Po delší době pronikla do médií svou výzvou k zastavení investic do fosilních paliv mladá švédská aktivistka Greta Thunbergová. Je Greta nechtěnou zakladatelkou nové víry? Nebo jsou spíše iracionální její odpůrci?

Otázka je velmi zajímavá i proto, že víra patří mezi nejpozoruhodnější jevy spojené s lidskou existencí. V některých z nás toto slovo vzbuzuje silně kladné emoce. Pro řadu jiných lidí je víra naopak čímsi zavrženíhodným. Tito lidé víru odmítají, tím ale ztrácejí schopnost rozpoznat, do jaké míry nějaké její podobě oni sami podlehli. Protože považovat se za nevěřícího ještě neznamená být prost jakékoli víry. Věřit je možné v politickou ideologii a vůdce, který ji ztělesňuje, ve volný trh či ve výstřední typ zdravého životního stylu.

V souvislosti se změnami klimatu se nicméně k víře nehlásí ani jeden ze soupeřících táborů. Odpůrci Grety používají výraz „nové (případně klimatické) náboženství“. Podle filosofa Václava Bělohradského švédská aktivistka vystupuje jako prorok tohoto náboženství, zatímco novinářka Madeline Grantová ji v listu Telegraph označila za jeho „první svatou“. Kolem Grety vznikl kult, který dává těmto vyjádřením za pravdu.

Vzývaná hodnota a mýtický nepřítel

To ovšem nic nevypovídá o tom, zda za globální oteplování může člověk a zda bychom se měli s touto hrozbou snažit něco udělat. Snaha ukázat na maximum Gretiných špatných vlastností a na základě toho základě toho vyvozovat cokoli o globálním oteplování není rozhodně racionální postoj. Ovšem zde hraje pro změnu Greta roli ďábla. Zatímco o fyzice klimatických změn kladné či záporné zaujetí Gretou nic nevypovídá, hodně naopak prozrazuje o vlastnostech skupinového myšlení.



V „nenáboženské“, politické, víře může být božstvo nahrazeno otcem-zakladatelem či matkou-zakladatelkou, kteří jsou vnímáni jako ztělesnění lidské dokonalosti a o kterých je nepřípustné říci cokoli nelichotivého. Důležitými součástmi politické víry jsou vzývaná hodnota (zachování civilizace, klimatická spravedlnost, ekonomický blahobyt, svoboda) a mýtický nepřítel, který ji ohrožuje.

Političtí radikálové

Zajímavou, ale obvykle neuvědomovanou, vlastností víry je, že nás vede k takovému chování, které ji zesiluje. Jinými slovy pokud v něco věříme, jednáme nevědomky tak, abychom věřili ještě víc. Většina velkých náboženství je spjata se stavbou chrámů. Díky tomu vznikly architektonické klenoty, které vzbuzují úžas svou monumentálností a propracovaností. Stavěli je často nuzně žijící lidé, kteří dokázali jen s obtížemi zabezpečit své rodiny. I když dostali za svůj podíl na stavbě zaplaceno, mohli reptat nad rozmařilým mrháním zdrojů či se přímo proti tomuto druhu práce bouřit. Nic takového se nicméně nestávalo. Lidé byli přesvědčeni, že jejich práce má hluboký smysl. Již jen pohled na chrám, coby na něco úchvatného a jedinečného posiluje ve věřících jejich přesvědčení.

Ze stejného důvodu se političtí radikálové obklopují vlajkami, znaky či stranickými barvami. Nosí uniformy či oblečení, díky kterému jsou ideologicky snadno identifikovatelní. Doma jim na zdech visí obrazy či plakáty s podobiznami hlavních osobností jejich světonázoru. Účastní stranických manifestací a dalších skupinových akcí, které mají rituální charakter. Účastní se zuřivých internetových diskusí a vymýšlejí stále nové argumenty ve prospěch svého světonázoru. Těmi většinou nikoho nepřesvědčí, místo toho díky nim utuží víru ve svou ideologii. Zkrátka se co nejvíce vystavují podnětům posilujícím jejich přesvědčení. Pokud jsou naopak vystaveni nesouhlasným argumentům, automaticky se proti nim obrní a okamžitě naleznou důvody, proč je nutné tyto argumenty odmítnout.

