Povídka o tom, že ti, kteří se z toho či onoho důvodu nenarodili, žijí v obdobně obskurním světě, jako je ten náš.

Ten divný pocit mnou projel, ještě než jsem otevřel oči. Něco se mnou museli provést... Cosi je úplně jinak.

Z hloubání mě přerušil ostrý hlas: „Tak naši milánkové se probouzejí!“

„Gratuluji!“ odpověděl mu druhý hlas. Ten jsem znal, patřil Losminovi.

„Měl jsem se vsadit aspoň o deset tisíc mistrechů, ne jenom o dva!“ zasmál se první hlas.

„Zítra je budeš mít. Rád ti je zaplatím. Za tu podívanou to stojí.“

Kroky směrem ke mně a vzápětí se nade mnou naklonil Losmin. Teď jsem poznal i majitele druhého hlasu – doktor Burlab.

„Doufám, že se vám oběma daří dobře,“ řekl Burlab. „Ať mi na poslední chvíli nezkazíte výhru.“

Pohl jsem hlavou a narazil na čísi tvář. Burlab s Losminem se dali do smíchu. Otočil jsem se a spatřil muže ležícího těsně vedle mě. Smích ještě zesílil. Očima jsem sklouzl po jeho hlavě a krku... Pochopil jsem. Celým tělem mi projel nepříjemný mráz. Ten člověk se na mě vyděšeně díval, pomrkával a byl evidentně stejně neschopný slova jako já.

„Jen se na sebe vynadívejte,“ chechtal se Losmin, „ať se pořádně seznámíte. Doufám, že se časem sblížíte.“

Znovu jsem si prohlédl mužův krk. Bylo to tak. Vyrůstal ze stejného těla jako můj. Odvrátil jsem hlavu a zavřel oči. Za co? Co jsem jim udělal? Co z toho mohou sakra mít?

Zkusil jsem pohnout dlaněmi a pak oběma chodidly. Poslouchaly mě. Zvedl jsem levou ruku a podíval se na ni. Patřila určitě mně. Měl jsem tedy aspoň to pochybné štěstí, že mé tělo zůstalo celistvé. Ten chudák, jehož dech jsem slyšel těsně u svého ucha, byl na tom podstatně hůř.

„Já vím, je to trochu zvláštní situace,“ řekl naoko omluvně Burlab. „Ale uvidíte, že si rychle zvyknete.“

Nadzvedl jsem se na loktech. Šlo to špatně – druhá hlava mě tížila. Její majitel změnu polohy nečekal, takže jeho hlava zůstala viset a až se zpožděním se narovnala.

„Proč...“ řekl jsem, ale Burlab mi skočil do řeči: „Jestli dovolíte, seznámím vás.“ Ukázal na toho druhého. „To je Sats, člen zlořečené Nohocírkve, který měl ke své škodě ve zvyku čmuchat na místech, kde neměl co dělat. A toto je Gabik. Sice poslušný syn Trupocírkve, ale trochu hloupý. Nejdřív jsme si mysleli, že si s těmi svými Narozenými dělá legraci, ale on na ně opravdu věří. Tak přátele napadlo provést mu drobný šprým. Ale on už ti to vysvětlí sám, Satsi.“

Posadil jsem se – opět s obtížemi, jež mi působila Satsova hlava. Naše lůžko se nacházelo téměř uprostřed prostorné místnosti šestiúhelníkového tvaru, po všech stranách lemované pulty s pro mě neznámými nástroji. Strop byl zdoben komplikovanými barevnými znaky, který symbolizovaly důležité události trupocírkevních dějin. Přímo nad hlavou jsem měl stylizovaný kruh s vepsaným trojúhelníkem a čtvercem, připomínající dávné vítězství nad spojenými vojsky Noho- a Rukocírkve.

Jak jsem se sem vůbec dostal? Poslední, na co jsem si vzpomínal, byl hostinec U Věčné Duhy. Ostatní, vedení Losminem, si opět vzali na mušku mou touhu setkat se s Narozeným a zaujmout jej natolik, aby o mě po návratu učinil známým ve svém světě. Žerty byly jízlivější a víc zraňující než obvykle. Teď už vím, proč. Radovali se z plánu, který na mě vymysleli. Museli mi něco hodit do vína a spícího odnést k Burlabovi.

„Vidím, že se máte k světu,“ řekl potěšeně Burlab. „Mohu vás ukázat hostům.“

Otevřel dveře a dovnitř vrhla horda, kterou jsem si pamatoval z hostince, a kterou Burlab nazval „mými přáteli“. Obklopili nás jako pouťovou atrakci, okukovali naše hlavy ze všech stran a smáli se. Trapnější už ta chvíle ani nemohla být.

Sats se pokusil něco říct, ale vyšlo z něj jen zachrčení, ztrácející se v okolním hluku. Těžce vdechoval vzduch do mých plic a rozbíjel tak rytmus mého vlastního dechu.

„Kde...“ podařilo se mu ze sebe vyrazit. Hluk utichl v očekávání, co se nešťastník pokouší říct.

„Kde je mé tělo?“ zasípal. Odpovědí byl ohlušující výbuch smíchu.

„Měl jsi zdravé mladé tělo, Satsi, rozumíš?“ řekl po chvíli Burlab pobaveně.

