Ignác Semmelweis se stal jednou z nejtragičtějších osobností v historii vědy. Jako první objevil souvislost mezi smrtící horečkou omladnic rodících žen a nízkou úrovní hygieny, která v polovině 19. století v porodnicích panovala. Povinné mytí rukou chlorovým vápnem, které zavedl, zachránilo život tisícům rodiček. Semmelweisovi ovšem jeho agresivní obviňování ostatních kolegů, že rodičky vraždí, nakonec vyneslo vyhazov z porodnice. Nadále zoufale bojoval za uznání svého objevu, ale to vedlo jen k nucené hospitalizaci v psychiatrické léčebně a zřejmě i předčasné smrti.

Budoucnost Semmelweisovi dopřála velkolepou posmrtnou satisfakci. Objev bakterií přinesl teoretické zdůvodnění jeho postupů. Zásadou lékařské práce se stalo uchránění pacienta před fatálním vystavením choroboplodných zárodků. Zvláštní pozornost patřila dětem. Těžko si představit zranitelnější stvoření, než je novorozené dítě. Proto byla na mnohých pediatrických odděleních nemocnic zavedena přísná pravidla. Děti byly umístěny v oddělených prostorách, personál dbal na hygienu a snažil se s dětmi manipulovat co nejméně. K lahvím s dětskou výživou byl přidán držák, aby ani při krmení nedocházelo ke kontaktu s ošetřovatelkou. Rodičům byl vstup zakázán. S touhou dětí po náklonnosti pravidla nepočítala. Ostatně neuplynula dlouhá doba od působení pediatra Luthera Emmetta Holta, který hlásal pověru, že nadměrným mazlením a chováním lze dítě rozmazlit.

Jenže nic naplat, děti v těchto „ideálních“ podmínkách upadaly do apatie. To, že malí pacienti ve sterilním neprospívají, neušlo pediatrovi Harrymu Bakwinovi. Nejenže jim z očí vyzařoval smutek. Pokud se navzdory přísným podmínkám nějaké děcko nakazilo infekční chorobou, průběh onemocnění byl mnohem dramatičtější než u dětí v domácí péči. V roce 1931 Bakwin převzal vedení pediatrického oddělení nemocnice v Bellevue. Jedním z jeho prvních počinů bylo sundání všech cedulí s nápisem „Před vstupem do oddělení si dvakrát umyjte ruce!“. Nahradil je zcela nový pokyn: „Nevstupujte, aniž byste některé dítě nevzali do náručí!“ Sestry měly začít se s dětmi mazlit a brát si je na klín. Navzdory zhoršeným hygienickým standardům se zdravotní stav dětí, i jejich odolnost vůči infekcím, výrazně zlepšily.


Vysokou úmrtností dětí na sebe přitahovaly pozornost sirotčince. Personál vsadil opět na boj proti infekčním chorobám. Kojenci byli drženi odděleně i jeden od druhého. Mezi kolíbky se věšela vydenzifikovaná prostěradla. Vše marné, dokud nezasáhl rakouský lékař a psychoanalytik Rene Spitz. Ten pozoroval jednak vývoj dětí ve sterilních podmínkách, jednak potomků žen zavřených do vězení. Uvězněné matky měly povoleno se o své děti starat. Během sledovaného období zemřelo 37 % dětí v ústavu, ovšem ani jedno dítě ve vězení. Děti, kterým se podařilo nemocniční péči přežít, zaostávaly za svými vrstevníky z věznice ve všech ohledech. Ve věku, kdy děti uvězněných matek dokázaly bez problémů chodit a mluvit, to nedokázalo téměř žádné z dětí ze sirotčince.
Výzkumník Bill Goldfarb se zaměřil na rozdíly mezi tříletými dětmi, které vyrůstaly v péči tehdejších institucí oproti těm, které se dostaly k pěstounům. Ukázalo se, že děti odkázané na neosobní prostředí hůře navazují přátelství a chovají se na svůj věk nezrale. Jejich průměrné IQ dosahovalo hodnoty 68 (mírná retardace), zatímco dětem v pěstounské péči bylo naměřeno IQ 96.