Posilování vlastního přesvědčení

Chrám či vlajka fungují coby symbol víry. O tom, proč bylo pro naše předchůdce evolučně výhodně nahradit vztah ke skupině, jíž se cítíme být členy, vztahem k symbolu, se můžete dočíst v knize Skrytá autorita: Iracionalita a dav v člověku. Symbolem se stala i mladá Švédka. Stavba chrámu je nahrazena budováním jejího veřejného obrazu. Obě strany investují do Grety svůj čas, energii a nápaditost. Jedna proto, aby ji bránila, druhá, aby ji pohaněla. Protože zachování dočasného stavu (a vyhnutí se chaosu spojeného s rychlým postupem oteplování) je vnímáno jako hodnota, stává se hodnotou, kterou je nutno bránit, samotná Greta.

Protistrana vnímá situaci zrcadlově převráceně. Debata o tom, co dělat, či nedělat s globálním oteplováním do velké míry ustoupila diskusím o tom, jaké má vlastnosti a jak se chová jedna švédská studentka. V obou případech je výsledkem pocit „Přece bych se kvůli Gretě tak nehádal, kdybych si nebyl jist, že mám pravdu.“ Téměř každý, kdo diskutuje na internetu o politice či náboženství, by rád získal pro svůj světonázor další příznivce. Ve skutečnosti jen posiluje své vlastní přesvědčení. Takto funguje samoposilovací vlastnost víry v éře, kdy se již nechodí tolik do kostela, ale zato fungují informační dálnice.

Pofoukání ega

Na Gretě není až tak zajímavé co říká a co dělá, jako to, že její fenomén vůbec vznikl. Před lety se do role hlavního mluvčího boje proti globálnímu oteplování prosadil bývalý americký víceprezident Al Gore. Za svou činnost si v roce 2007 vysloužil Nobelovu cenu míru. Jeho dokumentární film Nepříjemná pravda získal ve stejném roce Oskara. Rozruch jako Greta přesto nevyvolal. Klimatické změny jsou odbornou otázkou a zabývají se jí řada vědců. Mnozí z nich promlouvají k veřejnosti, žádný se nedočkal větší mediální proslulosti.

Pokud se díky svému postoji proslavila Greta, stalo se tak díky tomu, že po někomu takovému existovala poptávka. Veřejnost toužila najít si někoho, ke komu by mohla vzhlížet. Když se objevila bytost, která působí nevinně, ale zároveň dokáže být ve svém zaujetí razantní a nekompromisní, veřejnost po ní sáhla. Skupinové myšlení tíhne k symbolům, které potěší oko, působí nevinně, ale ani zdaleka nejsou bezbranné. Oblíbenou erbovní květinou bývala růže. Greta vzbuzuje v davech obdobné asociace jako tato květina.

Platí to především pro mladou generaci, která je o nebezpečích spojených se změnami klimatu přesvědčená silněji než generace předchozí. Ta se dokáže s mladou, byť Aspergerovým syndromem trpící, dívkou ztotožnit spíše než s obtloustlým politikem či sucharským vědcem.



Upnout se na vzývanou hodnotu a agresivně potírat její „nepřátele“ je osvědčeným způsobem, jak si vylepšit sebehodnocení a jak si pofoukat ego, které kvůli nepříznivým podmínkám nemělo možnost se zdravě rozvinout v dětství. Zakomplexovaný jedinec může formálně věřit ve stejné ideály jako člověk osobnostně vyzrálý, a přesto se budou pod vlivem své víry chovat často zcela opačně.
Pohrdání

Pokud jde o klimatické změny, jedna strana má pocit nadřazenosti, díky svému přesvědčení, že na rozdíl od ostatních včas pochopila vážnost situace a dělá vše pro to, aby uchránila civilizaci před katastrofou. Druhá strana opírá svou hrdost o to, že nepodlehla „alarmistické hysterii“ a zůstává skeptická vůči katastrofickým scénářům. Na oponenty je, přesně podle pravidel skupinového myšlení, hleděno s patřičným pohrdáním.