Koutkem oka jsem zahlédl Satsův zoufalý výraz. Rozuměl velmi dobře. Starců, toužících po mladém těle, je bezpočet. Naštěstí jen málo z nich si jej může dovolit. Mezi mladými muži i ženami se najdou tací, kteří jsou ochotní své tělo pronajmout. Dá se tím vydělat celé jmění, jenže člověk stráví celé roky se zrosovatělými údy, odkázán na péči ostatních a doufající, že ten „jeho“ stařec brzy zemře. Vydělané peníze pak tito lidé ve stáří často použijí na ten samý účel. A stáří přijde rychle. Dvojnásobná změna hlavy ubírá tělu hodně na životní síle. Směšný koloběh. Jenže Sats se coby vetřelec mezi trupověrnými spravedlnosti nedovolá. Žádné peníze nedostane a se s svým tělem se už nikdy neshledá. Abych se ho zbavil, budu mu muset pomáhat najít nějaké nové.

Mumraj kolem nás trval nesnesitelně dlouho. Padaly žerty, že se nemusím bát, že by na setkání se mnou mohl Narozený někdy zapomenout. Ulehl jsem, zavřel oči a čekal, až je to přestane bavit. Myslím, že Sats mi byl za tu polohu vděčný.

Když jsme konečně zůstali v místnosti jen s Burlabem, sedl si na okraj postele a chvíli nás zálibně pozoroval očima umělce, jenže dokončil své stěžejní dílo.

„Jak se cítíte?“ zeptal se. „Nebolí vás sešité místo?“

Ignoroval jsem ho.

Téměř neznatelně se ušklíbl a řekl: „Nechám vám přinést něco k jídlu. Vypadáte oba zdravě. Pokud vám to vydrží, nechám vás už brzy jít a šířit mou slávu.“

Odešel a na mě v nastalém tichu dolehl šok z toho, že se budu muset o své vlastní tělo dělit. Sebemenší pohyb Satsovy hlavy i každý nádech jsem cítil stonásobně zesílený. I spát budu moct jenom na zádech. Nebo na břiše, pokud se tak dohodneme.

„Co jsi vůbec zač?“ zeptal jsem se.

Ticho.

Otočil jsem hlavou směrem k němu a konečně si ho pořádně prohlédl. Mohl být o nějakých pět let mladší než já. Chudák. Sotva si vypěstoval tělo – určitě hezky svalnaté a přitažlivé pro holky –, už o něj přišel. Jeho módní účes, připomínající hřívu výstředního poníka, napovídal, že si na svém zevnějšku zakládal. Teď se už bude moct leda česat a holit. Stejně mu budu image svým strništěm kazit.

„Měli bychom se spolu začít bavit,“ řekl jsem. „Čím lépe se budeme schopní dohodnout, tím rychleji se z téhle šlamastiky dostaneme.“

„Já vím,“ zabručel a pokýval tím, co mu zbylo z jeho těla. „Ale slyšel jsi, kdo jsem, ne? Nohověrný.“ odpověděl, aniž by se přestal dívat do stropu.

„Kvůli tomu tě ještě nemuseli chytnout a tohle ti provést.“

„Chytli mě ve vašem chrámu. Byl tam jeden, co mě znal.“

„To se nedivím, že se naštvali. Proč jsi tam lezl?“

„Chtěl jsem se prostě podívat,“ odvětil. „A co ty? Co to říkali o Narozených?“

„Ty jsi nečetl Velkou knihu nesmrtelných?“

„Co to je?“

„Kniha, kterou napsali ti, kteří se setkali s Narozeným a stali se díky tomu nesmrtelnými.“

„Hm.“

„Kdo se setká s Narozeným, ten žije tak dlouho, dokud si ho ve Světě Narozených uchovají v paměti. A hlavně – zůstává takový, jakého si jej Narození pamatují. Nestárne!“

„Hezká povídačka.“

„Nikdy jsi neslyšel o Šeherezádě, Ikarovi či Aladinovi?“

„Jasně že slyšel. Ale co má být? To, že neumírají, ještě neznamená, že existuje ten tvůj svět. O jiných se taky myslelo, že jsou nesmrtelní, a stejně najednou zestárli a umřeli.“

„Ano – protože na ně Narození zapomněli. Ale i oni kdysi promluvili s Narozeným a co se dozvěděli, vložili do Velké knihy nesmrtelných.“

„Dejme tomu,“ řekl Sats pochybovačně. „Ale pořád mi nedochází, proč musím mít kvůli tomu hlavu na tvém krku.“

„Hloupý žert. Kdyby mě Narozený spatřil dvouhlavého, a tak potom popsal ostatním Narozeným, zůstal bych takový navždy.“

„Pěkné vyhlídky. Doufám, že se jeden druhého zbavíme, než toho tvého Narozeného potkáš,“ zvolil takový tón, abych nebyl na pochybách, co si o mém přesvědčení myslí.

„Zjeví se za čtyři dny.“

„Co?“ Teď vypadl z role. V jeho hlase zněl úlek.

„Na místě, kde se má Narozený zjevit, se vždy týdny před tím vytvoří hustá mlha. A přesně sedm dní před zjevením uprostřed té mlhy vznikne temné místo. Tma, kterou nepronikne žádné světlo a ze které Narozený vystoupí. To se stalo před třemi dny na pobřeží u bývalých doků.“

Sats se mezitím vzpamatoval. „Klidně s tebou půjdu,“ ušklíbl se. „Záhady mám rád.“


*****


Hned druhý den ráno z nás Burlab opět učinil zdroj kratochvíle pro své hosty. Hodlal jsem ležet se zavřenýma očima a nevšímat si jich. Jenže oni mnou třásli a dotírali otázkami ve snaze dostat ze mě nějakou reakci.

V poledne nastal klid a já se pokusil vstát. Proti očekávání to šlo velmi dobře. Přistoupil jsem k oknu.

„Mám jednu dobrou zprávu,“ řekl jsem. „Tuhle část Arrenu znám. Nedaleko odsud je hostinec, kde mě přepadli, a hned za rohem by měl stát můj zekar. Nebudeme muset bloumat po ulici. Hned se v něm můžeme schovat.“

„To je dobře, aspoň tomu kriplovi té slávy zas tak moc nenašíříme,“ zabručel Sats a polkl slinu. Málem se mi z toho obrátil žaludek.

