Toho dne od Pacifiku pořádně foukalo a moře bylo neklidné. Po čtvrthodině, kdy jsem bojoval s nemilosrdnými vlnami, jsem se smířil s tím, že můj výlet na Huntingtonskou pláž skončí neúspěchem a já si nezaplavu. Vylezl jsem a zamířil k nejbližší sprše. Vyhledal jsem volnou sprchu a v okamžiku, kdy jsem na sebe pustil osvěžujícího proud vody, se odněkud vynořil podsaditý chlap s blonďatými vlasy, přiřítil se ke mně a stoupl si tak blízko, až mi to bylo nepříjemné.

„Pozor, chlape, uhněte! Uvolněte mi tu sprchu!“

Zíral jsem na něj a neměl tušení, o co mu jde.

„No tak, pusťte mě tam!“ řekl vztekle a bez skrupulí do mě strčil a z mého místa pod sprchou mě vytlačil. Stiskl tlačítko, zavřel oči a vydával blažené hýkání.
Cítil jsem, jak mi ta neomalenost vhání krev do tváře, ale usoudil jsem, že mám co do činění s bláznem, se kterým nemá cenu se hádat, a navíc se uvolnila sousední sprcha, a tak jsem nad tou příhodou mávl rukou.

Když jsem se oblékl a mířil k parkovišti, ozval se za mými zády povědomý hluboký hlas.

„Počkejte na mě! Kam tak spěcháte?“

Otočil jsem se s nadějí, že třeba to volání není určeno mě, ten podivín zachytil můj pohled se stejnou vehemencí, s níž mě vystrčil ze sprchy, a jeho výraz naznačoval, že nebude snadné se ho zbavit.

„Já vám chci jen vysvětlit ten incident se sprchou,“ řekl. „Kdybych vás nechal být a čekal, až se nějaká sprcha uvolní, stalo by se něco hrozného.“

Něco hrozného se už děje. Jsem pronásledován šílencem.

„Přinejmenším mně by se něco stalo,“ pokračoval. „Já si totiž nosím smůlu!“

„Co???“ vyjelo ze mě.

„No ano, nosím si smůlu. Někomu nosí smůlu černá kočka, někomu třináctka, a já si vystačím sám. Neumíte si představit, co všechno už mě potkalo. Moje dětství, to byla jedna velká smůla – matka mi po porodu bráchy skoro umřela. Otec – bohatej podnikatel – všechno muselo bejt podle něj. Horšího suchara jsem v životě nepotkal. Ve škole mě nespravedlivě obviňovali, že prej šikanuju. Otec mě pak poslal na vojenskou školu. Nic horšího mě nemohlo potkat. Votrava, buzerace a hnusný žrádlo. A aby toho nebylo dost, rodina ani nechtěla, abych ji navštěvoval. Bylo mi na nic. Naštěstí mi to pálí. Fakt mi to pálí. Došlo mi, že nejsem jen objektem, ale i subjektem svýho neštěstí. Jakmile jsem si toto uvědomil, mohl jsem se svou smůlou něco dělat.“

„Jasně, chovat se ve sprchách jako hulvát, to je nejlepší lék proti smůle,“ řekl jsem.

„Samozřejmě. V tomhle vedru není nad studenou sprchu. Když vylezu z vody, stoupnu si pod proud vody a koukám při tom na pláž, tak jsem blahem bez sebe. Rozumíte? Jsem bez sebe! A díky tomu, že jsem bez sebe, si smůlu dál nemůžu nosit. Důvtipný, že? To jsem celej já!“

„Příště vás do té sprchy nepustím a s chutí si počkám, jaká smůla vás potká,“ zabručel jsem.

„To byste mě naštval a já bych byl vzteky bez sebe. A kdybyste byl ostřejší hoch, byl bych bez sebe i strachy. Vpád do sprchy zkrátka zahání smůlu v každým případě.“

Nevěděl jsem, co si o tom podivném člověku myslet. Buď jak buď, po další konverzaci s ním jsem netoužil.

