„Kdo jde pořád doprava, voctne se nalevo, kdo jde pořád doleva, přijde napravo. Kdo jde pořád dopředu, voctne se vzadu,“ zpívá ve své písni Země je kulatá písničkář Pepa Nos. Hezky tím popisuje pomyslnou cestu lidí, kteří se rozhodli bojovat za lepší zítřky, což samo o sobě není špatné, ale oni přitom používají metodu hlava-nehlava.

Loni se nechtěně proslavila americká profesorka hispánského původu Rochelle Gutierrezová z Illionské univerzity, kde má na starosti problematiku rovnosti studentů při výuce matematiky. Ta ve svém článku naznačila, že matematika podněcuje k rasové nenávisti. Výuka prý příliš zdůrazňuje Pythagorovu věty a používání čísla pí, což má být škodlivé kvůli vyvolávání dojmu, že matematika byla rozvinuta hlavně Řeky a dalšími Evropany. Pokud někdo dobře zvládá matematiku, je na něj podle Gutierrezové automaticky pohlíženo jako na bílého. A aby toho nebylo málo, společnost si automaticky spojuje matematické myšlení s inteligencí. Když to vše spojíme, vychází, že svérázná pedagožka prohlásila, že členové barevných menšin jsou v průměru méně inteligentní než bílí (ale pozor – to by neplatilo pro Asiaty, kteří dosahují ještě lepších výsledků než bílí studenti). Naštěstí pro ni to vyjádřila z politicky korektní pozice. Pokud něco podobného prohlásil někdo jiný bez ideologického nádechu, riskoval by ztrátu místa (jako biolog James Watson) či by byl aspoň donucen svůj „blud“ odvolat (jako studentka práv Stephanie N. Graceová). Je hezké, že Gutierrezová díky své nadměrné horlivosti dospěla ke stejnému závěru, jako lidé popotahovaní kvůli domnělému rasismu. Podle Gutieerrezové ovšem problém nespočívá ve schopnostech či píli menšin, ale v samotné matematice.

Jiný veletoč se podařil mému bývalému spolužákovi, který v devadesátých letech celým srdcem vyznával ideály politické pravice. Pár let po skončení levicové diktatury nešlo o nic neobvyklého. Od té doby řada lidí o ideály přišla (což se projevilo na volebních výsledcích). Můj známý se vydal proti proudu a dále se zradikalizoval. Stal se libertariánem, vychvaloval volný trh a stěžoval si na vměšování státu do ekonomiky. I to mu bylo po nějaké době málo, a tak se ze stárnoucího státního zaměstnance stal pravicový anarchista.
Básní o společnosti, kde neexistují státy a nikdo nikoho do ničeho nenutí. Myslí to vážně. Došel tak daleko doprava, že se jeho myšlení stalo levicovým. Kromě propagování zmíněné rovnostářské společnosti kritizuje, že kvalitní zdravotní péče si (podle něj) mohou dovolit jen ti nejbohatší a poukazuje na ožebračování nejchudších (státem, samozřejmě).

Nepochybuji o tom, že si zmíněné dvě osoby nikdy nepřiznají, že došly někam, kde se vlastně původně za žádnou cenu nechtěly ocitnout. Jejich osudem je nejspíš frustrace z toho, jak jsou ostatní lidé kolem nich vůči jejich ideálům nechápaví. Ostatně Nosova píseň končí slovy: „Kdo jde pořád nahoru, nikam nedojde!“ Pepa Nos, který se pomocí jógínských cvičení snažil dosáhnout vnitřního klidu natolik usilovně, až se z něj stal člověk nadmíru nervózní z politické situace, o tom ví své.

Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 9/2018.