„Hlavně mě takhle nesmí vidět Lya,“ povzdechl jsem. „To by byl pro ni hrozný šok.“

„Lya?“ ožil Sats. „Kdo to je? Přítelkyně? Doufám, že nás seznámíš.“

„Jo, to jsi uhodl. Představím tě jako vzorek nejmodernější generace ruksaků.“

Burlab nám nechal přinést oběd. Jedl jsem jen já. Sats tvrdil, že nemá hlad. Trochu mě to překvapilo – má přece stejný žaludek jako já. Byl jsem ale rád, že mi do jícnu nepadá potrava rozžvýkaná někým jiným.

Po obědě nás Burlab opravdu propustil. Zalezli jsme do zekaru a skryti za jeho temnými skly před zraky kolemjdoucích jsme přemýšleli, co dál.

„Zavezu nás za Iniem,“ navrhl jsem.

„Kdo to je?“

„Nesmrtelný, se kterým se přátelím. Jeho potkalo něco podobného. Taky mu nevěřili, vysmívali se mu a zohavili ho, aby tak musel po setkání s Narozeným zůstat. On se skutečně stal nesmrtelným, ale ani to lidi nepřesvědčilo.“

„Nedivím se. Mimochodem, proč těm druhým říkáš Narození?“

„Protože se narodili. Nevzešli z Tůní života jako my.“

„Tak z čeho?“

„No... nejdřív se vyvíjí v lidském lůně.“

„Aha. A jak vylezou ven?“

„Ven se dostanou pohlavním orgánem.“

Sats se ke mě otočil a málem mě šťouchl nosem do tváře. Vypadal, že neví, co si má myslet.

„To je dost odporná představa, že se mým pohlavním orgánem prodírá mimino.“

„Týká se to pouze žen,“ odsekl jsem. „A ty teď stejně žádný pohlavní orgán nemáš.“

Nastartoval jsem a schválně zamířil k nejbližšímu kostelu.

„Vidíš?“ řekl jsem a ukázal na schody kostela, kde ležel tucet žebráků. Všichni staří, z rukou a nohou jim zbývaly rosolovité pahýly, které oni natahovali ke kolemjdoucím a naříkavým hlasem prosili o almužnu. K čemukoliv jinému se jejich pahýly daly těžko použít a svým majitelům spíš překážely. Tihle měli aspoň štěstí, že byl někdo ochotný je ke kostelu ráno přinést a večer vzít zpátky.

„Jestli chceš taky takhle dopadnout, nikdo ti nebrání. Já o takový osud nestojím!“ řekl jsem důrazně.

Sats neodpověděl a zachmuřeně pozoroval shluk žebrajících.



Inius nás přijal překvapivě klidně. Ale koneckonců, proč by měl nějaký dvouhlavec vyděsit člověka, jenž chodí s věrnou maskou lva na jedné tváři a býka na druhé, to vše doplněné orlí hlavou vzadu a křídly na zádech.

„Příchod Narozeného je velmi výjimečná událost,“ řekl poté, co jsem mu vylíčil, jak jsem přišel k Satsově hlavě, a Sats se uvedl jako člověk, který „nevěří blábolům“. „Dostanou se k nám jen ti, kteří bolestně touží po poznání, po tom, aby dohlédli dál než ostatní. A hlavně – musí věřit či aspoň připouštět, že náš svět existuje. Obvykle se jedná o myslitele či umělce.“

„Aha,“ řekl Sats pobaveně. „Takže ty jsi potkal toho svého Narozeného a on se ti hned pochlubil, že je myslitel a umělec.“

„Ne, s tím svým jsem se sotva stihl se představit. Jmenoval se Ezechiel. Pak už jen vyděšeně zíral na to, jak jsem vyparáděný. A snad ještě víc byl vyjevený z mého zekaru. Přitom to byl nejjednodušší typ, jaký se tehdy vyráběl. Narození jsou oproti nám pozadu. I z jeho oděvu to bylo znát.“

„Třeba je to tím, že nemají vodu z Tůní života.“

„Snad,“ pokýval hlavou Inius. „Energie, skrytá ve vodě Tůní, jim chybí. Nemohou mít zekary ani složitější stroje, protože nemají, čím by je poháněly. Vozy nechávají tahat zvířaty.“

„Zvířaty?“ vykulil oči Sats.

„Ano, ve Světě Narozených je jich mnohem víc než tady. Je to logické. K nám se dostanou jen ty duše, jež měly být počaty tam, ale bylo jim to znemožněno. Lidé se početí někdy úmyslně brání, ale u zvířat je to jen otázka náhody. Kopulaci jim mohou překazit jen vnější podmínky. Takové duše putují k nám a materializují v Tůních života. Těla Narozených vznikají jinak než naše, a proto se od nich liší. Jejich končetiny ve stáří slábnou, ale nerosolovatí. Vím, že je těžké přijmout, že jsme světem duší, které tam neuspěli. To je důvod, proč většina lidí tak ochotně přesvědčila sama sebe, že žádní Narození neexistují. Ale stáří se stejně všichni bojí. I ti, co mají peníze na pronájem nového těla. Proto to ztotožnění s božími končetinami a trupem – všechny ty Noho-, Ruko,- a Trupocírkve. Lidé si udělali z údů vlastního těla fetiš. Ze samé touhy, aby vydrželo zdravé, se modlí k jeho částem.“

„Lžeš!“ vykřikl Sats. „Nohocírkev vznikla na posvátné půdě, kde zanechal Nejvyšší otisk svého chodidla. Navíc jsi podvodník! Mě ale těmi svými maskami neobalamutíš. Sundej si je!“

„Zkusil jsem to,“ pokýval Inius smutně hlavou. „Krátce po odchodu Narozeného jsem si sundal masku býka, a vzápětí ucítil v tváři palčivou bolest, která neustala, dokud jsem si masku nenasadil zpět. Ve Světě Narozených už mě znali v této podobě a já se tomu nemohl protivit. Snášel jsem posměšky, ale když mě vyhnali z města, ve vzteku jsem si strhl křídla a hodil pod projíždějící zekar. Celé hodiny jsem pak ležel v prachu a skučel bolestí, než jeden z kolemjdoucích vyslechl mou prosbu, nechal křídla spravit a přinesl mi je. Nebýt jeho, ležel bych tam možná dodnes."

