Stačí, aby někdo v našem okolí vyslovil nahlas slovo „stres“, a tělo mnohých z nás právě stresovou reakcí zareaguje. Zpozorníme, rozbuší se nám srdce, stoupne krevní tlak a zrychlí se dýchání. Bodejť by ne. Podle analýzy, kterou v roce 2015 vypracovali Joel Goh, Jeffrey Pfeffer a Stefanos A. Zenios, obnášejí stresující poměry stejné riziko onemocnění a smrti jako kouření.

V současnosti se nenadálou stresovou situací potýká prakticky celé lidstvo. Reakce společnosti na virovou pandemii je v mnohém podobná stresové reakci jednotlivce. Prioritou se stává vyřešení ohrožující situace. Méně důležité záležitosti se odkládají na dobu, kdy nastane opět klid. I když pandemie zatím obsahuje příliš mnoho otazníků, jedno je jisté: nebude trvat věčně. Ztráty, které doposud způsobila a ještě způsobí, jsou velké – to ale způsobeno tím, že virus je pro nás nový, a proto si s ním prozatím neví rady ani věda, ani imunitní systém mnoha z nás. Někteří se obávají, že boj s pandemií způsobí více škod než samotný koronavirus. Lidstvo z této situace může vyjít otřesené a oslabené, ale také zkušenější a odolnější. Zkusme se tedy podívat, jak působí stres na jednotlivce a jaké kroky mohou jeho současný nápor zmírnit. Na závěr se vraťme k probíhající pandemii.

Podle loňského průzkumu advokátní kanceláře Taylor Wessing, provedeného v České republice, zažilo stres 61 % dotazovaných zaměstnanců. Podle očekávání je nejčastější příčinou vysoké pracovní zatížení (40 % dotazovaných). Jen o málo níže se nachází nutnost vykonávat zbytečnou práci (39 %). Následuje nízké pracovní ohodnocení (35 %), problémy kolektivu (29 %) a nedostatek empatie od nadřízených (19 %). Navzdory vichřici, jakou ve světě způsobila kampaň #MeToo, se ze šestnácti položek jako úplně poslední umístilo obtěžování na pracovišti (5,3 %). Možná k němu nedochází, možná ano, ale není zdrojem stresu. Alarmující ovšem je, že tři čtvrtiny dotázaných stres nijak neřeší. Zbylá čtvrtina hledá útočiště nejčastěji v komunikaci, dále v relaxaci a každý šestý z těch, kteří se rozhodnou stres řešit, sahá k výpovědi.

Stresu se týkal také výzkum Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. V době provádění výzkumu trpělo stresem 39 % dotazovaných (přičemž 7 % se potýkalo se silným stresem). Pravé peklo nastává, pokud se stres spojí s depresí. Výzkum ukázal, že 11 % takovýchto nešťastníků se uchyluje k alkoholu či drogám (oproti 4 % zdravé populace) a 9 % konzumuje léky na uklidnění (oproti 2 % lidí bez depresí).

Proč stres tolik škodí? Jedná se o reakci organismus na nebezpečnou situaci, kterou je nutno řešit – buď útokem, nebo útěkem. Přívod energie je přesměrován ke svalům. Naopak imunitní systém a také trávení musejí počkat, až se situace uklidní. Pokud trvá stres příliš dlouho, zanedbávané systémy našeho organismu začnou kolabovat. To se projeví jednak žaludečními či střevními potížemi, jednak zvýšenou náchylností k chorobám. Nedostatek životní pohody tak může vést třeba až k onemocnění rakovinou.

Zhoubné důsledky stresu jsou známy dlouho a mohou vést k závěru, že ideální by bylo bydlet v nějaké poklidné vesničce a strávit život procházkami přírodou, ničím se nenervovat a o nic se nestarat (ponechme stranou, že mnozí z nás by se k takovém případě ocitlo v silném stresu, jakmile by zjistili, že ve vesničce neexistuje připojení k wifi, mobilní signál je slabý a vypadává a nejbližší supermarket se nachází desítky kilometrů daleko). Omyl! Člověk stres potřebuje, jde jen o otázku míry. A co více – člověk stres potřebuje od nejútlejšího věku!

