Vláda „rozpočtové zodpovědnosti“, jak se pojmenoval Nečasův vládní tým, se snaží opakovaně přesvědčovat veřejnost, že pro snížení schodku státního rozpočtu a zadluženosti naší země dělá maximum a snad i zázraky.

Už si vyzkoušela a ujistila se, že občané sice remcají, ale po každém dalším rozpočtovém škrtu či zvýšení mnoha poplatků, cen energií, bydlení, léků a potravin, i formou navýšení DPH, si přečtou či vyslechnou v provládních pravicových médiích od zcela „nezávislých odborníků“ z finančních institucí, že jiná cesta není a opět se zklidní. K tomu se přidá argument, že ta opozice by to stejně neudělala jinak.

Korupční aféry, které provází vládu, se systematicky ředí tzv. skandály opozice, i když většinou historického data a většinou již uzavřenými, anebo odloženými bez důkazů. Účel to ale splní. Občan si řekne: všichni jsou stejní a dále upadne do letargie.

Ta stejná letargie veřejnosti umožní, aby vláda dále pokračovala v započaté cestě další privatizace veřejných služeb, "posilování" konkurenční schopnosti českého hospodářství stagnací anebo propadem mezd a platů, zhoršování postavení zaměstnanců (jak de facto uvádí vláda ve svých programových dokumentech).

Letargie, nezájem a únava lidí z politické scény podpořená nacionalisticky zaměřenou ochranou národních zájmů před "nezodpovědnou" a "příliš sociálně štědrou" EU nás díky vládní i hradní politice posouvá na periferii evropského dění. Není se co divit, když tak ideologicky pravicově vyhraněná vláda slyší a vidí, jak se připravují návrhy, které mají usměrnit všemocně se chovající finanční kapitál, zamezit spekulativnímu odlivu do daňových rájů a zastavit rozevírání příjmových nůžek občanů. Není se co divit, že taková EU je pro českou pravici nebezpečná.

Nevím, jak dlouho vládě vydrží živit veřejnost recepty na zaručený úspěch v konkurenčním zápase s hospodářskými světovými tygry. V Rumunsku a Maďarsku už reformní vládní étos vyčerpaly a ulice se plní občanskou veřejností. Naše země má jen omezené možnosti, jak dopady světové finanční a hospodářské krize, kterými byla Evropa infikována ze zámoří, zmírnit. Česká vláda svými kroky tyto možnosti nejen nevyužívá, ale situaci doma naopak zhoršuje. A na bruselské půdě také, zejména odmítáním záměrů některých členských zemí EU „zkrotit“ lačné chování finančního kapitálu.

Myslím, že o tom, kde je třeba hledat a jak řešit příčiny krize, výstižně vypovídají slova bývalého spolkového kancléře Helmuta Schmidta pronesená 4. 12. 2011 v Berlíně: „Několik desítek tisíc finančníků v USA a Evropě a k tomu několik ratingových agentur si ve skutečnosti vzalo politicky odpovědné vlády v Evropě za svá rukojmí. Lze jen sotva očekávat, že Barack Obama proti tomu mnoho zmůže. Totéž platí pro britskou vládu. Ve skutečnosti sice vlády celého světa v roce 2008/2009 zachránily banky zárukami a penězi daňových poplatníků, ale už od roku 2010 hraje tento houf vysoce inteligentních a současně k psychóze inklinujících finančních manažerů znovu svou starou hru o zisk a výhody. Hazardní hra na úkor všech nehrajících. Kdo si myslí, že Evropa se může uzdravit pouze rozpočtovými úsporami, ten ať si laskavě prostuduje osudný účinek deflační politiky Heinricha Brüninga z let 1930/32. Ta totiž vyvolala depresi a neúnosný rozsah nezaměstnanosti a tím zahájila zánik první německé demokracie.“

Jistě by neškodilo, kdyby se česká vláda nad slovy významného a zkušeného evropského politika zamyslela.

Odkaz na celý projev Helmuta Schmidta (4.11.2011, Berlín)