„Na shledanou, tamhle parkuju,“ řekl jsem a mávl rukou směrem ke svému Opelu.

„Mějte se. Já parkuju tamhle za zatáčkou,“ řekl. Když jsme prošli kolem nároží budovy, strnul a chvíli nevěřícně hleděl na prázdné místo na asfaltu.

„Oni mi odtáhli auto!“ vykřikl a vzteky celý zčervenal. „Ti hajzlové! Jako by to auto tady někomu vadilo!“

„Proč jste to auto nenechal na parkovišti?“ zeptal jsem se. „Tady se nesmí stát.“

„Vždyť jsem vám vysvětloval, že musím žít na hraně, abych neměl smůlu,“ štěkl. „A vůbec, co se staráte? Hleďte si svýho.“

Hrozně se mi ulevilo, když jsem konečně seděl ve svém autě. Příště raději půjdu na jinou pláž.

---

Několik let jsem se pak s mužem, který si nosil smůlu, nepotkal a ani jsem o něm neslyšel. Tím víc jsem byl překvapený, když jsem jeho tvář spatřil v televizi. Podivín se stal známou persónou veřejného života. Zíral jsem na obrazovku a vrtěl hlavou nad tím, jak vysoko to ten divný muž, který se se mnou přetahoval o sprchu, dotáhl. Nepřehlédnutelný podnikatel, herec, celebrita prvního řádu.

Já sám nezažil tak strmý vzestup, ale i tak se mi dařilo a stal jsem se ředitelem střední školy, ve které jsem učil. Jednoho dne jsem obdržel zprávu, že můj „muž z pláže“ by rád školu navštívil a diskutoval se studenty.

Nechal jsem dát školu do pucu a s napětím jsem očekával den návštěvy. Když onoho muže přivedli do mé kanceláře, stiskl jsem si s ním ruku a usadil ho v křesle. Na první pohled působil mnohem suverénněji než tehdy ve sprše.

„Nejspíš si již nepamatujete, ale my se spolu již jednou setkali,“ odvážil jsem se připomenout

Pozorně se na mě zadíval a pak se rozzářil: „Jistě! Tenkrát na pláži, jak jste se se mnou přetahoval o sprchu. Vím, vím. Mám fantastickou paměť, že?“

Když jsme probrali záležitosti týkající se školství i politického života, nechal si přinést druhou sklenici dietní koly a sám se k našemu prvnímu setkání vrátil: „Ta nutnost bejt bez sebe klade hrozný nároky na vynalézavost a houževnatost. Jsem sám sobě tím nejzáludnějším protivníkem a často je fakt těžký se sám sobě vyhnout. Myslel jsem, že se to vyřeší tím, že budu riskantně podnikat. Že to stačí na dost silný emoce. Ale kdepak. Potřeboval jsem se proti smůle znovu zabezpečit, a tak jsem založil reality show. Myslíte si, že bych se jinak v televizi takhle ztrapňoval? Ale pořád to bylo málo. Tak jsem se dal na politiku! Zase skvělej nápad! Bejt v politice je bomba! Tisíce článků, co na mě házej špínu! Já když to čtu, jsem vzteky bez sebe vzteky a smůla se mi vyhejbá. Vždyť vidíte sám, ne? Na co sáhnu, to se mi daří!“

Chvíli jsme mlčky usrkávali každý svůj nápoj a pak jsem se zeptal: „Celý život sám před sebou utíkáte, a proto nemáte příležitost se sám se sebou setkat. Není vám líto, že jste nikdy nebyl sám sebou? Že se ani neznáte?“

Na tváři úspěšného podivína se objevil výraz nepochopení. Rozpačitě se podrbal ve své výstřední blonďaté kštici a hned poté opět nasadil svou sebevědomou maskou. Již jsem se na nic neptal.

Tento muž umění být bez sebe skutečně ovládl. Krátce po návštěvě školy jej národ zvolil prezidentem Spojených států amerických.