Chování umírněného katolíka se příliš neliší od chování umírněného muslima, stejně jako se postoje zaťatého křesťanského fundamentalisty podobají postojům muslimského radikála. To samé lze říci o umírněných a extremistických příznivcích levice a pravice. V našem případě mají k nelegálním přečinům opět tendenci radikální křídla obou soupeřících směrů, ať už se jedná o nabourání do mailových schránek klimatologů (jak se stalo před konferencí v Kodani v roce 2009) na straně jedné, či blokování silniční dopravy hnutím Extinction Rebellion na straně druhé. Příznivci různých náboženství a ideologií mají ve svých řadách samozřejmě odlišný podíl radikálních či extremistických souvěrců. Tento podíl není pevně určený a neměnný. Je dán historickým, zeměpisným či demografickým kontextem a v průběhu času značně kolísá. Dnešní komunisté se liší od komunistů 50. let, stejně jako se ještě mnohem výrazněji liší moderní katolíci od katolíků z dob inkvizičních procesů.

Spor o vědce

I my moderní lidé hledáme svou „kmenovou“ příslušnosti. Dělíme se na věřící a ateisty, na pravičáky a levičáky a nyní také na klimaskeptiky a na ekologicky zaměřené. Toto dělení se částečně překrývá s dělením pravolevým. Velká část pravice se dosud těžko sžívá s myšlenkou, že je nutné se globálním oteplováním zabývat. Pro tento postoj existují dva důvody.

Za prvé pravice má blíže k ochraně národních zájmů, zatímco levice vzývá mezinárodní spolupráci (že tato spolupráce může zdegenerovat v prosazování imperiálních choutek, jak tomu bylo v případě Sovětského svazu, je věc jiná). Boj se změnami klimatu vyžaduje spolupráci napříč hranicemi v podobě, na kterou hledí pravice s nedůvěrou.

Za druhé na volný trh nemá na potíže způsobené oteplováním odpověď. Tato skutečnost se levici líbí (radikálové dokonce volají po zničení kapitalismu), zatímco pravici to svádí ke snaze rostoucí problémy bagatelizovat. Lidé věřící ve volný trh měli tendenci od samotného počátku smysl boje s klimatickými změnami zcela popírat. Potřeba tohoto boje jejich víru v zásadě vyvrací. K těmto dvěma důvodům lze připojit ještě narcistické přesvědčení typu „přece jsem se doposud nechoval natolik nerozumně, abych najednou musel své jednání kvůli změnám klimatu razantně měnit.“

Ovšem pozor – přesto neplatí, že jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Zatímco Greta vyzývá politiky, aby naslouchali vědcům, odpůrci boje s klimatickými změny začali na vědce útočit. Klesli tak na stejnou úroveň jako zastánci kreacionismu, kteří zpochybňují evoluční teorii. Zaznívají slova o „pseudovědě“ či „mainstreamové klimatologii“ a jsou překládány nevědecké alternativní „teorie“.



Vnímání symbolů

Pokud ale Greta svým postojem k vědě získala sympatie umírněného publika, pravděpodobně je ztratila výzvou vůči hnutí Extinction Rebellion, které vzbudilo pozornost svými dopravními blokádami. V Londýně, kde zastavilo provoz metra, si hnutí vysloužilo zákaz všech akcí. Podle Grety by si jeho členové neměli se zákazem lámat hlavu a pokračovat i za cenu porušení zákona. Zde leží hranice mezi střízlivým postojem, spojeným s hledáním rozumného řešení, a radikalismem, který věří, že ve jménu „dobra“ je dovoleno vše.

Fenomén „Greta“ je důsledkem našeho vnímání symbolů. Pokud jsem přesvědčen, že globální oteplování představuje nebezpečí pro naši civilizaci, přesvědčeni o Gretině inteligenci a poctivosti je součástí mého světonázoru. Připustit Gretinu nedokonalost by znamenalo dopustit trhlinu ve vidění světa. Odpůrci jsou mladou Švédkou neméně posedlí. Hledáním dívčiných chyb a zdůrazňováním jejích přešlapů sami sebe utvrzují v tom, že jsou to oni, kdo má pravdu. Je to podobné, jako kdyby se před vojenskou operací vedení armád nezabývalo vypracováváním strategie, ale diskusemi o tom, která strana má hezčí standardu. Greta je praporem boje proti klimatickým změnám. Bez existence skupinové iracionality by zůstala školačkou, kterou znají jen příbuzní a sousedi.

Publikováno na webu Česká pozice, upraveno.