„Tím spíš je jasné, že takhle se před Narozeným objevit nemohu,“ povzdechl jsem. „Ale Sats nemá vlastní tělo. A i kdyby – takovou operaci zvládne jenom Burlab.“

„Jenom Burlab?“ Iniův hlas zněl téměř pobouřeně. „Zapomněl jsi na Arta? Ten není o nic méně šikovný než Burlab. A na rozdíl od něj je to slušný člověk. Dokonce bych řekl, že je to jeden z nejlepších chlapíků, které jsem za posledních pět set let poznal.“

„Art? Vždyť už je mu aspoň sedmdesát. Ten už toho moc nenaoperuje.“

„Šikovný chirurg by si měl poradit i s tím. Jestli chceš... chcete, půjdu za ním s vámi.“

*****


Art bydlel v malé vilce, lemované upravenou zahrádkou, stranou od města. Branku nám přišla otevřít Artova žena – podle všeho o dost mladší než on – i když kůže na rukou začínala mít šedý nádech, neklamná známka blížícího se rosolovatění.

Byli jsme zavedeni do prostorné haly, kde nás Art přivítal ze svého invalidního křesla a bez velkých rozpaků začal zvědavě zkoumat sešití Satsova krku.

„Jasný Burlabův rukopis,“ bručel si pro sebe. „Opravdu povedená práce.“

„Nechci působit jako kazisvět,“ řekl jsem, „Ale toužím se té povedené práce zbavit.“

„Chápu,“ pokývl hlavou. „Rád bych vám pomohl – i proto, abych se podíval, jak vyřešil Burlab spojení jedné páteře k druhé, a taky abych si to sám zkusil. Je to něco úplně jiného než dokolečka měnit hlavy a těla. Jenže už na to nemám věk.“

„Neříkej, Arte, že by sis s tím nějak neporadil,“ ozval se Inius. „Tvé ruce nejsou až tak staré.“

„Máš pravdu,” povzdechl Art a zadíval se na své dlaně – na první pohled mladé a zdravé. „Nechal jsem si je transplantovat před deseti lety. Díky tomu jsem byl schopný operovat o pár roků déle. Ale přírodu nepřelstíš. Podívejte.“

S obtížemi si rozepnul knoflíky košile a vytáhl levou ruku z rukávu. Naskytl se nám nehezký obraz. Ruka byla přišitá na rameno, které se nacházelo v pokročilém stádiu stárnutí. Bylo hnilobně šedé, temně se lesklo a třáslo při sebemenším pohybu.

„Ruce mám mladé,” řekl Art, „ale o to rychleji mi stárne zbylé tělo. Takže i ty ruce jsou mi skoro na nic.”

„Nám tedy nemůžeš pomoct,” dodal kysele Sats.

Art zavrtěl hlavou. „Přitom o tu operaci stojím stejně jako vy. Jediným řešením by bylo mít k dispozici někoho šikovného, kdo by to za mé asistence zvládl.”

„A je to vyřešené,“ řekl Sats. „Někoho šikovného... To přece není problém. Záměnu hlav svede každý holič.”

Bál jsem se, že tato poznámka Arta urazí. On se naštěstí jen pousmál a řekl: „S tím zcela nesouhlasím. A hlavně – toto je mnohem komplikovanější záležitost než záměna hlav. Je riskantní zvlášť pro tebe, protože jen Burlab ví, jak je vyřešeno spojení míchy. Při troše smůly bys mohl o kousek přijít. Z těch mých žáků, kteří jsou dostatečně mladí, bych to nesvěřil nikomu.”

„Nikomu?“ zavrtěl Inius pochybovačně hlavou a rozvířil vzduch orlími péry.

„S jednou výjimkou. Kael by to zvládl. Jenže s ním bych se nerad viděl. Jak moc je šikovný, tak moc těžké je s ním vyjít – velmi sebestředný člověk. Stejně netuším, kde ho najdete. Konvertoval k trupověrným – a od té doby o něm nemám zprávy.”

„Já jsem taky trupověrný,” řekl jsem opatrně. „Ale to operaci nebrání, ne?“

Art zavrtěl hlavou: „Vůbec ne. Jen mi vadilo, že to udělal, protože to bylo zrovna výhodné. Potřeboval se dostat do Burlabova týmu.“

„Ajajaj,“ okomentoval situaci Sasts.

„Pokud je Burlabovi tak loajální, jako byl mně, tak se touto skutečností nemusíte zatěžovat,“ usmál se hořce Art.

„Nedá se nic dělat,“ mávl jsem rukou. „Najdu Kaela a dál se uvidí.“

Zavezli jsme Inia domů a pokračovali směrem k Arrenu. Během cesty jsem zahlédl v dálce nad obzorem narůžovělou zář vycházející z Tůní života. Znal jsem to místo. Ukryty v husté vegetaci se nacházejí stovky jezírek, naplněných hustou světle růžovou tekutinou. Nebýt stromů, byl by na ně ze silnice impozantní pohled. Táhly by se od obzoru k obzoru. Kolem jezírek procházejí ženy, živící se vyhledáváním lidských zárodků a péčí o ně. Jinde lze zahlédnout samice lesní zvěře, šelem či plazů, které instinkt nutí postarat se o líhnoucí se mláďata.

