Přesně třináctého prosince loňského roku se na internetu objevilo cosi, o čem jsem si myslel, že s tím nikdy nesetkám. Památné věty, které mám na mysli, se objevily v diskusi jednoho z hlavních českých internetových deníků u článku o kontroverzním bourání budovy VZP na Vinohradech.

Jeden z diskutujících se začal posmívat odpůrcům výrazných stavebních změn, za což byl druhým diskutujícím nazván chytrákem. Zdálo se, že začíná pěkná hádka. První diskutující se neurazil a dokonce dal částečně odpůrcům bourání za pravdu. Jeho odpůrce se následně omluvil za svou invektivu, uznal stanovisko protistrany a oba diskutující se nakonec shodli.

Ano, skutečně - dva diskutující s původně opačným názorem se nenechali vtáhnout do spirály vyostřujících se internetových vulgarit, ale místo toho si vzájemně uznali opodstatněnost svých argumentů. Pro mě se tak 13. prosinec 2016 stal významným datem českého internetu, i když je samozřejmě dost dobře možné, že k podobně smírně vyznívajícím diskusím došlo již dříve.

Leckdo se na ohnivé internetové války slov dívá s odporem a pohrdáním. Diskuse na webu jsou považovány za cosi ostudného a odpudivého, za cosi, co je srovnatelné s obsahem záchodové mísy. Z tohoto pohledu je výskyt výše zmíněné umírněné diskuse srovnatelný s případem, kdy po sobě zapomenete spláchnout a po nějaké době zjistíte, že vám z mísy vykukuje květina.

Prvotní příčinou nenávistných diskusí není výbuch dosud potlačované agresivity, jak mnoho lidí soudí. Kořen se nachází v lidské vlastnosti, která bývá hodnocena kladně: v altruismu. Internetoví „bojovníci“ obětují svůj čas i nervy ve prospěch šíření idejí, které považují za posvátné. Něco je nutí zakročit proti každému, kdo se na netu vyjadřuje o jimi vzývaných hodnotách neuctivě. Stejně tak nedovolí, aby kdokoli haněl jimi zbožňované politiky. To vše dělají zcela nezištně.

Internetoví diskutéři jsou přesto hnáni vidinou odměny. Ta se zdá být na dosah ruky, a přesto znovu a znovu uniká. Diskutéři se tak podobají oslovi klusajícímu za mrkví, kterou drží jezdec na klacku s provázkem. Obdobou mrkve je představa pokořeného protivníka.

Vždyť ten mamlas je tak zabedněný a plácá takové nesmysly, že nemůže být těžké rozcupovat jeho ubohé argumenty na kousky. Jenže „mamlas“ se znovu a znovu vysmekává. Diskuse pokračuje donekonečna, protože její aktéři se změnili v gamblery. Zdá se jim, že odměna musí každou chvíli přijít, a proto nedokážou diskusi ukončit.

Jakkoli se nám internetové diskuse nemusí líbit, nelze popřít, že nastavují přesný obraz lidské přirozenosti. Je možné, že ti, kteří dávají najevo své zhnusení diskusemi tak činí proto, aby si nemuseli přiznat, že i oni mají s diskutujícími mnoho společného. S tím rozdílem, že jejich kolbištěm není internet, ale hospoda či pracoviště. Každopádně je úžasné, jak mimořádně moderní technika neplánovaně odhaluje mimořádně archaickou součást našeho já – pračlověka připraveného bránit svou tlupu.

Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 6/2017.