V roce 2006 došli výzkumníci z Univerzity Johna Hopkinse v Baltimoru k nečekanému závěru – že určitý stres může být prospěšný již v těhotenství. Tým sledoval 137 těhotných matek. Některé z nich se potýkaly s předporodní úzkostí, depresí či nespecifikovaným stresem. Děti těchto více se trápících se matek kupodivu prokázaly rychlejší mentální vývoj, než potomci pohodovějších matek.

Před deseti lety byl tento jev výzkum na stejné univerzitě potvrzen. Sledování 112 zdravých těhotných žen ukázalo, že novorozenci těch, které před porodem zažívaly o něco vyšší stres, sice byli mnohem neklidnější, ovšem měli vyvinutější mozek a lépe ovládali své pohyby.



Loni publikoval tým z Michiganské univerzity v časopisu Nature článek o vlivu oxidačního stresu na drobné červy zvané háďátka. Oxidační stres je jev, kdy jsou působením kyslíkových radikálů poškozovány buňky – dochází ke vzniku mutací a urychluje se stárnutí buněk. Jenže ejhle – háďátka, která byla během zárodečného vývoje vystavena oxidačnímu stresu, žila v průměru o 18 % déle než jejich nezasažení vrstevníci. Pokus provedený na červech nelze samozřejmě beze zbytku vztáhnout na člověka. Nicméně faktem je, že my lidé si můžeme oxidační stres přivodit sami fyzickou námahou či půstem. A cvičení i mírné a časově omezené hladovění lidský život skutečně prodlužují.

Bohužel je obtížené najít tu správnou míru. Pokud zrovna čekáte dítě a po přečtení přecházejících vět jste nebyly daleko od dumání, jak se v zájmu miminka kontrolovaně stresovat, musím vás od toho odradit. Nic není bohužel zadarmo. Již v roce 2004 zjistili William O. McClure, Armine Ishtoyanová a Melvin Lyon, že i mírný stres, způsobený pokusným krysám injekcemi fyziologického roztoku, vedl ke sníženému množství i velikosti mozkových buněk u mláďat a následně k poruchám chování, které připomínaly schizofrenii.

Loňská práce finských výzkumníků tento jev potvrdila u lidí. I mírný stres nastávajících matek vedl k zvýšenému riziku pozdějších psychických poruch (např. schizofrenie) u jejich potomků, a to více než tři a půlkrát. V případě silného stresu vzrostlo toto riziko na devítinásobek. Jak moc se tedy v těhotenství vyhýbat či nevyhýbat stresu? Bábo raď!

Složitý vliv nepříznivých podmínek potvrzují experimenty, při kterých byly vystaveny krátkému stresu dospívající krysy. Nepříjemný zážitek vedl k tomu, že se v dospělosti chovaly impulzivněji. Nelze říci, že jde o jednoznačně pozitivní efekt, ale v případě riskantních či proměnlivých podmínek může být tato vlastnost užitečná při shánění potravy.

Co si počít se zápornými důsledky stresu? Studie Lizy Varvogliové a Christiny Darviriové z univerzity v Aténách vyjmenovává celou řadu technik: progresivní svalovou relaxaci (postupné napínání a následné uvolnění jednotlivých částí těla), autogenní trénink (relaxační technika využívající sugesci), katatymně imagitavní psychoterapii (technika, při které si pacient pod vedením terapeuta vybavuje určité obrazové motivy), biofeedback, techniku emočního osvobození (poklepávání na určité body na těle), diafragmatické dýchání (hluboké „břišní“ dýchání), transcendentální meditaci (meditační technika využívající speciální zvuky – mantry), kognitivní behaviorální terapii (vyhledávání a změna destruktivních vzorců v myšlení a nácvik chování v problematických situacích) a vědomou bdělost. Všechny tyto techniky by měly stres i úzkost účinně snižovat a zvýšit tak kvalitu života, případně zmírnit symptomy doprovázejících chorob. Netřeba dodávat, že každá z těchto metod má řadu nadšených příznivců stejně jako množství skeptických odpůrců a že každá vykazuje u různých lidí značně rozdílné účinky.

