Školství? Vláda má jiné priority
28. březen je Dnem učitelů. V kalendáři máme sice ještě jeden – Mezinárodní den učitelů 5. října – ale ten je podstatně mladší a nemá u nás takovou tradici jako výročí narození Jana Amose Komenského. Ze strany politiků se již stalo zvykem pohovořit u příležitosti Dne učitelů o významu kantorské profese, zmínit se o nesmírné hodnotě pedagogické práce a postesknout si nad neadekvátností jejího finančního ohodnocení. Zdá se mi, že sami pedagogové už si snad ani nemohou tyto rituály od svého svátku odmyslet (i když by asi rádi). Nebudu k nim proto připojovat další.
Nejsem odborník v oblasti vzdělávání, má veřejná činnost se vždycky týkala spíše sociální politiky. Jsem ale občan a politik a stav našeho školství mi nemůže být lhostejný. Z toho, co vidím ve školách, které navštěvuji, co slýchám od expertů na školskou problematiku, jeví se mi činnost současné vlády i v této oblasti mírně řečeno nedostatečná.
Ne že by mě to překvapovalo. Deklarovaná protikorupční aktivita koalice se také nějak smrskla a spíše připomíná variaci na orwellovskou hru se slovy. Tak jako se v románu 1984 Ministerstvo pravdy zabývalo lží a Ministerstvo hojnosti šířením hladu, tak se i vládní tým při svém „boji s korupcí“ dostává do vážných podezření, že se ve skutečnosti vesele věnuje pravému opaku (viz aféry ministrů Vondry a Drobila nebo náměstka Bartáka).
Nelze se tedy divit, že s další údajnou vládní prioritou, podporou vzdělávání, to také moc slavně nevypadá. Ministru Dobešovi jistě nelze upřít snahu, manažersky ale bohužel selhává a především uvnitř vlády nenachází podporu pro své návrhy. Plán resortu školství motivovat nově nastupující pedagogy tzv. náborovým příspěvkem v praxi nedopadl, jak asi bylo zamýšleno. To je možné si ověřit skoro v každé sborovně.
Ve vládním prohlášení se rovněž hovoří o podpoře odborného školství, důrazu na praktickou uplatnitelnost a spolupráci se zaměstnavateli. Boj o záchranu středních odborných škol ale zatím nadále vedou především jejich zřizovatelé, tedy kraje. Přitom není sporu, že právě tato oblast vzdělávání je demografickými trendy nejvíce ohrožena. Na poplach bijí nejen profesní sdružení a zaměstnavatelé, ale i vzdělávací experti. Právě sem by měla vláda napřít své síly. Naneštěstí je však spotřebovává v korupčních aférách, které svou nehorázností nemají v novodobých dějinách této země obdoby. Pikantní je, že při skandálech ministrů a jejich náměstků je řeč o částkách, jež by pro resort školství zdaleka nebyly zanedbatelné.
Definice pedagoga v roce 2011 zní: profese, která kromě příslušné odborné kompetence potřebuje k výkonu své práce také enormní dávku nadšení, srovnatelnou s pracovníky ve zdravotnictví. I proto bych chtěl všem učitelkám, učitelům, ale i nepedagogickým pracovníkům ve školství na tomto místě poděkovat a požádat je, aby vydrželi. Byť si uvědomuji, že práce pod vládou, která své zaujetí pro vzdělávání dává najevo např. zvýšením DPH u učebnic, je krajně frustrující.
Nejsem odborník v oblasti vzdělávání, má veřejná činnost se vždycky týkala spíše sociální politiky. Jsem ale občan a politik a stav našeho školství mi nemůže být lhostejný. Z toho, co vidím ve školách, které navštěvuji, co slýchám od expertů na školskou problematiku, jeví se mi činnost současné vlády i v této oblasti mírně řečeno nedostatečná.
Ne že by mě to překvapovalo. Deklarovaná protikorupční aktivita koalice se také nějak smrskla a spíše připomíná variaci na orwellovskou hru se slovy. Tak jako se v románu 1984 Ministerstvo pravdy zabývalo lží a Ministerstvo hojnosti šířením hladu, tak se i vládní tým při svém „boji s korupcí“ dostává do vážných podezření, že se ve skutečnosti vesele věnuje pravému opaku (viz aféry ministrů Vondry a Drobila nebo náměstka Bartáka).
Nelze se tedy divit, že s další údajnou vládní prioritou, podporou vzdělávání, to také moc slavně nevypadá. Ministru Dobešovi jistě nelze upřít snahu, manažersky ale bohužel selhává a především uvnitř vlády nenachází podporu pro své návrhy. Plán resortu školství motivovat nově nastupující pedagogy tzv. náborovým příspěvkem v praxi nedopadl, jak asi bylo zamýšleno. To je možné si ověřit skoro v každé sborovně.
Ve vládním prohlášení se rovněž hovoří o podpoře odborného školství, důrazu na praktickou uplatnitelnost a spolupráci se zaměstnavateli. Boj o záchranu středních odborných škol ale zatím nadále vedou především jejich zřizovatelé, tedy kraje. Přitom není sporu, že právě tato oblast vzdělávání je demografickými trendy nejvíce ohrožena. Na poplach bijí nejen profesní sdružení a zaměstnavatelé, ale i vzdělávací experti. Právě sem by měla vláda napřít své síly. Naneštěstí je však spotřebovává v korupčních aférách, které svou nehorázností nemají v novodobých dějinách této země obdoby. Pikantní je, že při skandálech ministrů a jejich náměstků je řeč o částkách, jež by pro resort školství zdaleka nebyly zanedbatelné.
Definice pedagoga v roce 2011 zní: profese, která kromě příslušné odborné kompetence potřebuje k výkonu své práce také enormní dávku nadšení, srovnatelnou s pracovníky ve zdravotnictví. I proto bych chtěl všem učitelkám, učitelům, ale i nepedagogickým pracovníkům ve školství na tomto místě poděkovat a požádat je, aby vydrželi. Byť si uvědomuji, že práce pod vládou, která své zaujetí pro vzdělávání dává najevo např. zvýšením DPH u učebnic, je krajně frustrující.