Jsou i prastaré Tůně, jejichž kapalina během dlouhé doby ztratila svou plodivou sílu, ale stále v sobě skrývá množství energie, pro kterou ji lidé čerpají.

Satse zřejmě přivedl pohled na zář na podobné myšlenky. „Vidíš, spousta vody z Tůni není aktivní a přitom v ní mohlo vzniknout mnoho nových životů,“ zašklebil se Sats. „Co stane s těmi, kteří v ní měli přijít na svět? Narodí se snad tyto duše v nějakém třetím světě?“

„Aktivních Tůní zbývá víc než dost!“

„Co ty víš, co je dost,“ odfrkl Sats a změnil téma: „Mimochodem, co takhle stavit se někde v bordýlku? Udělalo by mi to moc dobře.“

„To víš, na to tak máme čas. A i kdybychom nespěchali, tak já mám Lyu a víc nepotřebuji. A i kdyby to tak nebylo, rozhodně bych netoužil se kdekoliv ukazovat v téhle podobě.“

„Bohužel i v této ponižující podobě jsem svým způsobem normální chlap,“ zavrčel. „Takže to potřebuju.“

„Já to taky potřebuju Ale jsem tomu ochoten věnovat nanejvýš pět minut tady a teď.“

„Lepší něco než nic. Tak do toho,“ řekl otráveně.

Rozepnul jsem si poklopec a uchopil penis. Satsova přítomnost mi ale vadila a snad proto jsem nakonec potřeboval mnohem víc než pět minut.

„Tak co, spokojen?“ zeptal jsem se poté, co jsem si poklopec opět zapnul.

„Jo, nádhera,“ odfrkl kysele. „Ze tří čtvrtin jsem si připadal, že mi to děláš ty, a z jedné čtvrtiny, že to dělám já tobě.“

„Když už jsme u toho, nikdy tě nenapadlo, k čemu je sex vůbec dobrý?“

„Co to je za otázku?“ zavrtěl hlavou. „O sexu se nepřemýšlí. Sex se dělá.“

„Tak teď zkus chvíli přemýšlet. Sex je důkazem toho, že náš svět je odleskem světa Narozených. U nich je sex podmínkou ke zplození dětí. Nám přináší radost, ale k ničemu ho vlastně nepotřebujeme.“

„Aha,“ řekl posměšně Sats. „A co líbání a mazlení? Tím se taky dělají děti? Nebo snad Narozeným přináší líbání radost, ale oni jej vlastně taky nepotřebují?“

Na to jsem nedovedl odpovědět. Zastyděl jsem se, že mě tato otázka nikdy nenapadla. Cestou jsem o ní přemýšlel, ale bez úspěchu.


*****


V Arrenu jsme zastavili před Kaelovým domem. Pootevřel jsem okýnko zekaru, tak aby byla zvenčí pokud možno vidět pouze moje hlava a poprosil kolemjdoucího výrostka, aby Kaelovi vyřídil, že na něj čeká velmi zajímavý klient. Výrostek schoval do kapsy mince, které jsem mu dal, a zazvonil na branku u zahrady. V ústrety mu vešel drobný muž s knírkem, prohodil dvě tři věty a pak zamířil k mému zekaru.

„Ty jsi přijel za panem Kaelem?“

„Ano. Prý je jedním z mála lidí na světě, kteří mi mohou pomoct.“

„Jaký máš problém?“

Otevřel jsem okýnko pořádně a odhalil sebe i Satse v plné kráse. Chlápek překvapeně hvízdl a řekl: „Jo, to by ho mohlo zajímat. Chvíli počkej.“

Dvě hodiny se nic nedělo. Tvrdli jsme před doktorovým sídlem a já začínal být nervózní. Čas do příchodu Narozeného se dá počítat na hodiny a já tady tvrdnu.

Nakonec vyšel mužík s knírkem, naklonil se k okýnku a řekl: „Tak pojď!“

„Nešlo by to zařídit diskrétněji?“ řekl jsem nejistě. „Neradi bychom takhle vylezli na ulici.“

„Nohy máš zdravé, ne?“ odsekl.

Rezignoval jsem. Ani Sats neprotestoval, a tak jsme vylezli na chodník plný lidí. Překvapené i posměšné hlasy nás pronásledovaly, i když jsme procházeli zahradou a mířili k vchodu do Kaelovy vily.

Přivítal nás vysoký nakrátko ostříhaný muž. Za dvě hodiny, po které nás nechal čekat, se neomluvil a hned se dal do smíchu: „Kdo vás takhle vyšperkoval, kamarádi?“

„Doktor Burlab.“

„To je ovšem nepříjemné,“ zašklebil se. „Určitě by neměl radost, kdyby se dozvěděl, že jsem mu zkazil dílo.“

„Není pro tebe výzvou, si takovou operaci zkusil?“ řekl jsem.

„Výzva to možná je,“ řekl, zatímco prohmatával Satsův krk. „Ale taky riziko. Co když se operace nepovede? Anebo, a to by bylo ještě horší, co když si znepřátelím Burlaba?“

Kael se odmlčel. V nastálém tichu jsem slyšel Satsův napjatý dech.

„A co tělo pro tu přišitou hlavu – máte?“

Oba dva jsme smutně zavrtěli hlavou.