Dnes již přijímáme za samozřejmé, že pokud příroda vybavila děti instinktem, který jim velí přitulit se k některému z pečujících dospělých (a dospělí jim zase doteky instinktivně opětují), nestalo se tak zbůhdarma. Doteky coby vyjádření náklonnosti vedou k vyplavování „hormonů štěstí“ – dopaminu, serotoninu a oxytocinu. Velký význam má oxytocin. Napomáhá odolávat stresu, navozuje pocit lásky a důvěry a má vliv také na proces učení a na osvojování si společenských dovedností.

Americký psycholog Harry Harlow se narodil v roce 1905. Podle jeho vlastního tvrzení jeho matka nebyla příliš vřelou bytostí. Možná že právě to mělo vliv na jeho celoživotní dráhu. Chybějící mateřská láska a doteky se Harlowa staly tématy, které po velkou část své kariéry zkoumal. Citová deprivace, kterou si z dětství mohl odnést, ale také zřejmě způsobila, že si při svém výzkumu vedl zcela bez skrupulí. S mláďátky makaků, která pro své pokusy používal, zacházel s nulovou empatií.

Ve svém nejslavnějším experimentu oddělil čerstvě narozené opičky od matek a dal jim na výběr dvě náhradní figuríny. První byla pokryta měkkou látkou, druhá sestávala jen z kovu a dřeva, ale zato nabízela láhev s mlékem. Mláďata trávila většinu času přitisknuta k první z nich. Pouze když dostala hlad, odskočila si na nezbytnou dobu k té druhé. Díky své bezcitnosti tak vědec paradoxně přispěl k lepší péči o miminka. Ta začala být po porodu pokládána na břicha matek, místo aby byla okamžitě odnesena pryč. Napomohl také k šíření povědomí o právech zvířat a k zákazům jejich týrání.

Příznivé účinky doteků na děti jsou dostatečně prokázané. Teď jde již jen o to najít způsob, jak zvýšit frekvenci objetí a hlazení v jejich životech, případně jak zajistit, aby klesl počet těch, kterým chybí. Jak se to v naší moderní osvícené době daří? No… Na nejedné americké a britské škole byla zavedena „no touch policy“, tedy naprostý zákaz doteků mezi učiteli a žáky i mezi žáky samotnými. Na objev bezcitného Harlowa padá prach. Současný svět žije sexuálními aférami a Spojené státy jsou dlouhodobě posedlé panickým strachem z pedofilů. Ředitelé škol se rozhodli za každou cenu zabránit možným problémům s příliš vtíravými doteky i fyzickou šikanou a ukázkově vylili s vaničkou i dítě. Již v roce 2011 informoval web Fox News o případu čtrnáctiletého Nicka Martineze, který o přestávce objal kamarádku. Bohužel se tak stalo před zraky ředitele a oba žáci byli potrestáni jednodenním pozastavením studia. Na webu babycenter.com lze nalézt stížnost matky, jejíž pětiletá dcera chtěla utěšit kamarádku, smutnou kvůli úmrtí babičky. Objala ji tedy a okamžitě za to sklidila výtku a matka byla předvolána do školy na pohovor.
Pohonem pro přehnaný zákaz je strach učitelů z obvinění ze zneužití dítěte. Ten vede k absurdním situacím. Londýnská učitelka Kate Ableyová popsala deníku The Guardian případ, kdy se jedno dítě počůralo. Přítomný učitel se neodvážil dítě převléknout a raději zavolal kolegu. Ten vše vyřešil tím, že zatelefonoval matce, aby se dostavila a svlékla dítěti mokré prádlo. Podobné potíže nastávají, pokud se dítě odře. Dospělí mu podají náplast a radí mu, jak si ji na ránu připevnit.

