Není důvod, proč by demokratický stát měl odmítat svátek spojený s bojem za demokratická práva.


Mezinárodní den žen nemá u některých lidí v naší zemi nejlepší pověst. A nelze se tomu ani příliš divit. Minulý režim si tento ve světě široce rozšířený svátek „přivlastnil“ pro své účely a vtiskl mu podobně nepříjemnou pachuť, jakou má oslovení „soudruh“. To je sice mezi západními sociálními demokraty dodnes používáno, v našich podmínkách se však jedná už jen o oblíbenou účelovou nálepku sloužící k laciné diskreditaci politických oponentů.

Čeká tedy Mezinárodní den žen (původně a srozumitelněji Den žen) podobný osud? Stane se definitivně přežitým svátkem, stejně jako je soudruh de facto zapovězeným slovem? Myslím, že by to nebylo spravedlivé. Smysl Mezinárodního dne žen je příliš aktuální na to, aby mohl být diskvalifikován banalizací obdobím před listopadem 1989. Není důvod, proč by demokratický stát měl odmítat svátek spojený s bojem za demokratická práva.

Den žen nabyl své dnešní celosvětově akceptované podoby v roce 1975, tradice s ním spojená je však starší. Bezprostředně se vztahuje k výročí stávky neworských švadlen v roce 1909; o rok později navrhla v Kodani německá sociální demokratka Klára Zetkinová, aby se ženy v celé Evropě v určitý den veřejně požadovaly volební právo. Poprvé se tak stalo v roce 1911 v Německu, Rakousko-Uhersku, Švýcarsku, Dánsku a v USA, jednotné datum 8. března vykrystalizovalo teprve postupně.
Zdá se logické, že Den žen byl v počátcích symbolem především v kruzích sociálně demokratické a liberální levice, stejně jako mezi bojovnicemi za ženská práva. Právě tyto tři proudy se zejména v Evropě nejvýrazněji zasazovaly o zavedení volebního práva i pro ženy. Bránit polovině dospělé populace v přístupu k základním občanským právům bylo na Starém kontinentu normou ještě do poloviny 20. století, např. ve Francii nebo v Itálii mohou ženy volit teprve od konce 2. světové války, v Belgii od roku 1948, v Řecku od roku 1952, ve Švýcarsku na spolkové úrovni teprve od roku 1971, atd. V prvorepublikovém Československu mohly ženy volit i díky nekompromisním Masarykovým názorům na tuto věc hned při prvních volbách v roce 1920.

8. březen jako svátek připomínající existující nerovnost však bohužel se zavedením volebního práva pro ženy svou platnost neztratil. Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová minulý rok u příležitosti Mezinárodního dne žen řekla: "Udělali jsme velký pokrok, ale před námi je ještě dlouhá cesta. Stále je více žen mezi chudými, nemocnými, podvyživenými a nevzdělanými. Ženy málokdy způsobují konflikty, ale velmi často nesou jejich následky. Ženy chybějí u jednáních o míru a bezpečnosti, které mají tyto konflikty ukončit. Jejich hlasy nejsou prostě vyslyšeny. Spojené státy dnes činí ženy základním kamenem své zahraniční politiky, protože si myslíme, že je to správné, a protože věříme, že je to i prozíravé."

I když zůstaneme jen na domácí půdě, postavení žen stále není rovnocenné mužům. Je obecně známým faktem, že ačkoliv žije u nás v evropském srovnání poměrně málo lidí v chudobě, velký počet se jich pohybuje v kategorii těsně nad touto hranicí. Tedy v kategorii nejvíce ohrožené současnými vládními „reformami“. Alena Křížková ze Sociologického ústavu Akademie věd v této souvislosti uvádí, že „závažným důsledkem ohrožení chudobou žen je ohrožení chudobou u dětí, které vede k další reprodukci chudoby. To se výrazně projevuje i v České republice, protože zatímco míra ohrožení chudobou v české populaci celkově je 10 %, míra ohrožení chudobou nezletilých dětí je 16 %.“ Připomeňme, že podle dat Českého statistického úřadu z loňského roku roste nezaměstnanost u žen výrazněji rychleji než u mužů, a to včetně nezaměstnanosti dlouhodobé.

Že průměrná mzda žen je o více než čtvrtinu nižší než u mužů, víme dávno. Často tradovaný argument s oblibou používaný zejména pravicí zní, že ženy zkrátka pracují v profesích, které jsou hůře placeny. Jak však dokazuje již citovaná A. Křížková v detailní studii o nerovnostech v odměňování na stejné pracovní pozici, mzdový rozdíl mezi ženami a muži zůstává v podstatě stejný, i když porovnáváme platy ve stejných zaměstnáních – a dokonce i ve stejných profesích u stejného zaměstnavatele.

Mezinárodní den žen jako svátek upozorňující na přetrvávající nerovnost mezi ženami a muži má tedy jednoznačně smysl i dnes. V západní Evropě a v USA je také každoročně připomínán médii i veřejnými činiteli (ať už levicovými nebo pravicovými). Česká republika má navíc k slavení Dne žen letos ještě aktuální důvod navíc - vládní „reformy“, které zdrcujícím způsobem dolehnou především na mladé lidi a mladé rodiny. Transakční náklady přitom ponesou z výše uvedených důvodů hlavně ženy.

Ne, nevyzývám ke zneužití 8. března k politickým účelům, toho jsme si před listopadem 1989 užili dost a dost. Mám jen pocit, že by stálo za to zamyslet se u příležitosti Dne žen nad rodinnými aspekty vládou připravovaných reforem, a dopadem, které budou mít na ženy. Ostatně bylo-li volební právo pro ženy v minulosti téma levicové, rodinné hodnoty zase akcentovala pravice. Kdy nastala ta změna?