Doktor Benjamin Spock patří mezi nejvlivnější autority z oboru péče o dítě. Jeho knihy jsou obsáhlé, zaobírají se nejrůznějšími stránkami péče o děti a z pravidla prosazují citlivý přístup k dítěti. V jednom případě činí Spock výjimku. Na tu ovšem čtenáře velmi pečlivě připravuje a přesvědčivě argumentuje, že nic jiného se nedá dělat, a že i když se jeho rada může zdát na první pohled poněkud surová, je vyzkoušené, že přináší velkou úlevu rodičům na úkor velmi dočasného smutku dětí.

Jde o uspávání nemluvňat. Ta často odmítají usínat sama a pokud zjistí, že se u jejich postýlky nenachází nikdo z blízkých osob, vypukají v srdceryvný nářek. Podle Spocka nezbývá, než nechat miminko zkrátka jednu noc vyplakat. To zjistí, že musí usínat samo a následující noc již proběhne bez problému.

Slavný etolog, laureát Nobelovy ceny, Konrad Lorenz jednou přijal za své malé house. Bylo to snadné. Housata považují za svou matku první předmět, který spatří po svém vylíhnutí a který se hýbe. Lorenz přijal roli svědomité husí maminky a na noc si bral house do své ložnice. Zjistil, že se house opakovaně probouzí a polekaně pípá. Lorenz měl naštěstí okoukané chování dospělých hus a věděl, že k uklidnění mláďat používají jeden druh konejšivého zakejhání. Pokusil se je napodobit, house se uklidnilo a usnulo. Zanedlouho se ovšem opět vzbudilo a rituál se opakoval. Lorenz tak musel každou noc několikrát napodobovat husí komunikaci.

Rozdíl ve Spockově a Lorenzově přístupu mě bil do očí. Měl jsem pocit, že člověk by se k dítěti neměl chovat hůře než Lorenz k houseti, tím spíše, že dítě je většinou vlastní, zatímco Lorenz své house adoptoval. Manželka měla stejný názor, a tak když naše miminko začalo dávat večer nespokojenost, jeden z nás ho vždy šel ukonejšit. Nevím, nakolik je náš přístup přenosný, možná jsme měli nadprůměrně pohodová miminka, ale každopádně se to dalo zvládnout i bez celonočního pláče o samotě ponechaného dítěte.

Když děti o trochu vyrostly, vyskytl se jiný problém - ze všech stran doslova pršící příval sladkostí. Malé dítě funguje jako magnet na bonbóny a lízátka. Dostává je od příbuzných, od kamarádů, od prodavačů v obchodě či třeba coby formu pochvaly ve školce, ve škole i v kroužku. Co s tím, když víte, že taková uprostřed dne cucaná sladkost vede k utrpení u zubního lékaře? Zakázat bonbóny nemůžete, protože by dítě mělo pocit křivdy a navíc stejně ho nemáte celý den pod kontrolou.

Nedalo se nic dělat, sladkosti jsem začal od dětí „kupovat“. Za každý bonbon či lízátko dostávají bod a za ten si mohou říct o koupi něčeho jiného, dražšího. Upřímně řečeno, jsem zvědav, kam až tento nápad povede. Mladší syn má našetřeno již ekvivalent více než tisíce korun, což odpovídá zhruba stovce kusů sladkostí. Je ale docela možné, že tím unikl jedné i více plombám. A to není špatný výsledek.


Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 10/2017.