvod k obavám, že se nachází na pokraji ekonomického kolapsu? Nad těmito otázkami se ve svých komentářích střetli dva komentátoři Bloombergu. Jim O´Neil soudí, že jako již vícekrát, Čína pesimisty opět zklame. Růst HDP je na solidní hodnotě 7,5% a indikátory jako růst peněžní zásoby, spotřeba elektrického proudu a nákupní index manažerů, nedávají důvod k obavám.

Poměr spotřeby vůči průmyslové výrobě se v posledních třech letech zvedá a ukazuje tak na pozvolnou orientaci od mohutného exportu k domácí poptávce. Přebytek běžného účtu, který se před rokem 2008 pohyboval na neudržitelných hodnotách přesahujících 10%, klesl relativně hladce na současná 3%. Bude-li Čína pokračovat v přesunu k domácí poptávce, k výrobě kvalitnějšího zboží a k menší závislosti na státem vlastněných společnostech, je podle O´Neila pravděpodobné, že svůj vysoký růst udrží.

O´Neilův kolega Michael Pettis vidí budoucnost Číny výrazně temněji. Dříve nebo později překročí zadluženost čínských firem udržitelnou mez, což povede k omezení investic. V nejhorším případě pak může Čína upadnout do začarovaného kruhu pokles investic -> zpomalení růstu HPD -> propouštění zaměstnanců -> pokles spotřeby -> ještě výraznější zpomalení růstu HDP.

Čína se může tomuto scénáři vyhnout radikálním zvýšením reálných úrokových sazeb nebo snížením daní z příjmu a přidané hodnoty. Zdražení peněz by omezilo příliš rozmařilé investice, snížení daní by vedlo k přesunu peněz ze státního sektoru k domácnostem. Ovšem i zde jsou zjevné nevýhody. Pokles exportu by vedl k nárůstu nezaměstnanosti. Bolestivost reforem může vláda zmírnit tím, že podporu exportu bude omezovat jen velmi pozvolna. Avšak již nyní je suma těchto dotací obrovská a jejich pokračování znamená další pochybné investice a růst zadlužení.

Čínu čeká také přesun majetku ze státního sektoru do soukromého. Pravděpodobně nejefektivnější by bylo prodat státem vlastněné firmy zahraničním vlastníkům a přímo či nepřímo (např. budoucím snižováním daní) získaný příjem distribuovat domácnostem. Jenže není snadné vzdát se své moci, a tak může čínské vedení dát přednost pozvolnějšímu způsobu, jak přesunout majetek ze státu na privátní sektor, jímž je absorbování privátních dluhů. Touto cestou šlo Japonsko v rámci sanace bankovního sektoru v 90. letech, přičemž nechtěným výsledkem je současný vládní dluh přesahující 200% HDP.

Stručně řečeno Čínu čeká podle Pettise privatizace, pokud se jí vyhne nebo ji oddálí, lze očekávat ekonomické potíže spojené s růstem úrokových sazeb a kurzu čínské měny. Bude-li se jim chtít čínské vedení vyhnout, musí navýšit vládní dluh.

Je zde ale ještě jeden problém, který na svém zážitku vtipně ilustruje analytik William Pesek. Když se procházel po pekingském náměstí Nebeského klidu, obklopila ho pětičlenná německá rodina s maskami a slunečními brýlemi na obličejích. Scéna poněkud působila dojmem loupežného přepadení, ale pětice pouze požádala o vyfocení. „Say ‚cheese‘“, řekl Pesek ze zvyku, než stiskl tlačítko fotoaparátu. „Jo, my se pod těma maskama usmíváme,“ zažertovala hlava německé rodiny.

Jen necelé jedno procento z pěti set největších čínských měst splňuje standardy Světové zdravotnické organizace týkající se kvality ovzduší. Naopak sedm z deseti nejzamořenějších měst světa se nachází v Číně.

Všech šest aktérů příběhu patří mezi odvážnější část turistů. Za první tři čtvrtiny tohoto roku klesl počet zahraničních návštěvníků Číny o polovinu, přičemž primární příčinou je znečištění životního prostředí. Pekingu se v angličtině z původního „Beijing“ dostává přezdívek jako „Grayjing“ či „Beige-jing“ (Šeďking a Béžking). Situace města není nezvyklá: podobně na tom byl Londýn v polovině minulého i předminulého století. Jenže v Číně je stále u vesla autoritářský režim, který v zájmu svého setrvání dělá vše pro udržení ekonomického růstu blížícího se k 10%. Ani to nemusí vládě zajistit přízeň obyvatelstva. Nespokojenost se žalostnou kvalitou ovzduší se podle Peseka stala nejčastější příčinou společenských nepokojů, způsobující ještě větší hněv než násilné zábory pozemků.

Řešením by byl posun od spalování uhlí k používání plynu. Čínské vedení se zatím nezdá být ochotné jít touto cestou. Odklon od uhlí by způsobil zpomalení ekonomiky a citelné zhoršení situace státem vlastněných podniků, které mají stále klíčový podíl na čínském hospodářství a které jsou důležitým finančním zdrojem jak pro komunistickou stranu, tak pro jednotlivce, kteří využívají svých konexí. Na druhou stranu společenský neklid a rapidní pokles turistického ruchu ekonomice také neprospívají. Čínské vedení tedy zatím uvažuje o přesunutí na uhlí závislých podniků z velkých měst do málo obydlených oblastí. Budoucnost ukáže, zda toto dočasné řešení nebude nakonec dražší než radikální přesun k čistším technologiím.

Bude zajímavé sledovat, jaké cesty při řešení uvedených potíží čínské vedení zvolí. Problémem je, že ekonomická a společenská realita značně omezují možnost volby.