„Takže já to shrnu,“ řekl Kael, posadil se do křesla a dal nohy na stůl. „Chcete po mně unikátní operaci, která se navíc nemusí líbit mému současnému nadřízenému, a budete k tomu chtít jedno tělo, nejspíš nezrosolovatělé, že? Tak to dělá dohromady pět set tisíc mistrechů.“

Podlomila se mi kolena. Půl miliónu... Ani kdybych nejedl, tak za celý život tolik našetřím.

„Kolik můžeš dát?“ zeptal jsem se Satse.

„Sotva sedmdesát.“

„Sedmdesát tisíc?“

„Sedmdesát mistrechů.“

To jsem si mohl myslet. Hejsek, který žije z ruky do huby.

„Tak co?“ zasmál se Kael, zjevně se bavící pohledem na naše zklamáním protáhlé obličeje. „Jestli budete schopní zaplatit ještě dnes, slevím vám sto mistrechů.“

„Půl miliónu,“ vrčel Sats cestou z Kaelova sídla. „Co si o sobě ten idiot myslí?“

„Zkus být chvíli zticha,“ odvětil jsem. „A přestaň vrtět hlavou. Začíná mě z toho bolet i můj krk.“

Opět nás čekala cesta přes rušný chodník. Stiskl jsem zuby a přidal do kroku. Tím spíš, že před zahradou se začal hromadit shluk čumilů.

Rozrazil jsem branku. Od zekaru nás dělilo sotva nějakých osm kroků. Směšná vzdálenost, kdyby nám nepřekážely desítky zvědavců. Vykřikovali rádobyvtipné poznámky a pokoušeli se na nás sáhnout. Čím zuřivěji jsem si razil cestu davem, tím více houstl. Nenávidím vás!

„Tak tomu říkám šťastné shledání!“ ozvalo se odněkud.

Rozhlédl jsem se po davu, který jsem doposud vnímal jako beztvarou hmotu, a spatřil Losmina, doprovázeného dvěma muži.

„Trhni si nohou!“ zabručel jsem pro sebe a odstrčil maníka, který mi stál v cestě. Losmin se ale prosmýkl mezi lidmi a zahradil mi poslední krůček, který mě dělil od mého zekaru. Chtěl jsem s ním naložit jako s ostatními, kteří mi překáželi, ale jeden z jeho nohsledů mě uchopil hrubě za paži.

„Nedávno jsme tě chytli v chrámu,“ obrátil se Losmin na Satse. „Místo, aby ses poučil, zase lezeš do samého centra Arrenu!“

„Já nikam nelezu!“ ohradil se Sats prudce. „Nemám čím. A ty to dobře víš a dokonce za to můžeš!“

„Přestaň filozofovat! To, že jsme tě našli tady, se nedá brát jinak, než jako výsměch všem trupověrným.“

Já mlčel. Stejně bych byl schopný jen neartikulovaně řvát. Popadli nás, strčili do černého šestimístného zekaru a spoutané odvedli do Útulku tápajících. Pohltila nás špatně osvětlená chodba, lemovaná z obou stran řadou cel. Jak jsem měl hned možnost zjistit, jediným vybavením cel byla dvě jednoduchá kovová lůžka.

„Dostal jsi celu pro dva. To je komfort, co?“ smál se dozorce, když za námi zavíral dveře.

Vrhl jsem se na lůžko a nebýt přítomnosti Satse, snad bych se rozbrečel. Poslední naděje zhasla. V den příchodu Narozeného budu trčet tady, stále se dvěma hlavami.

„Aspoň vidíš, co jste vy trupověrní zač,“ neodpustil si Sats. „Taková sviňárna! To se může stát jenom v Arrenu!“

Pokračoval ve svém lamentování, ale mě přepadla letargie a dovolila mi neposlouchat jeho urážky a nemyslet na zmařenou příležitost.

Pozdě večer se rozlehlo dozorcovo volání: „Vstávej, obludo, máš návštěvu.“

Zamžoural jsem do přítmí cely a spatřil vcházet Kaela. Usedl na protější lůžko a roztáhl pysky do širokého úsměvu: „Copak jste provedli, že vás sem strčili?“

„Když jsi nás našel, tak snad víš, jak jsme se sem dostali,“ odsekl Sats.

„Jo, něco jsem slyšel,“ připustil Kael. „Mám pro vás nabídku. Udělám z vás opět dva normální lidi a spokojím se s padesáti tisíci mistrechy.“

„Co v tom vězí?“ zeptal jsem se rovnou.

„Budu chtít tvoje tělo. Místo něj dostaneš starší. Mám padesátiletého klienta, který by do toho rád šel.“

„Žádný rosol?“

„Blázníš? V padesáti?“

„A co já?“ ozval se Sats.

„To samé. Mám k dispozici prima postarší, ale funkční tělo.“

„Na to kašlu,“ ušklíbl se. „Najdu toho lumpa, který má moje tělo, a donutím ho, aby mi je vrátil.“

„Když myslíš, že v téhle podobě ti to hledání půjde rychleji, proč ne?“

„Ani já to nechci,“ mávl jsem rukou. „Stejně bys to musel stihnout do zítřka. Jenže my jsme tu zavření.“

„To se dá zařídit.“

Schoval jsem obličej do dlaní a zavřel oči. Ještě nedávno jsem si představoval, že po setkání s Narozeným zůstanu navždy mladý. Místo toho budu po světě běhat jako věčný chlap „v nejlepších letech“. Ale jaká je alternativa? Umřít na invalidním vozíku.

„Jsem pro,“ zašeptal jsem. Sats neodporoval.

„Moudré rozhodnutí,“ zazubil se opět Kaen.