V roce 2013 si vzal tým vedený norským lékařem Michaelem de Vibem na paškál metodu zvanou snižování stresu pomocí všímavosti (Mindfulness-based stress reduction). Tato metoda vychází částečně z buddhismu a využívá různá meditační cvičení. Výzkum, kterého se zúčastnilo 288 studentů medicíny a psychologie, zjišťoval vliv metody na různé druhy pocitů nepohody. Studenti měli za úkol věnovat se společnému cvičení hodinu a půl týdne po dobu šesti týdnů, šest hodin v sedmém týdnu a kromě toho půl hodinu denně doma. Ukázalo se, že metoda skutečně snížila u dobrovolníků pocit stresu a zvýšila pocit životní pohody. Ovšem pozor – tento příznivý výsledek se týkal pouze žen. V případě mužů se jednalo o pokles stresu, který ovšem nebyl statisticky významný (což ale bylo z části zapříčiněno tím, že se výzkumu účastnilo třikrát více žen než mužů, a pro malé množství účastníků je obtížnější zajistit relevantní výsledky).



Roztomile působící experiment připravily loni Patricia Pendryová a Jaymie L. Vandagriffová z Washingtonské státní univerzity. Pokusu se účastnili studenti vystresovaní ze zkouškového období. Výzkumnice je rozdělily do čtyř skupin. První skupina měla dovoleno si po dobu deseti minut hrát se psy a kočkami. Studenti z druhé skupiny tomu mohli přihlížet. Třetí skupina dostala domácí mazlíčky jen na obrázku a čtvrtá, kontrolní, skupina ani to. Hladina stresu byla měřena prostřednictvím množství kortizolu (stresového hormonu) v odebraném vzorku slin. Jedinou skupinou, u které se stres výrazně zmírnil, byla ta, která si mohla se zvířátky pohrát. Studenti, kteří se pouze dívali, ať už na skutečná či vyfocená zvířata, vykázali nezřetelný pokles a kontrolní skupina zůstala beze změny.

Nemáte možnost či odvahu pořídit si domů nějaké to zvířátko? Nevadí! Místo mazlení se se štěňátkem vyrazte do přírody. Tým vedený Maryl Carol Hunterovou z Michiganské univerzity loni prokázal prospěšnost procházek mezi zelení. Třicet tři dobrovolníků a dobrovolnic dostalo za úkol pobýt několik desítek minut v přírodě. Aby se nerozptylovali, nesměli během té doby používat mobilní telefon, nic číst, ani se bavit s jinými lidmi. Aby byl vyloučen případný vliv denní doby na psychiku, chodili ven v rozličných časech. Série pokusů probíhala po dobu dvou měsíců. Měření stresu se provádělo opět prostřednictvím měřením kortizolu (a vedle toho také alfa amylázy) ve vzorku slin. Klidný pobyt v zeleni skutečně vedl k poklesu stresové hladiny, a to hlavně v prvních dvaceti až třiceti minutách. Příznivý efekt sice pokračoval i poté, ovšem stres se snižoval pomaleji než na začátku.

V úvodu textu je zmíněn stres vyplývající z koronavirové pandemie a radikálních opatření, která si boj s virem vynutil. Současná pandemie koronaviru je sice vážná, je ale nanejvýše pravděpodobné, že dříve nebo později, třeba za několik dalších generací, se objeví ještě mnohem nebezpečnější choroba. Nemůžeme zabránit virům a bakteriím, aby mutovaly, nemůžeme zcela předejít tomu, aby lidé přicházeli do kontaktu s nakaženými zvířaty. Stres, který v současnosti prožíváme, protože nás virus zastihl nepřipravené, mohou naši potomci zúročit. Díky zkušenostem, které my v současnosti těžce získáváme, budou oni lépe vědět, jak se tváří v tvář smrtícímu nebezpečí zachovat. Nejničivější je těžká zkouška, která přijde poté, co bezstarostní lidé/společnost/civilizace strávili příliš dlouhé období bez jakéhokoli významnějšího stresu.

Publikováno v příloze Relax Lidových novin.