Pro děti jsou doteky vyjadřující náklonnost životně důležité. Ale co dospělí? Ti snad na to, že by neměli koho obejmout, neumírají. Na druhou stranu i pro ně je to důležité. Jinak by nemohl vzniknout výraz „skin hunger“, tedy hlad po dotecích. Jeho mučivou podobu popsal Peter Collins, který byl odsouzený za vraždu a zbylých 32 let svého života strávil v kanadské věznici. V krátkém filmu Fly in the Ointment (Zádrhel) vypráví, jak během pobytu na samotce náhle ucítil, jak se manželka dotýká svými prsty jeho nohy. Když otevřel oči, zjistil, že mu po noze leze moucha. Collins toužil po lidském dotyku tak mocně, že oči opět zavřel a dál snil, že mu jemné šimrání působí manželka. Jak popisuje Neel Burton pro Psychology Today, Collins se v dalších dnech kousal zevnitř do tváře a potíral si kůži směsí krve a slin, jen aby opět přilákal mouchy a aspoň trochu ulevil své potřebě po fyzickém projevu náklonnosti.

V roce 2015 vědci Carnegie-Mellonovy univerzity v Pittsburgu a z Virginské univerzity potvrdili předpokládaný fakt, že vzájemné objetí chrání před úzkostí a stresem. Vědci vystavili pokusné osoby chladu a zároveň působení virů, které jsou původci chřipky. Ukázalo se, že objetí dokáže chránit i před nimi. Osoby, které se k sobě vzájemně tiskly, onemocněly méně často a průběh nemoci byl u nich mírnější.

Není pochyb o tom, že řadě dospělých lidí, především těm, kteří žijí osaměle, objímání a mazlení chybějí. Trh v této o oblasti příliš nefunguje. Mazlení za peníze, ať by bylo jeho zavedení sebeprospěšnější, příliš připomíná prostituci. To zřejmě odrazuje jak potenciální poskytovatele služeb, tak jejich příjemce. A pokud s tímto nápadem přece jen někdo přijde, vzbudí rozruch. Přesně to se přihodilo devětadvacetileté Američance Jackie Samuelové, která začala v roce 2012 komerční mazlení nabízet. Službu nabízela v pyžamu a s vyloučením intimních doteků. Zpráva o ženě, ke které je možné se za šedesát dolarů za hodinu přitulit, se do dostala v médiích mnoha zemí do rubriky kuriozit. Nouzi o zákazníky profesionální mazlička rozhodně neměla a stala se tak průkopnicí nového odvětví. V současnosti v Americe fungují firmy jako The Snuggle Buddies a The Snuggery, u kterých si můžete mazlení objednat.

Alternativu představují mazlicí večírky (cuddle parties), kterých se může dospělý člověk zúčastnit a pomazlit se s neznámými lidmi, majícími stejnou potřebu. Jak prozrazuje web cuddleparty.com, večírky se ujaly v mnoha amerických městech, ale také v Kanadě, Austrálii, Irsku a Švédsku. Neutratíte kvůli nim tolik peněz, jako za profesionálního mazliče či mazličku, ale mají také záporné stránky. Jeremy Grossman, píšící pro deník Huffington Post, takový večírek navštívil a ve své reportáži potvrdil, že jeho účastníci odcházeli ve stavu euforie. Tedy až na samotného autora reportáže, který zůstal navzdory své snaze na ocet. Nechal se tedy alespoň od pár lidí podrbat na zádech, ale jinak strávil většinu večera smutným zíráním do prázdna.

Nezanedbatelná část obyvatelstva trpí nedostatkem doteků. Kvůli tomu trpí depresemi a úzkostmi a je náchylnější vůči infekčním nemocem. Tito lidé se neskutečně trápí, a přitom by jim od potíží ulevilo tak málo: kdyby je každý den na chvíli někdo obejmul. Přesto jim není pomoci. Oni sami se stydí se svou touhou svěřit a i kdyby tak učinili, velká část z nich se nesetká s pochopením. Jenže jde o příliš velký počet lidí a jejich trápení je příliš silné, než aby to mohlo být navždy ignorováno. Co s tím můžeme udělat už teď? Více se objímejme. Nikoho tím neubude a pár lidem, o kterých to třeba ani netušíme, to může hodně pomoci.



Publikováno v příloze Relax Lisových novin, 15. 12. 2018.