„Mám ale podmínku,“ řekl jsem důrazně. „Uděláš to za Artovy asistence. Ty máš šikovné ruce, on zkušenosti.“

„S tím starým bručounem? Co tě to napadlo?“

„Byl to on, kdo tě doporučil.“

„Dobrá,“ mávl rukou. „Nechám ho, ať se dívá. Vy se zatím připravte na noční bojovou hru.“

V noci jsme ani jeden nemohli usnout v očekávání, co se bude dít. Čekání ale nebralo konce a nám oběma klesla víčka. Až téměř za svítání nás probudil tichý, ale naléhavý hlas: „Vstávejte! Rychle!“

Dveře cely byly dokořán a v nich šlo rozpoznat temnou mužskou siluetu.

„Posílá mě Kael. Pospěšte si!“

Vyskočil jsem a následoval ho. Vedl nás bez zaváhání tmavými chodbami a já začal věřit, že všechno přece jen dobře dopadne. Trest za můj optimismus přišel okamžitě. Dva výstřely, následující rychle po sobě, odštíply kousek zdi těsně vedle nás.

„Zpátky!“ vykřikl náš průvodce. Další výstřel ho poslal k zemi. Rozběhl jsem se zpět a zahnul do nejbližší boční chodby. Ve tmě jsem ji spíš tušil než viděl. Chodbu prořízly paprsky svítilny. Z pohybu stínu se jakž takž dala odhadnout vzdálenost útočníka. Plazil se zřejmě přitisklý ke zdi.

„Nech to na mě,“ zašeptal Sats. „Já ho dostanu.“

Raději jsem kývl. Na víc stejně nebyl čas.

V ústí chodby se objevila postava dozorce. Ani jsem nestačil vnímat, jak se mé ruce povedlo vyrazit mu zbraň a udeřit do obličeje. Dozorce se otočil a vší silou mi vrazil svítilnou do břicha. Zoufale jsem lapal po dechu. Má ruka se po dozorci ohnala, ale minula. Dozorce se napřáhl k ráně, ale na zlomek vteřiny zaváhal, čí hlavu si vybrat. Sats toho využil – mé tělo se na dozorce vrhlo a srazilo ho k zemi. Dopadl přímo na ležící pušku. Chňapl po ní, ale ve stejné chvíli ji držela i má ruka. Chvíle přetahování, dozorci zjevně docházely síly. Vyrvali jsme mu zbraň a prudkým úderem rozrazili dozorcovu lebku.

Sats se mým tělem rozběhl na konec chodby.

„Počkej!“ vykřikl jsem a vnutil tělu opět svoji vůli. Vrátil jsem se a sklonil nad našeho zachránce. Pokusil jsem se nahmatat tep, ale marně.

„Pojď, jemu už nepomůžeme,“ řekl Sats naléhavě.

Vydali jsem se znovu chodbou, pak vyběhli po schodech nahoru, znovu po další chodbě a stáli jsme u kovových vstupních vrat. S nadějí jsem vzal za kliku – vrata se ani nepohnula.

„Podívej,“ kývl Sats hlavou kamsi nahoru. Nad vraty se nacházela dvě okénka. Jedno z nich bylo nepatrně pootevřené. Tak tudy jsme se měli s naším průvodcem dostat ven. Prolezli jsem jím. Bylo pološero, slunce nepokrytě hrozilo, že každou chvíli vyjde nad obzor. Potřebovali jsme se někam uklidit dřív, než se ulice zaplní.

„Musíme zpátky ke Kaelovi,“ řekl Sats. „Jednak potřebujeme zekar, jednak Kaela samotného.“

„To je problém. Než se tam pěšky dostaneme, bude poledne.“

„Tak co teď? Nebydlí poblíž nějaký tvůj známý? Nebo dovedeš ukrást něčí zekar?“

„Já sám bydlím nedaleko odsud.“

„Takže máme vyhráno,“ zajásal Sats.

„Jenže tam nemůžeme. Se mnou žije Lya. Nemohu se jí takhle ukázat.“

Za několik minut jsem otevíral dveře do svého příbytku. Košili jsem si přetáhl přes hlavy, tak aby Satsova nebyla příliš vidět. Lya zaslechla hluk a vyšla mi vstříc.

„Ty?“ vydechla překvapeně. „Už jsem se o tebe bála. Kdy jsi byl? A proč chodíš jako strašák?“

„Zdravím tě, krasavice! Tvůj milý prodělal metamorfózu!“ zaskřehotal zpod košile Sats.

Lya polekaně vykřikla a zbledla.

„Ničeho se neboj. Všechno ti vysvětlím,“ konejšil jsem ji.

Potřeboval jsem ji přesvědčit, aby zašla za Kaelem a vysvětlila mu, jak se věci mají. Byla to nepříjemná chvíle. Na jednu stranu jsem spěchal, na druhou stranu jsem musel být trpělivý – Lya potřebovala čas, aby se zotavila z šoku.

Když konečně odjela najmutým zekarem, mně už poněkolikáté nezbylo, než bezmocně sedět a být přitom jako na trní. Raději jsem se již předem připravoval na to, že se Lya vrátí sama s tím, že Kael není k zastižení.

Skoro mi vyhrkly štěstím slzy, když jsem uslyšel Kaelův veselý hlas: „Tak kdepak je máme?“

Doprovázený Lyou vtrhl do místnosti a zahlaholil: „Vstávejte, hoši! Jedeme na výlet!“

„Tak ať vám to dobře dopadne,“ pohladila mě Lya po tváři na obou hlavách.

„Pojedeš přece s námi, ne?“ řekl jsem zaraženě.

„On to nechce,“ kývla na Kaela.

„Opravdu to nedoporučuji.“ potvrdil. „Pro větší klid na obou stranách.“

Kaelův zekar čekal před domem. V něm seděl pohublý muž středního věku.

