Lze měřit iracionalitu politických stran? Jak se tato iracionalita projevuje?

Pan Jaroslav Kohout, člen Strany svobodných občanů, napsal polemiku pod můj článek Zázrak? Politické strany letos komunikují věcněji. Šlo o polemiku kultivovanou a promyšlenou, a proto jsem se rozhodl napsat odpověď. Zde je:

Opakovaně se setkávám s námitkou, že svoboda nepatří v analýze do seznamu vyhledávaných slov, protože „svoboda není iluze“.

Ovšem na seznamu se nenalézá svoboda jako taková, ale pouze slovo „svoboda“ - to zdaleka není totéž . Slovo „svoboda“ působí na naši představivost, vyvolává v nás příjemné asociace, a proto ho politici časti využívají. Toto se týká také slov „mír“, „spravedlnost“ či „národ“. Na druhou stranu existují slova označující hodnoty, které jsou důležité, jenže patří mezi individualistické a chybí jim hypnotizující účinek na nabuzený dav. Politici se jimi proto neohánějí a tváří se, jako by tyto hodnoty neexistovaly. Sem patří „duševní vyrovnanost“, „morální integrita“ a „smysl pro humor“.

Nejme dokonalé bytosti, jsme lidé, a proto v nás slova jako „svoboda“, „spravedlnost“ vyvolávají emoce - třeba pocit vznešenosti. Poznámka o ohrožení těchto hodnot vyvolá v lidské mysli obavy a aktivuje připravenost k obavě. Emocionální náboj těchto slov překáží k tomu, abychom o svobodě či spravedlnosti dokázali diskutovat zcela racionálně. V mozku se okamžitě objeví „šotek“, který začne při první příležitosti našeptávat, že naši svobodu někdo umenšuje ve svůj vlastní prospěch, či že nám někdo křivdí a děje se nám cosi nespravedlivého. Proto v tabulce v článku, s nímž pan Kohout polemizuje, vychází, že čím větší hodnota v kategorii „Prodej iluzí“, tím zhruba větší je též agresivita dané politické strany.

Političtí i náboženští vůdci se o nás, potenciální stoupence, přetahují a aby uspěli, nenabízejí zdaleka jen argumenty. Mnohem důležitější je něco jiného: zážitek. Představme si katolickou mši: ohromující nádherná architektura gotické katedrály či barokního kostela, propracovaná duchovní hudba, dramatický a zároveň dojemný příběh smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, mrazení v zádech vyvolávající odkazy na Ďábla a věčné zatracení. Každý věřící je přesvědčen o racionalitě své víry, ale mnoho z nich se křesťanství oddalo na základě společného velkolepého zážitku.

Skupinová iracionalita takto danému náboženství pomáhá, ale nic není zadarmo. Dříve nebo později mu (a celým národům, které toto náboženství vyznávají) začne škodit. Příkladem je islám. Ženám je odpírán profesní vzestup a někdy i vzdělání a je tak plýtváno jejich schopnostmi. Pro získání důležité pozice je důležitější než odbornost oddanost víře. Náboženští vůdci jsou uctíváni a drží si posty dlouho a blokují tak vzestup mladších a schopnějších.

Zážitky nám nabízejí i politické strany, a to především v podobě předvolebních manifestací. Zde nám umožňují s dalšími příznivci sdílet společné nadšení, vyznávání té či oné hodnoty a zášť ke kolektivnímu nepříteli. Texty, které strany publikují, jsou dalším aspektem takovéhoto zážitku.

Problém, na který politické strany narážejí, je, že různí voliči na stejné podněty reagují zcela opačně. Někteří doslova dychtí po vzletných slovech, po emocích a po tom, aby mohli nenávidět nějakého „nepřítele“. Jiné voliče mohou texty, projevy či předvolební letáky s neustále se opakujícími slovy jako „svoboda“, „spravedlnost“, „blahobyt“, ale také „zrádce“, „kolaborant“ a „uzurpátor“ znechutit. Tito voliči dají přednost stranám s nízkým koeficientem iracionality (tím nezpochybňuji, že existují i voliči, kteří jsou nevyhranění a mohou přeskočit z jedné skupiny do druhé).

V knize Skrytá autorita ukazuji, že politické strany s vysokých koeficientem iracionality trpí stejnými problémy, jako výše zmíněný islám: nerady pouštějí na předsednické a místopředsednické posty ženy, při volbách do Senátu dávají před osobnostmi-nestraníky přednost členům strany a své předsedy zbožňují a nechávají je ve funkcích neúměrně dlouho. Kromě toho jejich předsedové mají často sklon k narcismu, takže se nejvyššího postu drží zuby-nehty (srovnejme parafráze přístupu dvou politiků po neúspěšných volbách: Ondřej Liška, 2014: „Byl to neúspěch. Odstupuji.“; Václav Klaus, 1996: „To nebyla žádná prohra, jen nevýhra. Stranu povedu dál.“).

Iracionální strany lnou k používání symbolů. Stačí si připomenout komunistické prvomájové manifestace se záplavou rudých vlajek či vygooglit obrázky maďarské strany Jobbik, která je považována za extrémistickou a jejíž členové si libují v nošení praporů, stranických symbolů a provádění kolektivních rituálů. Takovéto mávání stranickými prapory může jednoho případného stoupence povzbudit ke kolektivnímu sdílení hodnot, zatímco jiný to může považovat za nedůstojnou taškařici a raději se stáhne.

Výhoda se tak mění v handicap a každá politická strana si musí vybrat, zda nabízet horoucí srdce či chladnou hlavu. Sloučit to nelze, jakkoli si majitelé horoucích srdcí myslí, že ano.