„Pořádně se seznamte,“ uchechtl se Kael. „Za chvíli udělají vaše těla rošádu.“

Pozdravili jsme se, aniž by si vzájemně sdělili svá jména. Jeli jsme mlčky a občas jeden po druhém pokukovali. Uznal jsem, že jeho tělo se zdá být zdravé a stářím zatím nezasažené.

„A kde je moje tělo?“ zamračil se Sats.

„Neboj,“ řekl Kael. „Tvoje tělo je už taky na cestě.“

V tu chvíli jsem to spatřil. Okamžitě jsem ucítil nepříjemné mrazení v zádech. Zpoza zatáčky, jíž jsme právě projeli, se vynořil černý šestimístný zekar.

„Kaele... oni nás sledují!“

„Kdo?“ zeptal se nevzrušeně.

„Losmin – to je ten, co může za to, jak teď se Satsem vypadáme.“

„No výborně,“ zasmál se. „Tak zastavím a poděkuji mu, že se mi postaral o báječný kšeft.“

„Musíme se jim ztratit. Kdoví co mají za lubem.“

„No dobře,“ odfrkl Kael otráveně. „Ale jen kvůli tomu, že potřebuji, abyste byli před operací pokud možno klidní.“

Na nejbližší odbočce zahnul na úzkou lesní cestu. Černý zekar udělal to samé. Kael zvýšil rychlost na maximum, které mu hrbolatá cesta dovolila. Zíral před sebe a tiše si pobrukoval. Zdálo se, že má radost, že se před námi může blýsknout i coby řidič. Po čtvrthodině kličkování jsme Losmina setřásli. Oddychl jsem si, ale napětí a nejistota ze mě spadly, až když jsme zastavili před Artovou vilkou.

Připadalo mi to jak sen. I když jsem už ležel na operačním stole Artova sálu, bylo těžké uvěřit, že navzdory všem překážkám je cíl tak blízko. Anestetika začala působit a já pocítil nepřemožitelnou únavu. Až se probudím, budu mít své nové tělo jen a jen pro sebe.

*****


Ten pocit už znám... zvláštní a nepříjemný... jakási podivná změna. Otevřel jsem oči. Ano – takhle jsem se cítil tehdy u Burlaba po probrání se po operaci. Satsova hlava nikde. Opatrně jsem zakýval svou hlavou ze strany na stranu. Opravdu – nic mi v tom nebránilo.

„No vidíš,“ uslyšel jsem Artův hlas. „A máš to za sebou.“

„Ani se mi tomu nechce věřit,“ zašeptal jsem.

„Kael je šikula.“

„Jsem rád, že to konečně uznáváš,“ zasmál se Kael.

Nadzvedl jsem hlavu. Oba lékaři seděli u stolu nad lahví vína. Sats a muž, s nímž jsem si vyměnil tělo, leželi na lůžkách vedle mého a ještě spali.

„Neumíte se představit, jak jsem šťastný,“ řekl jsem. „Chvílemi jsem přestával doufat, že...“

Přerušil mě nepříjemný hluk. Dveře se zachvěly a zřítily k zemi. Dovnitř pokoje vběhlo šest mužů v čele s Losminem a Burlabem.

„Zdravíme vás, přátele!“ řekl nahlas Burlab. „Ale radost z vás nemám. Zničili jste mé dílo. Naštěstí jen dočasně. Tak co? Kdo tentokrát poskytne svou hlavičku?“

Rozhlédl se po místnosti. Kael vystartoval ze své židle a vrhl se ke dveřím. Jeden z útočníků ho okamžitě srazil k zemi.

Burlab se sklonil nade mnou. Těsně před očima mi držel injekční stříkačku.

„Nemáš lehký život, viď?“ usmál se. „Ale on ti Narozený jistě pomůže.“

Chtěl jsem se na něj vrhnout a vyškrábat mu oči. Jenže kromě hlavy jsem zatím nebyl schopný ničím pohnout.

„To víš, legrace musí být,“ zašklebil se Burlab. V předloktí jsem ucítil bolestivé píchnutí.

*****


Třásl jsem se zimou. Chlad a tma. Nic jiného jsem nevnímal. Jen ztuha jsem si na vše rozpomínal – úspěšná operace u Arta, pak Losminův a Burlabův vpád... Co jen se mnou zase provedli? Ale hlavu mám stále jednu. Díky Bohu, to je nejdůležitější. Tma se začala rozplývat a z jejího středu vystoupil muž s plnovousem, ustrojený do bílého hábitu, zašpiněného množstvím barevných skvrn. Neubránil jsem se přidušenému výkřiku. To je on! Narozený. Dočkal jsem se! On se zastavil a nevěřícně na mě hleděl. Oči měl vyvalené a zdálo se, že není schopný ode mě odtrhnout zrak. Teprve teď jsem si všiml, že jsem připoutaný k dřevěnému plotu doků. Přivázali mě k němu zcela nahého. Sklonil jsem hlavu... a v tu chvíli jsem to spatřil. Zoufale jsem zařval jak raněné zvíře. To přece nemůže být pravda! Ty svině! Není horších všiváků! Prohlížel jsem si sám sebe, neschopný tomu uvěřit. Měl jsem dva páry nohou a rukou. Jeden pár rukou rozpažený, druhý mířící šikmo vzhůru. Podobně jeden pár nohou byl snožený a druhý doširoka rozkročený. Jako by se báli, že mě Narozený přehlédne, křídou opsali kolem mého těla kruh a čtverec. Raději ať zestárnu, než žít věčně jako takováhle zrůda!

Všiml jsem si, že z kapsy Narozeného čouhá sada štětců. Ještě chvíli na mě v šoku zíral a pak opět zmizel ve tmě. Panebože, snad si tenhle zážitek nechá ve svém světě pro sebe.


Zdroj ostatních obrázků: Pixabay

Publikováno časopisu Dech draka.